Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Javorové listí, vymalováno tisícero barvami, se vznášelo v chladném větru, bonbóny z hořké čokolády bezvládně polehávaly u kořenů kaštanovníků a slunce z posledních sil hladilo svými paprsky promrzlou podzimní krajinu. Blížil se prosinec a s ním krutá zima.

Jednoho rána jsem se probudila a podívala se jako pokaždé ze svého okna, které mi poskytlo báječný výhled na celou krajinu. Ranní mráz mi na něj namaloval květy zmrzlých sedmikrásek. Obdivovala jsem jejich okvětní lístky, na nichž si dal děda Mráz záležet. Nad tou nádherou se čas zastavil. Slunce, jež se stále nořilo v hlubinách chladných mlh, se pokoušelo vyklubat ze svého úkrytu a ozářit spící zimní krajinu svými hřejivými paprsky. Zimní královna přičarovala přírodě bílý kabát. V tu chvíli jsem nestála o praskání dřeva v krbu ani o lahodné oříškové cukroví. Paní zima mě volala k sobě. Přála si, abych se toulala zimní krajinou a opěvovala umění její kouzelné berly, kterou přivolala nebeskou sněhovou nadílku.

Oblékla jsem se do teplého kabátu, na nohy nazula chundelaté sněhule s kožešinou, kolem hlavy si omotala šálu, kterou mi babička upletla, popadla čepici a rukavice a doma jsem již více nemeškala. V téhle krásné době by byl hotový hřích zůstávat doma a dívat se na tu nádheru zpoza zadýchaných okenních tabulek. Jakmile jsem za sebou zavřela domovní dveře, musela jsem si obličej na malou chvíli zakrýt rukou. Mé oči byly oslněny náhlým přívalem slunečního světla, které se odráželo od blyštivých krystalků napadaného sněhu. Stopy mých sněhulí, které se obtiskly do bílého koberce, za malou chvíli zmizely pod další vrstvou krystalového cukru.

Procházela jsem se okolo zamrzlého rybníka, jenž vypadal jako obrovské naleštěné zrcadlo. Slunce se v něm shlíželo a vytvářelo svým jantarovým leskem neopakovatelnou atmosféru zimního rána. Kráčela jsem zasněženým údolím ke starodávnému kostelíčku, který svou věží sahal až do nebeských výšin. Zřejmě proto se sněhová peřina roztrhla a zlehounka z ní začala vypadávat třpytivá a mrazivá peříčka. Nevyšlapanou cestu ke chrámu Páně lemovaly staré vysoké jedle. Stály majestátně v řadě jako bílí vojáci, kteří jako hradní stráž hlídají zasněženou krajinu. I ony se na letošní zimu oblékly do bílého hábitu. Soutěžily o to, která z nich se stane nejkrásnější jedlí letošní zimy.

Nastavila jsem ruku, do které mi přilétlo několik sněhových vloček. Chtěla jsem si je pohladit, ale jakmile jsem na ně sáhla, rozplynuly se jako smetana na jazyce.
Když jsem loudavým krokem došla ke kostelu, oněměla jsem. Při pohledu na vykouzlené rampouchy, jež zlověstně visely z chrámu Páně, se mi zatajil dech. Připadala jsem si jako v té nejkrásnější pohádce. Vychutnávala jsem si tu chvíli, kdy kolem mě nebylo nic jiného než dokonale vybroušené diamanty sněhu a svit žhavého kotouče. Uvědomovala jsem si, že na mě zima doléhá ze všech stran.

Cítila jsem, že mé tváře jsou probodány štiplavým mrazem, a proto jsem se rozloučila se zimní krajinou a vydala se na cestu domů k hořícím polínkům.