Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dopoledne ještě mrzlo, jen praštělo, po poledni se však mráz ztrhal a z olověných oblak se začal hustě sypat sníh. Zakrátko byla zem široko daleko pod hustou bílou peřinkou.

Vítr byl dosud jen ustrašený a ospalý, nyní však nabyl novou silou. Rozrážel hospodyním otevřená okna a foukal dovnitř sníh, kterého teď bylo všude plno. Hospodáři nadávali na otravný mráz a ten je na oplátku štípal do nosu.

Ale kdepak děti! Ty s radostí vytáhly z kůlny sáňky a jezdily na louce dolů a znovu zpátky šlapaly nahoru až do večera. Lesní zvěř, zpočátku vystrašená z náhlého přívalu zimy, se teď ve svých hnízdech tiskla k sobě, aby neumrzla.

Na první pohled by se tedy zdálo, že les spí. Vypadá to, že pod chomáčky bílé vlny opravdu usnul. Ale kdeže! Les se chlubí svým novým kabátem, který si vypůjčil on paní Zimy, je celý bílý a když vykoukne sluníčko, rozběhne se na něm tisíce drahokamů do všech světových stran. A to je teprve krása!

Každý rok se v lese koná nádherný svatební obřad. Všichni už čekají a nemůžou se dočkat, kdy to začne.
Konečně napadl sníh! Už je vše hotové. Přítomní teď hledí na břízu, která se již celý rok připravovala a obalila se do slušivých bílých šatů. Nyní dostala jako dar od Zimního prince i bílou korunu. Malé jedličky jsou v bělostných šatičkách za družičky.

Stará borovice se dala dojetím do pláče. V tu chvíli se pod ní objevily dlouhé stříbrné rampouchy, na které začal větřík vzápětí hrát svůj libozvučný svatební pochod. Nato přilétají ptáčci, co přes zimu zůstali doma, a pouští se do krásného zimního prozpěvování. Všichni přítomní se za pomoci větru dají do spokojeného kývání ze strany na stranu a chválí, jak se ta svatba opět vydařila.

Vtom les utichne. Je slyšet, jak sníh lehce křupe pod tíhou kroků. Z houští malých stromků přicházeli na procházku zimní krajinou manželé s malou dcerkou.
"Fííí - první návštěvníci - fíííí!" upozorňuje větřík. Stromy se nastaví ve svém nejlepším světle, aby si mohli první příchozí všimnout jejich krásných nových kabátků. Diamanty na novém bělostném povlečení se rozsvítí a vítr začne pomalu a potichu vybrnkávat na rampouchy uvítací fanfáru.
"Mě!"- "Ne! Mě si vyberou!" dohadují se dva smrčky o místo vánočního stromku. "Kdepak, vy jste ještě moc malí," usmála se o něco větší jedlička.

Pomalu se začalo stmívat. Slunce mizelo nad horizontem, ale ještě stačilo naposledy pohlédnou na krajinu, kterou na noc opouští a poslat po větříku pár zářivých odlesků.
Potůček, jenž ještě před pár dny vesele šplouchal, teď jen potichu uhání krajem. Celý les se ponoří do lehkého spánku. Avšak i v noci se z něj ozývají veselé tenoučké melodie, které vítr vyhrává na ledové námrazy a jinovatku.