Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stmívá se. Do tmy jen z oblohy září měsíc a hvězdičky, sem tam prosvěcují ulice pouliční lampy. Brána do parku je pokrytá sněhem a vypadá jako brána do ráje. Je totiž zima.
Vcházím do parku. Všude kolem je sněhobílá pokrývka, která se na mě usmívá. Jak se ten sníh ale krásně třpytí! Cestička je zlehka vyšlapaná. Všechny stromečky a keříky jsou pokryté bílou peřinkou. A sníh padající z nebe je pokrývá víc a víc. Pokračuji v mé večerní procházce a přijdu na rozcestí. Cesta doprava míří do tmy, skoro až pekelné tmy. Jdu rovně.
Blížím se k rybníčku na konci parku. A konečně vidím procházet se prvního človíčka s pejskem na vodítku. Asi se šli projít zimní přírodou jako já. Když už je pán dál ode mě, pustí pejska na volno. Ten se radostí z krásného večera probíhá v třpytivém sněhu a nevědomky za sebou nechává malé psí stopy.
Posadím se na mou oblíbenou lavičku. Zřejmě tam už někdo seděl přede mnou. Sedím a prohlížím si večerní park. Rybníček je zamrzlý. Na něm si hledají svá místa vločky. Padají zlehýnka z nebe, jako by se jim nechtělo. Uprostřed rybníčka se rozprostírá ostrůvek. Na ostrůvku jsou sněhovou peřinkou pokryty smrk i borovička.
Pokračuji ve svém putování zimním večerem. Začíná foukat mrazivý vítr. Z nebe už nepadají jen vločky, ale přímo chomáčky sněhu. Taková romantika!
Pod lavičkou u cesty jsou kočičí stopy. Asi se nějaká kočka z blízkého domu šla projít zimní přírodou. U lavičky je ptačí krmítko a u něj na blýskajícím se sněhu jsou popadaná zrníčka. To tam asi popadalo ptáčkům, kteří v zimě neodlétají za teplem k rovníku.
Blíží se konec mé večerní vycházky. Měsíček už vyplul do moře. Do svého moře hvězdiček. Na cestě po nebi mu pomáhá Velký i Malý vůz. Míjí Orion nebo třeba Velkou medvědici.
Pohled na to krásné nebe mi dopomohl ke skvělé náladě. Škoda jen, že má procházka už musí končit. Je pozdě. A proto jdu domů, ulehnu do postele a nechám si zdát sen o krásné zimní večerní přírodě.