Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Literární vývoj v době baroka
2. Životopis Adama Michny z Otradovic
3. Dílo
4. Význam
5. Vysvětlivky
6. Literatura

1. Literární vývoj v době baroka
V době vlády Leopolda I. se situace českých zemí podstatně změnila. Vestfálský mír umožnil, aby vládnoucí dynastie začala budovat absolutistický stát. Česká šlechta zůstávala loajální k panovnickému dvoru. Odpor vůči habsburské vládě se projevil selským povstáním roku 1680, které však bylo potlačeno. Vedlo k vydání císařského patentu, který stanovil maximální výši roboty. Leopold I. dosáhnul úspěchů v boji proti Turkům a projevil pochopení pro ekonomický rozvoj Rakouska podporou manufakturní výroby. Politické důsledky, jež měla porážka stavovského povstání na Bílé hoře, bezprostředně zasáhly do literárního vývoje. Česká literatura byla rozdělena na dvě části: česká pobělohorská literatura má dvě větve - jednu domácí katolickou, druhou emigrantskou, evangelickou. V Čechách 17. století není na rozdíl od jiných zemí součástí literárního publika šlechta, šlechtický dvůr.
Roku 1670 umírá J.A.Komenský a v následujících desetiletích udržují česky psanou emigrantskou literaturu při životě náboženské praktiky malých evangelických komunit.
Od poloviny 17. století začíná literární rozkvět na domácí půdě. První náznaky barokního slohu se objevují v české literatuře už před Bílou horou, především v prvních dílech Komenského.
Převážnou část české barokní poezie tvoří kancionály. Do barokní prózy zařazujeme především postily. Největší část domácí dramatické produkce tvoří latinské školní hry.
V českém barokním básnictví chybí příležitostná poezie, artistní poezie, psaná i čtená jako intelektuální a formální hra, a propracovaná poezie reflexivní. V české barokní próze chybí román. V dramatické produkci chybí tragédie a tragikomedie.
V básnické češtině 17. století lze vysledovat dvě tendence: první, spjatá s humanistickou tradicí, uvádí do básnického slovníku množství synonym, antitezí, a složitých metafor; druhá, spjatá s mluveným jazykem, obohacuje básnický slovník lidovými obraty, zdůrazňuje zvukovou stránku verše, tíhne k citlivosti, ke zdrobnělinám, k prosté přírodní metaforice. Soustavný popis spisovného jazyka 17. století dosud nemáme.
Stěžejní díla českého literárního baroka vznikala z největší části v době neklidu, v době, kdy mluvily zbraně. Byla to díla především Komenského, Bridela, Kadlinského a Michny. Čeští umělci dovedli cizí barokní umění zdařile přizpůsobovat českému prostředí a vytvořili osobitá díla vysoké úrovně, jimž se ještě dodnes obdivuje celý kulturní svět.

2. Život Adama Michny z Otradovic
Michna se narodil kolem roku 1600 v erbovní rodině v Jindřichově Hradci. Už jeho předkové tíhli k hudbě. Z rodiny Michnů se připomíná Michna Michna v roce 1535 jako varhaník v Jindřichově Hradci. První záznamy týkající se Adama pocházejí ze seznamu jmen studentů, kteří navštěvovali jindřichohradeckou jezuitskou kolej. Podle nich byl Adam zapsán na gramatiku, syntax a na poetiku.
Víme více o jeho díle než o jeho životě. Data nemůžeme pokládat za definitivní. První nepochybné datum, týkající se jeho života, je rok 1633. Z tohoto roku pochází zápis o tom, že Adam byl varhaníkem proboštského kostela Nebevzetí Pany Marie v Jindřichově Hradci. Varhaníci měli v té době velkou úctu a zaujímali významné společenské postavení. Byl také učitelem hudby a zpěvu. Napsal řadu hudebních děl i básní. Později působil v jindřichohradeckém literátském kůru.
Oženil se s měšťanskou dívkou Zuzanou Cimmermannovou. Během třicetileté války nashromáždili spolu velké jmění. Po Zuzanině smrti se Michna znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala Terezie Kateřina Eppinaurová.
Michna zemřel 22. září 1676 v Jindřichově Hradci. Vdova se znovu provdala a přestěhovala se do Prahy. Nástupcem Michny se stal v Jindřichově Hradci jeho krajan Daniel Dominik Čeněk.
Velké nejasnosti panují v náboženské orientaci Michny. Jeho otec byl katolík, ale byl spřátelen s Bramhauzským. Nevíme, zda byl Michna katolíkem z přesvědčení, nebo jen díky nátlaku a jezuitské výchově ve škole.
Důležité pro Michnovo tvoření bylo, že měl styky s ostatními městy. Kromě styků z Brnem (jezuitská kolej), měl styky s Olomoucí (také s jezuitskou kolejí). Styky s Prahou dokládá to, že Michnovy kancionály byly tištěny v Praze.

3. Dílo
Michnovo literárně hudební dílo obsahuje tři soubory:

1. Česká mariánská muzika - objevuje se v ní oslava Panny Marie, její radost z narození Ježíše i bolest nad jeho utrpením:

   Hle, poslední pohlezení,
   Měj se dobře. Má jedinká
   má Matičko, kráso světa,
   mé lásky budiž znamení,
   poslední bíje hodinka,
   holubičko! jižť jest veta.
   Zvedni dřív, než z světa sejdu,
   Po smrti s tebou se shledám
   tvé očičko, v mé jasnosti,
   což k tomu dí, když odejdu,
   beze mě zůstati nedám
   tvé srdýčko? v mé radosti.

2. Loutna česká - jejích 13 písní určil k soubornému provedení.

   Michna ve svém díle rád popisuje tělesnou krásu biblických postav. Dokonce samy postavy chválí svou krásu, jako je tomu v básni Panenská láska (z Loutny české). Maria v básni zve k milování sebe a říká mládencům:

   Snad vás milé zamžikání
   Snad i kadeřavé vlásky
   Má krása boha ranila,
   Libě přivabuje,
   a zlatem otočený
   jemu sem se zalíbila.
   Černých očiček skákání
   vaše zejskávají lásky,
   Mocně roznicuje.
   Láskou pšemožený.

3. Svatoroční muzika - obsahuje písně k jednotlivým obdobím liturgického roku, některé z nich oslavují světce.
   Michna jako hudební skladatel nebyl - podobně jako básník - okrajovou postavou. Vedle melodií pro skladby ve jmenovaných třech básnických sbírkách psal duchovní skladby, hlavně mše (mše václavská a mariánská).
   Michnovo dílo je plné pohody, klidu. Vyhýbá se přílišnému patosu, není pro něj typická drastičnost a snaha po laciných efektech. Nejvíce je to vidět z jeho přírodní lyriky. Autor má rád krajinu dalekých obzorů, luhy, háje a pole:

   Travička vchazi,
   Lesy, hájove
   zima ucházi,
   vesměs májové
   skřivánek se pozdvíhuje,
   barvy na se přijímají,
   slavicek spívá,
   osení, louky,
   slunýčko zhřívá,
   pole, palouky
   všecek se svět obnovuje.
   přepěkně se zelenají.

Jedním ze znaků baroka je rušení hranic mezi pozemským světem a nadpřirozenem. Ve svém díle využívá alamodovu terminologii. Alamodovu poezii připomenou verše ze Dne svatebního v Loutně české:

veselost panuje,
anjelé jsou truksasové,
jest liberaj zde čistotná,
nosí k stolu jídla,
jest bravada panen ctnostná,
jsou tolikéž mudšenkové
favory jsou nevinnosti,
jsou nevinní všickni hosti

V díle zaujímají čelní místo mystickoerotické skladby a jsou důležitým pomocníkem při interpretaci barokních děl. Velmi cenný je cyklus 11 písní obsažených v Loutně české. Jde zde o literární ztvárnění cesty k tzv. mystickému sňatku. Michna se v této sbírce ukázal jako typický barokní autor zejména rafinovaným vyjádřením a rafinovanou kompozicí souboru. Milostný cit, který zní Loutnou českou, byl určitě prožit samým autorem.
Pro mystickoerotické skladby byla vzorem Velepíseň. Jde jak o často se vyskytující charakteristické obraty, apelativa, přirovnání, tak o hlubší inspiraci Velepísní. Lze za ni pokládat pasáž ze skladby Duší věno:

Lůžko kvítím posypané,
ej, jak rozkošně kvete!
Odtud barva, vůň povstane,
odtud ráj, máj vykvetne.

Nebo na Píseň písní upomíná přirovnání z téže skladby:

komu tě mám přirovnati,
drahý Karmale kvítku?
Nemůž se s tebou srovnati
svět ten, ó rajský štípku!

Důležitým rysem lidové přírodní lyriky je personifikace. Lidé jsou s přírodou natolik sžiti, že ji pokládají za součást lidského společenství. Tento prvek nalezneme u Michny v záměně člověka za zvěř, která se objevuje v písni Mariánská myslivost:

Mariánští milovníci,
matky boží služebníci,
nuže, střely se uchopte
a k tomu lovu se chopte!
Lovit budem matku boží,
srdce matky, vaše zboží.

V písni Vánoční rosička je obratně, ale hlavně rafinovaně využito přeneseného pojmenování (rosička = Kristus):

Již jest spadla rosička
Křesťanská, pospěš, duše,
tolikrát žádaná,
rosa jest tekoucí,
z nebe spadla rosička,
ach, nezaspi ji, duše;
jednou vyžádaná.
jest i vytekoucí.

4. Význam Adama Michny z Otradovic
Michnovo dílo mělo ve své i pozdější době velký význam. Mnohé z jeho písní převzaly soudobé i pozdější kancionály, něco lidová tradice a kramářská píseň. Některé jeho skladby vycházely jako samostatné tisky (např. píseň Nebeští kavalerove). Michna měl velký vliv na Briedla a Kadlinského.
Obraz o tom, co Michna vytvořil, není zcela dokreslen. V roce 1982 byl v Ústředním fondu hudebnin Českého rozhlasu objeven neznámý cyklus vydaný roku 1642 ve Vídni. Podobně nebyla udělena tečka za poznáním Michny jako literáta, zejména pokud jde o zpracování cizích předloh pro české prostředí.
Skladby Michnovy mohou být také dobrou pomůckou pro poznání toho, jak baroko vytvářelo umělecký obraz. Pro Michnovo umění zhuštěné formulace je typické, že to lze poznat i z pouhého jednoho verše (v básni Slavné syna božího vzkříšení).
Najdeme tu v baroku oblíbený kontrast (život - smrt, krása - pomíjivost krásy po smrti). Najdeme tu i splnění požadavku baroka po dynamičnosti, po smyslovém vnímání zachyceném v básnickém obraze. Je tu vyjádřen zásah nadpřirozena, osudovost. Typická je rafinovanost spočívající v mnohovýznamnosti slova "růže".
Michna kladl velký význam na zvukovou kvalitu slov. Využíval eufonie, aliterace, zvukomalby, slovní hříčky, opakování vedoucích motivů, slov, celých vět, refrénu.Byl vynalézavý v tvorbě rýmových dvojic.

Tvůrčí úspěch autorův, hlavně ohlas jeho díla v době temna, vyvrací jednostranné názory o téhle zmizelé kultuře po Bílé hoře, protože Michnovy skladby (literárně i hudebně) nedělaly ústupky lacinému vkusu, naopak dokázaly, že lidový vkus měl vysokou úroveň a že nedošlo k naprostému úpadku náročnosti českého publika.
Michnovy skladby jsou na repertoáru klasické hudby dodnes. Český spolek pro komorní hudbu zvolil na koncertní sezónu 1982-3 nové výběry z České mariánské muziky a ze Svatoroční muziky. Začátek Michnovy skladby Nebeští kavalerove se stal úvodní znělkou jihočeského festivalu Concertino Praga. Skladbu Smutek bláznivých panen použil J.Suchý pro svou hru v divadle Semafor.

5. Vysvětlivky
Bramhauzský - hlava protijezuitských odbojníků.
Alamondova terminologie - terminologie ze světské milostné poezie té doby.
truksasové = jídlonoši.
liberaj = livrej (šat sloužících); v alamodové terminologii též punčochy.
bravada = chlouba.
mundtšenkové = číšníci.
favory = stuhy (které dámy věnovaly svým kavalírům na důkaz přízně).

6. Literatura
Lehár, J.: Česká literatura od počátku k dnešku. Praha, Lidové noviny 2004.
Tichá, Z.: Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Praha, Melantrich 1976.
Lehár, J.: Kniha textů 1. Olomouc, Lidové noviny 2000.
Tichá Z.: Cesta starší české literatury. Praha, Panora