Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Jednat sebejistě znamená důvěřovat, že hodnoty, pro které jsem se rozhodl, jsou správné a nosné, a proto hovořit beze strachu a obav z toho, co tomu druzí lidé řeknou."
P. W. Swets

Asertivitu, tedy zdravé sebeprosazení, sebepřijetí, sebeotevřenost, sebeobjevení a sebeprojevení definuje americký psycholog Salter jako "umění něco jasně tvrdit a stát si na svém slovu; asertivně odmítat znamená jednat stručně, jasně, klidně a rozhodně, a to bez zjevné agresivity." (Hartl, 2000)
Být asertivní rovněž znamená, že každý má právo na chybu, změnit svůj názor, říct nevím či nerozumím a nenechat se vydírat. Je vhodným prostředkem proti manipulaci.
P. W. Swets definuje lidi, kteří se snaží s druhými manipulovat jako ty, kteří se "naučili tomu, že je možno donutit druhé lidi zastrašováním, zesměšňováním a křičením k tomu, aby se vzdali vlastní vůle a podrobili se jejich vůli." (Křivohlavý, 1995)
Manipulace je projevem soutěživosti, touhy zvítězit za každou cenu, byť s užitím nevybíravých či dokonce nechutných prostředků. V těchto kompetitivních střetnutích jde jen o vítězství, v sociální psychologii se někdy užívá termín "setkání kuřete s dravcem". V takovéhle situaci se každý z nás může ocitnout velice často. Ilustrativním příkladem takového "setkání" může být situace na silnici, kdy protijedoucí řidiči považují bílou čáru uprostřed za "svou". Jedou po ní proti sobě a neuhnou. Uhne-li jeden z nich, aby přežil, je tím druhým v duchu označen za kuře, zatímco on se tituluje "dravcem". Pomníčky kolem silnic by o takových řidičích mohly vyprávět.

Je nutné podotknout, že asertivita u nás stále ještě tak moc nezdomácněla, domnívám se, že léta komunismu, kdy nesouhlasit znamenalo podepisovat si výpověď, v nás zapustily kořeny nadlouho. Ale nemusí se jednat jen o sféru pracovní. I v osobním životě mnoha lidí je stále zatěžko být asertivní. Obzvláště ženy mají s asertivitou v partnerském vztahu problémy a je stále ještě mnoho těch, které zvládají veškerou práci o rodinu a domácnost samy, navíc ke svým povinnostem v práci, zatímco partner hraje roli hlavy rodiny.

V pojednání o asertivitě je možné nalézt spoustu nejasností. Rozlišme proto následující termíny, které Křivohlavý (1994) vysvětlil takto:

• Agresivní chování. Termín agresivita pochází z latiny a vyjadřuje "útok z první instance", tj. z vlastní iniciativy útočníka. Agresivní je tedy útočný, výbojný, ofenzivní. Agresivnímu chování jde o to zvítězit nad druhým, porazit ho, degradovat (snížit jeho lidskou důstojnost), snížit jeho sebevědomí a sebeúctu.
• Neasertivní chování. V sociální psychologii to znamená chování charakterizované sníženým sebevědomím a malou sebeúctou i duševní silou jednající osoby. Jde o neútočné chování se slabou mírou obran. "Být zcela povolný nátlaku." Bez dostatečného sebevědomí, sebeocenění.
• Asertivní chování. Asertivně jedná člověk, jenž si sám sebe váží, trvá na svých právech. Váží si svých postojů, názorů, mínění apod., a nehodlá z nich jen tak slevit. Má své vlastní představy, myšlenky a záměry, nestydí se je říci nahlas, projevit je a obhajovat. Umí říct ano tam, kde souhlasí, a ne tam, kde nesouhlasí. Jeho jednání se tudíž vyznačuje značnou sebejistotou. Falešný obraz asertivity se někdy vytváří u lidí, kteří ve skutečnosti nejsou asertivní, ale agresivní. Jsou to ti, kteří vystupují příliš sebevědomě až neurvale.

Dále Křivohlavý rozlišuje charakteristiky agresivních a asertivních postupů:

• Agresivní neverbální projevy je možné pozorovat již v postoji, podobné kohoutům v kohoutích zápasech. Obličej bývá obvykle zamračen, oči "zabodnuty" do druhého nebo se dívají přes něj do neznáma. V celém postoji je cítit napětí - připravenost vrhnout se na druhého. Hlas je při tom úsečný, velice silný, slovní projev jízlivý, výsměšný a útočný.
• Neaserivní neverbální projevy, pro ně jsou typická ohnutá záda, pohled skloněné hlavy upřený do země. Celkově skleslý postoj. Ruce mu často visí podél těla, podobně mu "visí" i hlava. Celkový dojem je smutný. Připomíná velice ochablého a unaveného člověka.
• Asertivní neverbální projevy se naopak vyznačují určitostí. Postoj je vzpřímený. Pohled je přímý. Nikdy se nedívá přes hlavu partnera, avšak oči z něj nespouští. Hlava je zpříma, obličej zcela obrácen k partnerovi. Obočí je často staženo a nad kořenem nosu jsou výrazné vrásky. Gestikulace pod kontrolou, přirozenější než u agresivních projevů. Slovní projev pomalejší, avšak s důrazem na klíčová slova. Hlas je středně silný. Kývání hlavy doprovází to, co daný člověk říká, jako potvrzení závažnosti svých slov.

Říci ne, prosadit svůj názor či odmítnout nátlak je pro velký počet lidí poměrně těžké. Odpovědi z výzkumů na toto téma poukazují na nutnost jednat tak, jak je očekáváno, že se bude jednat. Přizpůsobovat se společenských požadavkům, tedy většině a být konformní. Nevybočovat z řady. Nevystavovat se nátlaku a "potrestání" od společnosti pokud konformní nebudeme. A tento tlak bývá mnohdy tak silný, že podvolíme i za cenu špatného svědomí. Jen proto, abychom zůstali v očích těch ostatních "normální".

Například Aaron Hass soustavně studoval sexualitu dospívajících mladých lidí. Zjistil, že v mnoha případech, kdy sami nechtěli, se přece jen zúčastnili sexuálních styku. Tak tomu bylo například u 65 % děvčat. Důvody, které je k tomu vedly, byly tyto: Nevěděly, jak říci ne. Bály se, že by je chlapec nechal. Nechtěly, aby si myslel, že je naivka. Myslely si, že je to jejich povinností, nechtěly ho zklamat apod. U chlapců tomu bylo tak, že ve 47 % jednali proti své vůli, neboť: Báli se, aby si nemyslela, že ji nemá rád. Mysleli si, že si to přeje. Proto, že to dělali i ostatní kluci. Domnívali se, že to patří k věci. Nechtěli ji zklamat. Byli pod vlivem alkoholu.

Ostatně i americký psycholog Milgram na univerzitě v Yale provedl před cca 30 lety experiment, který otřásl světem. Jeho pokusy naznačují sílu nátlaku ke konformitě, přizpůsobení se vůli nadřízeného. To znamená podřídit se požadavkům nadřízeného, nepostavit se proti vůli "dominantního pána". Nevystoupit z řady. Dělat to, co si druhý přeje. Chovat se tak, abych nebyl kritizován, zesměšněn a odmítnut.

Konkrétní návody, jak se chovat asertivně, popisuje P. W. Swets (1983, Křivohlavý, 1995):

1. Vážit si sám sebe. Vědomí toho, že jsem člověk. Jedinečný, neopakovatelný jedinec a snaž se být tím, čím jako člověk bys být měl.
2. Jednat se zdravou sebedůvěrou. Každý má právo mít svůj vlastní názor, i když se třeba liší od názoru ostatních lidí.
3. Máš právo mýlit se. Vždyť chybovat je lidské - a svůj názor můžeš změnit, pakliže se přesvědčíš, že toho je zapotřebí.
4. Máš právo říci, já ti nerozumím, a nemít přitom špatný pocit.
5. Máš právo říci "já nevím" a nemít přitom pocit méněcennosti. Nikdo neví vše.
6. Máš právo říct "je to má věc", mé tajemství a dále se o tom nebavit.
7. Máš právo neuvádět všechny důvody, které máš pro to, co děláš.
8. Máš právo hodnotit sám své jednání a nebýt zcela závislý na hodnocení druhých lidí, na jejich kritice a soudu. Nejsi přece jejich otrokem.
9. Máš právo být sám svůj a nést za to zodpovědnost.
10. Máš naprostou svobodu zvolit si "nejvyšší autoritu", které chceš být odpověděn.

Při střetávání zájmů, tedy toho, co chci já a co chce někdo jiný, ať už je to nadřízený, přítel, rodič či partner, dochází ke konfliktu identity, tedy toho, kdo vlastně jsem, co jsem. Poddávám se a přitom ztrácím úctu sám k sobě. Nepoddávám-li se, pak ztrácím respekt toho, kdo mi přikazuje něco, co je v rozporu s mým svědomím. Ne sebedůvěra každého je tak silná, jak by si člověk přál. Ale může sílit a zrát. Každé vyjádření a prosazení svého postoje zvyšuje sebeúctu, posílí sebedůvěru a poporoste sebehodnocení.

Jako způsob jejich prosazení mohou sloužit asertivní postupy. Přichází na pomoc tehdy, když se člověk cítí slabý při jednání s člověkem, jenž na něj vyvíjí tvrdý nátlak. Asertivita nabízí řadu metod, postupů a strategií:

Sendvič
Tato strategie má 3 části:

1. Zřetelně dát najevo, že chápu, co druhý ode mě chce.
2. Uvedení vlastního rozhodnutí. Mohu přitom uvést důvody, které mě k tomu vedou, nebo uvést důvody, proč se nezachovám tak, jak on chce.
3. Naznačení cesty jak z toho ven, vyřešit konflikt tak, aby nebyl pro odmítnutou stranu katastrofou.

Metoda poškrábané gramofonové desky
Neustálé opakování téhož. V klidu vyslechnout druhou stranu, říci své stanovisko, potom vyslechnout stanovisko druhé strany a znovu opakovat vlastní stanovisko tak, jak bylo řečeno na začátku, beze změn. Nedat se svést k tomu, abych uvedl důvody, proč mám tento názor (přesvědčení, záměr apod.).

Metoda tmavých brýlí
Při ní ten, kdo je napaden - např. slovním útokem - tlumí, tj. přeslechne určité partnerovy výroky. Chová se k nim "nevida a neslyše". Útočník se totiž snaží vyvést druhého z míry jakýmkoliv způsobem. Tím, že napadený přeslechne to, co by ho mělo vyvést z míry, bere útočícímu vítr z plachet.

Metoda předkupního práva
Když mi například chce někdo něco vytknout, předběhnu ho a řeknu to na sebe dříve, než na to přijde on.

Odmítání věci, ne však člověka
Když náš někdo nutí, abychom koupili něco, co nechceme, pak se snadno může stát, že s odmítáním návrhu řekneme i něco negativního o tom, kdo nás nutí. Nikomu nejsem povinen říct "proč".

Dílčí souhlas s kritikou
Není marné nalézt v kritice - i třeba velice ostré kritice - některé věci, které jsou z faktického hlediska oprávněné. Ty pak přijmout a uznat "ano, v tom jsem udělal chybu". Na druhé straně se však bránit osobním ostnům v kritice a snaze partnera ponížit mě jako člověka.

Asertivnímu chování je možné se naučit. Je velmi účinným pomocníkem při jednání s lidmi a může náš mnohému uchránit. Někdy je dobré podívat se na vlastní či cizí malé děti, od nich se můžeme asertivnímu jednání poučit. Ony dokáží říci "Evička chce, Evička nechce..." My pod tlakem socializace a snahou ke konformitě, touze po našem ocenění a vyhnutí se trestu tuto schopnost časem ztrácíme. Je také rozdíl ve výchově mezi pohlavími, kdy holčičky jsou za takové svébytné projevy trestány ve větší míře než chlapci. Je krátkozraké malým dětem vštěpovat pravidla, která jim mohou být ke škodě, aby je později musely pracně přepracovávat a znovu se je "doučovat". Ani dnes bohužel není ojedinělé - a to dokonce ani ve školách - snižování sebedůvěry u dětí, omezování jejich individuality. Konformita do určité míry je samozřejmě nutná. Ale v naší České republice je tato hranice mnohonásobně překročena. Faktem je, že neumíme moc jednat asertivně. A asertivita podle mého souvisí s celou osobností jedince i s jeho životním stylem. Člověk vnitřně nespokojený, bez patřičné sebeúcty a sebedůvěry, jen těžko může prožít plnohodnotný, šťastný a vyrovnaný život, jaký by si zasloužil. Vždy se najde mnoho těch, kteří ho budou chtít využívat ve svůj, nikoliv jeho prospěch. Proto je v našem vlastním zájmu učit nejen naše děti, ale i sami sebe být asertivní.

POUŽITÁ LITERATURA:

Křivohlavý, J. (1995). Tajemství úspěšného jednání. Grada.
Křivohlavý, J. (1994). Mít pro co žít. Návrat domů, Praha.
Gruber, D. (1997). Psychologie úspěšného prodeje.Taxus, Havířov.
Harvey, Ch. (1991). Tajemství úspěchu špičkových obchodníků světa. Informatorium, Praha
Hartl, P. (2000). Psychologický slovník. Portál.