Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Benito Mussolini se narodil 29. 7. 1883 v severoitalském městečku Predappio jako nejstarší ze tří dětí kováře a učitelky. Otec byl přesvědčený socialista, a tak syna nedal pokřtít. Právě od otce, kterého zbožňoval, Benito od útlého věku slýchal, že je třeba se protivit autoritám, což se negativně projevovalo na jeho chování.
Od osmi let měl zákaz chodit s matkou do kostela, protože štípal lidi sedící v lavicích a venku po nich házel kamením, dokonce dvakrát ho vyloučili z internátních škol, jelikož píchal spolužáky perem do ruky a po učiteli hodil nádobku s inkoustem. S prospěchem přesto problémy neměl, v osmnácti dokončil školu a stal se učitelem.

Příliš dlouho jako vyučující nepracoval, poněvadž po necelém roce utekl před vojenskou službou do Švýcarska, nedařilo se mu ovšem najít práci a nakonec jej coby člena socialistické strany deportovali, uniformě tedy neunikl.

Po vojně se usadil v Trentu, které tehdy pod jménem Trident patřilo Rakousku-Uhersku, kde se živil novinařinou. Pokoušel se prosadit i v literatuře - do socialistických novin, které zároveň i řídil, napsal na pokračování nevalný román Claudia Particella, kardinálova milenka. Ten byl sice pro očerňování církve zakázán, leč i tak se dostal v překladu do Anglie. Kvůli neúctě k církvi i dvoru posléze rakouské úřady sedmadvacetiletého Benita vykázaly do Itálie, kde začal v Milánu pracovat v ústředním deníku italské socialistické strany. Tam působil až do první světové války, kdy se se socialisty nadobro rozloučil.

Ve dvaatřiceti se Benito oženil s pětadvacetiletou Rachele Guidiovou, která musela během manželství, z něhož vzešlo pět potomků, tolerovat četné Benitovy milenky, včetně té poslední Clary Pettacciové, o devětadvacet let mladší dcery papežova osobního lékaře, která spolu s Benitem později skončila před popravčí četou.

Po válce založil Benito v Milánu polovojenskou politickou organizaci Fasci di Combattimento neboli Bojové svazky. Tyhle oddíly válečných veteránů v černých košilích vyvolávaly v ulicích nepokoje, zasahovaly dokonce i proti stávkujícím, a tak není divu, že si brzy získal podporu vlivných průmyslových i agrárních kruhů; prosazováním vojenského pořádku se zalíbil armádě. Když dovedl své hnutí až do parlamentu pod názvem Partito Nazionale Fascista (Národní fašistická strana), odhodlal se k rozhodujícímu kroku.
Využívaje dlouhotrvajícího ovzduší všeobecného chaosu, jemuž nebyla vláda schopna zabránit, se devětatřicetiletý Benito vydal v čele třiceti tisíc svých mužů na pochod z Milána do Říma. Bezradný král Viktor Emanuel III. však proti nim neposlal vojsko, nýbrž jmenoval Benita novým předsedou vlády, do té doby nejmladším v italské historii.

Následující období věnoval Benito k upevňování moci, úspěch slavil hlavně díky zastrašování svých odpůrců, pár z nich i zavraždil. Po třech letech už jako "duce" (v překladu vůdce) vyhlásil diktaturu s kontrolou veškerého života v zemi. Propagandisticky hlásal návaznost na starý Řím i věrnost katolické církvi, ba se i nechal pokřtít. Druhou světovou válku, do níž vstoupil po Hitlerově boku, uvítal jako příležitost k obnovení římského impéria, bohužel pro něho se mu to nikdy nepovedlo. V průběhu války byl svržen a uvězněn, nacisté ho však osvobodili, Hitler nechtěl vidět jeho pád.
Jak se blížili spojenci, rozhodl se Benito utéci do Německa, jenže po cestě ho italští partyzáni poznali a i s jeho milenkou zastřelili dne 28. 4. 1945 ve vesnici Giulino di Mezzegra, jejich těla pak pověsili za nohy na jednu milánskou benzínovou pumpu.