Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• líčení s prvky vypravování

Zima, jak krásný je to čas. Čas rodinného krbu, u kterého jsem strávil nejednu noc, čas Vánoc a v dnešní době i nákupů a s nimi samozřejmě "nákupní horečka", zdobení stromečku, ale hlavně čas bílé peřiny jménem sníh. Celá příroda je ustrojena do bílého kabátu, čímž chrání a uchovává své poklady až do doby, než nastane období jara.
Tento rok v tom byl ovšem háček, neboť tuto zimu moc sněhu nenapadlo a počasí jakoby se zbláznilo - někdy bylo větrno, jindy zataženo a občas i slunečno. Jenže naštěstí přeci jen nějaký ten sníh napadl a tento obraz jsem si zapamatoval...

Jednoho dne, když se venku konečně objevil tak dlouho očekávaný sníh, jsem měl v plánu jít ven trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, a taky aby se Matýsek trošku proběhl. Než jsme odešli, pověděl jsem o tom své "mamině": "Mami, jdu ven s Matesem!" Ona jen kývla hlavou na kladnou odpověď a už jsme byli venku. Jakmile jsme se prokličkovali posypanými uličkami naší vesnice, začal jsem se rozhlížet.
Všude bylo plno sněhu, tak se mi to líbí, mám rád toto období roku. Stromy, keře i tráva byly pokryty sněhem. Větvičky, větve i kmeny stromů se prohýbaly pod hustou bílou hmotou, zahaleny byly i ty "ošklivé", ale hlavně předčasně vykvetlé pupeny. Najednou si povšimnu malého zajíčka, jak na mě nedůvěřivě kouká a jak se tam krčí a zřejmě mu je zima - ne jako mně; tričko, mikina a navrch zimní bunda mě dostatečně zahřívají. Pak se můj pohled od zajíčka vzdálil a už jsem ho nezahlédl. Protože jsem se podíval na pole, co je to tam za rozruch, uviděl jsem vrány, ty černé zimní ptáky, jak byly slétlé na poli a o něco se hádaly - asi o zmrzlou žížalu. Šel jsem směrem k hřbitovu, obloha zešedlá, v toto období se tak rychle stmívá, ani nemrknete a už je noc. Došel jsem až ke hřbitovu a pak se vracel zpět domů.