Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý laik s jistotou pozná akordeon, též označovaný jako tahací harmonika nebo (chybně) jen harmonika, který si stálé místo získal jak v lidové hudbě, tak v různých stylech tanga i milongy, ve francouzském šansonu a v neposlední řadě také v moderní pop-music. Jeho zvuk bezpečně rozliší každý posluchač, ale jen málokdo ví, odkud tento pozoruhodně barevný tón pochází.

Akordeon je poměrně mladý hudební nástroj. Vznikl až v roce 1822, překvapivě v Německu. Prvním výrobcem akordeonů byl berlínský mistr Friedrich Buschmann, jenž se nechal inspirovat tehdejším harmoniem, které rozezníval pomocí měchů. Jeho nástroj byl pojmenován handäoline, termín akordeon pochází až z roku 1830 a začal jej používat slavný vídeňský nástrojář Cyrill Albert Demian.

K úplnému pochopení toho, jak se uvnitř akordeonu tvoří zvuk a jak rezonuje ven, je potřeba si objasnit stavbu nástroje.
Konstrukce je složená ze tří základních částí. Z diskantové (tzv. melodické) části, na kterou se hraje pravou rukou melodie, a z basové části, kterou ovládají prsty levé ruky (kromě palce). Tyto dvě části jsou spojeny měchem. A právě pohybem měchu hráč vytváří tón. Vzduch, jenž hráč vhání měchem do nástroje, rozeznívá kovové a dřevěné - u moderních nástrojů i plastové - jazýčky. Ty se rozechvívají a vzniká tón o potřebné výšce. Z toho vyplývá, že akordeon patří mezi takzvané aerofonní nástroje (podobně jako flétna nebo žesťové nástroje).
Přestože prošel mnoha změnami a stále se vyvíjí, princip, na němž funguje, zůstává již od původního handäolinu doposud stejný.

Různé typy akordeonů se také liší podobou diskantů - v současnosti nejrozšířenější nástroje mají v melodické části klaviaturu o rozsahu 26 - 42 kláves. Mluvíme pak o pianovém akordeonu.
Knoflíkové akordeony jsou vývojově starší, ale mají v melodické části několik řad knoflíků, proto je hra na tyto nástroje obtížnější. Většina akordeonů je konstruována s tzv. standardními basy (stradella), což znamená, že mají dvě řady knoflíků se základními tóny a několik (počet závisí na výrobním typu) řad akordových knoflíků. Objevují se však i akordeony s melodickými basy. Ty umožňují hru základních tónů až v rozsahu několika oktáv.

Proč je označení harmonika chybné?
Harmonikou rozumíme malý ruční dechový nástroj, který hráč snadno rozezní fouknutím ústy nebo naopak zpětným vdechnutím.
Termín tahací harmonika je akordeonu bližší, rozdíl je však ve stavbě těchto nástrojů. Na akordeon je možné zahrát plnou chromatickou stupnici, výška tónu u akordeonu nezáleží na směru pohybu měchu a zpravidla má tento nástroj také několik sad rejstříků, jež mění barvu tónu - např. nejznámějším rejstříkem je tremolový, naprosto typický pro moderní akordeony. Naopak tahací harmonika, jinak také vtipně nazývaná zednickými varhany, je nástroj laděný pouze v diatonické stupnici (nelze tedy hrát některé půltóny) a výška tónu závisí na směru pohybu měchu.

Možnosti moderního akordeonu jsou stále ještě málo vyčerpané. Z šansonu a tanga tento nástroj s největší pravděpodobností už nikdy nevymizí, ba naopak se jeho využití přesouvá z barů, hospod, kabaretů a přímořských zábavních podniků do koncertních sálů a na pódia významných hudebních scén.
Velkým průkopníkem akordeonu a příbuzných aerofonních nástrojů byl zejména Astor Piazzolla, jenž umění hráčů na akordeon posunul do dimenzí moderní klasické hudby. Za dnešní podobu akordeonové hudby a koncertního tanga vděčíme právě tomuto hudebnímu skladateli. A odkaz jeho hudební tvorby pokračuje nadále.
V současné době hudebníci experimentují s ostrým zvukem akordeonu v různých hudebních stylech i formách. Je možné, že v budoucnu získají větší uplatnění i nástroje akordeonu podobné - kupříkladu bandoneon, harmonium, koncertina nebo melodeon. Jediným rizikem vývoje aerofonních nástrojů akordeonového typu je výrazný úbytek hráčů na klasické nástroje - třeba právě na bandoneon.