Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slunce, lechtajíc mne svými paprsky, mě donutilo vstát. Oblékla jsem si na sebe babiččin svetr a bosky vyšla na zápraží. Čerstvý ranní větřík, čechraje mé vlasy, ochladil celou místnost za mnou.

Ten zlatý míč, jenž mě vyhnal z vyhřáté postele, jako by se na mne usmíval a vybízel mne, abych se šla projít po zahradě. Bílí beránci odplouvali dál po obloze a propouštěli stále víc těch zlatavých nitek, jež mě nepřestávaly šimrat. A hlavně díky nim jsem si všimla starého otce zahrady - letitého ořešáku. Myslela jsem si, že už ho dávno porazili, ale ten obr tu pořád stál.

Vydala jsem se k němu po široké prašné cestě, spojujíc oba konce zahrady. Prorostlá suchou trávou se vlnila jako had. Konečně jsem došla k tomu statnému ořešáku. Větve měl sice tíhou času polámané, ale neubíralo mu to na kráse. Podívala jsem se do jeho košaté koruny a usmála se. Jako by na mne shlížel stovkami zelených očí.

Přišla jsem až k němu a pohladila jeho popraskaný hrubý kmen. Jediným dotekem jsem si připomněla dětství. I ta stará houpačka na tom obru ještě visela. Kymácela se ve větru a já vzpomínala na dědečka, jak ji přivazoval na tu nejtlustší větev silnými lýkovými provazy. Tu krásnou novou dřevěnou houpačku, kterou vyrobil.

Ze vzpomínek mě vytrhl vítr, foukaje, jako by hrál na trubku. I jeho kvílení se trubce blížilo. Zlatý kočár na chvilku zase pod svou vlnu ukryli beránci. Zešedli a mračili se na mne. Houpačka se prudce rozhoupala, jako by se před nimi chtěla schovat do bezpečí starého otce-ořešáku. Popošla jsem k ní a zastavila ji. Zdálo se, že na mě vděčně pohlédla. Pak se lehce zachvěla, asi se styděla za své stáří. Už byla, chudinka, porostlá mechem, několik prkýnek rozlámaných, zavěšená jen z jedné strany, druhý provaz se utrhl. Ještě jsem chvíli houpačku hladila dlaní a pak jsem se po prašné cestě loudavě vracela k chatě.

Vítr pomalu slábl a beránci opět dovolili slunci polechtat zemi paprsky. Sešla jsem z cesty, rosa mne zastudila na bosých nohou. Sedla jsem si do trávy a rázem jsem byla zase o několik let mladší. Zavřela jsem oči a představovala si, jak mě to zelené moře spolkne a zase vyplaví na pevninu. Tráva mne šimrala na nohou a vyprávěla příhody z dětství. Vzpomínala se mnou, jak ji dědeček v létě kosil a jak jsme sušívali seno. Pomalu jsem otevřela oči a lehla si. Zamávala jsem dědečkovi, jenž se v nebi určitě proháněl v onom zlatém kočáře. Jinak by se na mne slunce tak krásně neusmívalo. Tráva se nadechla a vyprávěla dál.

Ty krásné příběhy mě dojímaly, ale brečet se mi dnes nechtělo. Raději jsem se posadila a prohlížela si naši chatu. Ach, kolik ta toho s námi zažila! Ale zub času dostal chuť na celou naši zahradu včetně chaty. Ve střeše bylo několik malých děr, aby mohla dýchat ten krásně čistý vzduch. Chata na mne pohlížela, jako by patřila nějaké zlé čarodějnici. Prasklé okno, vylomené dveře, poničené zdi. Znovu jsem zavřela oči a vzpomínala, jak bývala krásná. Jenže slunce, i když nejspíš nechtělo, mne svými paprsky navrátilo do reality. Tři malé schůdky, čtvrtý zničený, polámané zábradlí. Chata se opět zamračila. Jako by mi říkala, abych na ni takhle nekoukala. Prohlédla jsem si znovu celou zahradu a pak jsem si klekla k rozbitému schůdku: "Neboj maličký, já tě opravím. A už tě nikomu nedám. Ani ořešáku. A ani houpačku. Bude to zase jako dřív, slibuji."

To, co jsem šeptala schůdku, jsem měla opravdu v plánu splnit. Rozhodla jsem se dát celou chatu i se zahradou zase do pořádku. Aby na mě mohl být dědeček pyšný.