Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak už je tu opět prosinec a s ním přichází i zima. To roční období, které někteří z nás nenávidí a jiní zase milují. Mám ráda všechna roční období, každé v sobě skrývá něco nádherného, ale zima má své nenapodobitelné osobní kouzlo.
Když se ráno probudím a vykouknu z okna, které děda Mráz přes noc pomaloval nádhernými bílými krajkami, nemůžu uvěřit svým očím: Vše je přikryto sněhobílou peřinou, která se ve slunci oslnivě leskne, jako by byla posypána drobnými krystaly. Brzy vyjdu ven a mráz mě okamžitě uhodí do tváře. Brr, to je zima! Dědoušek Mrazíček se rozhodl zpříjemnit mi pobyt venku, a neustále mě štípe do tváří. Nohy mi začnou tančit po ledovém povlaku, jenž se tady přes noc vytvořil.
Odpoledne se zasněžené bílé stráně obarví všemi barvami. Jsou to děti, které přišly využít sněhové nadílky paní Zimy. Sáňkují, lyžují, koulují se a jejich křik je slyšet daleko za městem. Kromě vzdáleného dětského vřískotu zde ovšem neslyšíme vůbec nic. V lese, oblečeném do sněhového kabátu, je neuvěřitelné ticho. Velké množství zvířátek se v zimě zachumlá ve svém pelíšku a většinu času, kdy vládne paní Zima, prospí. Když se zaposloucháme, můžeme slyšet, jak nám pod nohama křupe sníh, křup, křup. Po chvíli se ze sněhových polštářů na obloze začnou sypat další vločky. Poletují a tancují spolu, dokud nedopadnou na zem a nepozdraví se se svými staršími kamarády.
Začíná se stmívat a přeplněné stráně se pomalu vyprazdňují. Než jdu spát, tak se ještě jednou podívám na tu krásu. Měsíc se vyhoupl na tmavěmodrou oblohu a osvětluje opozdilcům cestu domů. Sněhové krystalky se v jeho svitu lesknou a vítr si šeptá mezi větvemi stromů. Celé okolí je jako očarované. Zatáhnu záclonu a jdu spát. Těším se na ráno, až začne další zimní den.