Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019
• líčení zimní krajiny (funkce výchozího textu inspirativní)

Je zima. Pro některé z nás to znamená být někde doma v teple u kamen a nevystrčit do té zimy ani nos. A přitom nám uniká tolik krásného. Dnes jsem se rozhodla, že budu objevovat krásy paní Zimy. Vyšla jsem hned z rána, kdy ještě není venku takový hluk, do krásné zimní krajiny. Stojím na kopci za naší vesnicí a tiše pozoruji tu bílou krásu. Stěží popadám dech a nemohu nalézt ta správná slova, abych jimi vyjádřila, co cítím, když se kolem sebe rozhlédnu.

Všude kolem mě je bílo, jen tu a tam zpod sněhové peřiny vykukují větvičky jinak zcela zabalených stromů. Několik takových stojí majestátně opodál. Jsou jeden jako druhý. Stojí v řadě jako bílí vojáci, kteří hlídají zasněženou krajinu. Je to až neuvěřitelné, v jak krásné symetrii se jeví celá tahle nádherná podívaná. Všude jsou nasněžené velké závěje sněhu, takže kouzelné smrčky vypadají jako by ani nebyly vysoké. Na hustých větvích posetých jehličím je napadaná další vrstva čerstvého sněhu a bílé studené hvězdičky stále nepřestávají padat. Když mi sněhobílá vločka přistane na dlani, rozplyne se jako smetana na jazyce. Všechno je krásně schované pod nadýchanou peřinkou bílého prášku. Celá krajina odpočívá a nabírá novou energii a sílu na jaro. Připadám si jako v pohádce.

Nad hlavou mi září zlatý kotouč, který dodává celé té nádheře jiskru a lesk. Drobná zrníčka sněhu se třpytí jako kapky rosy v trávě. Mám pocit, že to kolem není sníh, ale že stojím uprostřed obrovského množství diamantů a nejrůznějších drahokamů. Z jejich lesku mě přechází zrak. Oči mám přivřené, abych neoslepla s krásy, která je všude kolem. Když se proberu z krásného zimního snu, zjistím, že i když nestojím v diamantech, krajina, jež mám před sebou, je pro mě daleko větším bohatstvím než všechny ty drahokamy. V této chvíli si vždy uvědomím, co pro mě znamená takový zážitek, když se na chvíli zastavím a všemi svými smysly vnímám všechnu krásu, na kterou může být paní Zima velmi pyšná. Tuhle nádheru nám dávají naše hory, louky, lesy, údolí a pole. Stačí se jen na okamžik pozastavit a nasávat atmosféru.

Máme ji kolem sebe každý den, jen si ji tolik neuvědomujeme, protože stále za něčím spěcháme. Nikdy tohle neuvidíme z obývacího pokoje. Pokud si chceme vychutnat kouzlo zimy, musíme jít k ní blíž, a ona nám dá potom nahlédnout do svých čarovných zákoutí. Ani mi nevadí, že je všude zima a zebou mě ruce i nohy, jen vychutnávám tu krásu.

Pomalu, ale nerada se vracím domů. Procházím úzkou uličkou, která se vine kolem tiše zpívajícího potůčku, jenž je lehce zamrzlý a zasněžený. Při cestě do tepla jsem zahlédla nevelké stádo srnek, které asi hledají něco dobrého k snědku.

Otvírám dveře a vcházím do pěkně vyhřáté chodbičky, kde se vysvleču a spěchám se ohřát do svého útulného a teplého pokojíčku.

I když venku není nejtepleji, stojí za to se alespoň na chvíli pozorovat všechnu tu bílou krásu.