Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ačkoli bylo Fridrichu Barbarossovi již pětašedesát let, trpěl pakostnicí a dalšími stařeckými neduhy, přijal na jaře roku 1188 znamení kříže. Hned příští rok, 11. května 1189, se vydal na pochod výkvět říšských rytířů, který doprovázelo osm biskupů a velelo mu dvacet devět hrabat. Pod vedením Barbarossy táhlo pod svými vlastními praporci na Východ také české vojsko.

Český kníže Bedřich slavnostně přijal kříž, ale než se mohl výpravy zúčastnit, zemřel. Jeho nástupcem se stal kníže Konrád II. Ota, ten však dal raději přednost řešení domácích rozporů před konflikty v dálné zemi. Tím si vysloužil od kronikáře Ansberta, jenž byl určen za kronikáře této výpravy, zařazení mezi ty, které ďábel svedl, aby opustili v době zkoušek Kristovu cestu.

Nakonec byl do čela české výpravy postaven kníže Děpold, nevlastní bratr Konráda II. Oty, který neustále ohrožoval nestálý knížecí trůn Bedřichova následníka. Českou výpravu netvořili jen profesionální vojáci - povětšinou to byli vězni, kteří dostali na vybranou mezi smrtí a účastní na křížové výpravě. Tento oddíl byl spolu s oddílem uherským pověřen, aby vytvořil předvoj říšského vojska a setrval tak až do příchodu na byzantské území. Hned za nimi pochodovali Švábové a Bavoři, třetí byli Frankové a zadnímu voji velel sám Fridrich Barbarossa.

Od chvíle, kdy vojsko císaře Svaté říše římské vstoupilo na byzantské území, do dne vejití jednotek do města Niš, vynesl Barbarossa celkem třináct rozsudků smrti stětím. Osm z těch, kteří byli odsouzeni k trestu usmrcení, byli příslušníky českého sboru. Dopustili se vražd na tamějším obyvatelstvu, loupeží a násilí. Kníže Děpold s tímto trestem souhlasil a varoval své zbývající muže před podobnými činy, které by mohly způsobit jejich pokles v očích císaře.

Po dvanácti dnech od vypochodování vojska z Niše vstoupila svatá výprava do Sofie. Ve městě nebylo živé duše, o potravinách ani nemluvě, vojsko tedy po krátkém odpočinku pokračovalo v pochodu. Dva týdny na to dorazili do téměř liduprázdné Philippopole, kde je sice opět nečekaly žádné zásoby, ale v každém domě byly sudy s vínem a s kořalkou. Úmysl původců této lsti byl takový, že vojsko se vrhne na alkohol a jeho kázeň se zhroutí. Situaci zachránil císařův poradce, kronikář Ansbert, který mezi vojáky rozšířil zprávu, že všechny nápoje jsou otráveny. Vojáci se tak namísto opíjení se pustili do rozbíjení sudů a nebezpečí demoralizace bylo prozatím zažehnáno.

Když byly v Adrianopoli zahájeny nepřátelské akce proti Byzanci, přepadli čeští vojáci v únoru roku 1190 jedno přímořské město a ukořistili mnoho koní, vína, mouky, masa a jiného majetku. Pří rabování se ukázalo, že obyvatelstvo je až podezřele chudé v porovnání s běžnou životní úrovní v celé Byzanci. Dokonce ani ti, kteří bydleli v honosných domech, neměli žádné šperky a peníze. Někteří vojáci si všimli, že většina obyvatel města má zablácené boty a oděv, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že město bylo z valné části vydlážděno a žádné bahno se na ulicích nevyskytovalo. Když si křižáci vzali podezřelé stranou a přislíbili jim podíl na případné kořisti, dozvěděli se, že bohatší obyvatelé města si před příchodem ozbrojených poutníků najali tamější chudé na ukrývání cenností v nedalekých bažinách. Z města tedy nakonec odjížděla česká družina značně obtížena.

Překvapivě zachovávalo byzantské obyvatelstvo klid a nepouštělo se do nepřátelských akcí proti nově příchozím, i když po nich vojáci neustále vyžadovali zásoby. Dodávání potravy ozbrojeným poutníkům bylo pro lid totiž mnohem jednodušší než platit daně výběrčím z Konstantinopole, kteří díky obsazení města často padali do rukou příslušníkům českého sboru, kteří je zbili a uvrhli do žaláře.

Císař Izák II. Angelos se nejspíše zalekl toho, že Itálie proti němu chystala námořní posily, proto se pokusil s Fridrichem Barbarossou vyjednávat. Výsledkem byla smlouva, jež vyhovovala západnímu císaři ve všech bodech. Její součástí byl i slib pomoci ze strany Byzance při přepravě vojáků.

Poté co se vojsko Svaté říše římské přeplavilo na asijský břeh, byla zahájena ozbrojená pouť přes zalesněné řetězce pohoří východní Mysie směrem na východ. Cílem pouti se stala pevnost Sycheron, kam oddíly dorazily 9. dubna 1190. Velitel pevnosti ve vší tichosti zmizel, jelikož mu bylo jasné, že by případnou řež nevyhrál.

Cestou se opět projevily plenitelské vášně českého oddílu. Vojáci bezdůvodně drancovali, kde se jen dalo, což vedlo k četným protiakcím obyvatelstva. Tentokrát však nedošlo na tresty smrti, protože císař nemohl postrádat žádného vojáka - rabující Češi se dočkali pouze tělesné odplaty.

Po deseti dnech od opuštění Sycheronu dorazila vojska do Filadelfie, kde byla přijata velice chladně. Vojsko muselo rozbít tábor před branami města na polích měšťanů, kteří jako náhradu za zničený výsev požadovali nekřesťanské peníze. Při hádkách a střetech o náhradu došlo i na zbraně, za což byli někteří poutníci uvrženi do vězení. Císař Fridrich poslal do města vyjednavače, ti ale byli také uvězněni. Když však velitel města viděl, že se císař chystá k obléhání, urychleně vězně propustil. Barbarossa proto upustil od odvetné akce a rozhodl se pro smířlivé řešení. To však nerespektovali příslušníci českého oddílu, kteří se spojili s muži řezenského biskupa a společně podnikli útok na jednu z městských bran, při čemž zabili mnohé z obránců. Zatlačit útočníky nazpět se podařilo až Jindřichu Švábskému.

Vojsko vyrazilo na další pochod. Mladíkům z Filadelfie, kteří vyprovokovali spor mezi obyvateli města a křižáky, se však nelíbilo smírné řešení konfliktu, vyrazili proto v počtu pět set mužů za vojskem. Narazili na český oddíl pod vedením knížete Děpolda, jenž mladíky důrazně a spíše dobromyslně bez ztrát na životech vyplatil.

Křižáci pochodovali podél pohraniční oblasti Uc, kterou obývaly turkmenské nomádské kmeny. Barbarossa nařídil, aby žádný voják na toto území nevstoupil. Tento zákaz porušili opět muži z českého kontingentu, kteří přivedli nazpět zajaté Turkmeny a také pár loupeživých Řeků. Rozzlobený císař vyzval knížete Děpolda, aby provinilce potrestal a přivlečené zajatce propustil na svobodu.

Po překročení řeky Lykos vstoupila vojska do Laodiceje - poslední jihovýchodní pevnosti Byzantské říše, kde byla přijata velmi vlídně. Poté oddíly postupovaly dál podél břehu řeky, kde je čekaly obtíže v podobě turkmenských band. Císař Friedrich svolal poradu, na které se svým návrhem vystoupil i kníže Děpold. Právě díky jeho radě dosáhlo vojsko k potlačení nájezdů.

V pondělí 29. dubna 1190 dorazilo vojsko do Kelainai, kde oslavilo svůj výkon malou slavností. Den poté se vojáci probudili s kocovinou a tváří v tvář velké turecké jezdecké armádě. Císař vydal rozkaz, aby byla část zásob zapálena, čímž vznikl mohutný mrak černého kouře. Vojsko se seřadilo do dvou sborů - větší sbor se vydal na pochod, menší sbor se ukryl za kouřovou clonu. Sotva první sbor zmizel za obzorem, vrhli se Turci na tábor a začali s pleněním. V tom vyrazila česká skupina společně s oddílem řezenského biskupa a vrhla se na rabující. Část Turků padla, část v nastalém zmatku utekla.

Vojsko pokračovalo v cestě k městu Socopolis, kolem nějž prošlo bez problémů. U jezera Limnae se musely oddíly rozdělit, čehož využily turkmenské bandy. Překvapení ve formě skrytých rytířů pod vedením Jindřicha Švábského je však zahnalo. Část českého oddílu pronásledovala útočníky dál, což jim přineslo mnohou kořist ve formě osobního majetku usmrcených a zajatých.

Pod vedením zajatého nepřítele, který výměnou za zachování života slíbil vést vojsko, se křižáci vydali dále. Za ohybem horské cesty, po které putovali, uslyšeli válečný ryk několika tisíc mužů. Bojovníci z českého oddílu začali jednat tak, jak je to naučil Jindřich Švábský při cvičeních. Vojáci zvedli své štíty, obrátili je vzhůru a zaklesli je vzájemně do sebe. Lučištníci i střelci z kuší se schovali pod ně. Krátce poté začaly na poutníky dopadat kameny a šípy, ti se však bránili účinnými střelami. Když takto krytí dorazili vojáci k ústí průsmyku, stálo před nimi obrovské nepřátelské vojsko. Po těžkém boji se Turci nakonec rozprchli.

Jakmile vyrazilo vojsko dále na cestu, měl císař opět důvod k zlosti. Podnětem mu byl jeden z vojů, v němž se nacházeli i čeští vojáci. Tento voj narazil na seldžucké pastevce a rolníky, bez vyčkání se na ně vrhl, vyraboval je, oloupil a většinu z nich pobil, ženy ani děti nevyjímaje. Míra, se kterou císař zuřil, hovořila o tom, že k tomuto jednání nejen že nedal povel, ale dokonce si dal záležet na tom, aby měl s místními obyvateli bezproblémové vztahy.

Vojska poutníků dosáhla až k městu Philomelion a rozbila tábor pod jejich hradbami. Proti nim se postavila velká seldžucká armáda s přímým požadavkem - buď se s nimi císař rozdělí o své poklady, nebo vše ztratí při porážce. Císař s nabídkou nesouhlasil a tak 7. května 1190 napadla seldžucká vojska předvoj výpravy. Dva pluky pod velením vévody Bedřicha a knížete Děpolda protivníky odrazily a mohly tak samy přejít do úspěšného protiútoku. Dobyté město Philomelion bylo vyrabováno a spáleno. Dalším cílem pochodu se stal Ikonion.

Cesta však byla velmi strastiplná, vedro a hlad udělali své a rytíři se sotva vlekli, jsouce z dáli pozorováni tureckou armádou. Ta neváhala a při první příležitosti napadla zadní voj pod vedením samotného Barbarossy. Útok byl odražen díky zásahu Jindřicha Švábského, takže křižáci mohli přejít do protiútoku a zvrátit bitvu ve svůj prospěch. K největší srážce s nepřáteli se však teprve schylovalo - k poutníkům se blížil sám vládce Qutb ad-Dín v čele mohutného vojska.

Na svatodušní pondělí, 13. května 1190, rozbila křižácká vojska tábor na otevřené planině. Císař Friedrich rozdělil své pluky do tvaru trojúhelníku, jehož špice směřovala k nepříteli. Česká družina pod vedením knížete Děpolda byla postavena do čela útvaru, kterému se říkalo oddíl ztracenců. Je možné, že císaři lezl český kontingent se svou loupeživostí na nervy, tak doufal, že Turci vykonají špinavou práci a obtížných spojenců jej zbaví.

Jeden ze synů Kilič Arslana se skutečně soustředil se svými útoky na českou jednotku, ale ta se ukázala odolnější, než se všeobecně předpokládalo. Císař Friedrich nakonec poslal svého syna Jindřicha Švábského s dvěma pluky knížeti Děpoldovi na pomoc. Když dorazili k české družině, bylo bitevní pole kolem ní pokryto nahými těly Turků. Všechny cennější oděvy a předměty již zmizely v uzlících vojáků. Přesto byl jistý Jen Špalek z Kunžvaltu společně s několika dalšími českými vojáky pasován na rytíře za svou statečnost.

I když křižáci vybojovali vítězství, jejich situace se o moc nezlepšila - stále ještě byli vysílení a neměli dostatek potravin. Navíc se 15. května 1190 museli vydat na další pochod směrem na sídelní město Ikonion. Již o tři dny později se vojsko chystalo k boji pod hradbami. Po vyčerpávajícím a na první pohled beznadějně vypadajícím boji se mu podařilo nad mnohonásobnou přesilou zvítězit. Křižákům se tak dostaly do rukou zásoby potravin, krmivo pro koně a samozřejmě i spousta cenností. Čeští rytíři dokonce nalezli v paláci zazděný obrovský poklad byzantských a egyptských zlaťáků, mezi nimiž byly i četné listiny, ze kterých bylo vyčteno, že nalezené peníze jsou finanční prostředky zaslané Saladinem a určené k najímání žoldnéřů v boji proti křižákům. Čeští nálezci si mohli ponechat plnou třetinu pokladu jakožto nálezné.

Po sepsání smlouvy mezi císařem Friedrichem a poraženým Kiličem Arslanem II., která zajišťovala křižáckému vojsku volný a dobře zásobený průchod přes seldžucká teritoria, se vojsko poutníků stáhlo z města a vrátilo se do svých stanů před hradbami.

26. května 1190 se křižáci vydali na pochod z Ikonie směrem k městu Laranda a odtud k pohraničnímu bodu Karaman. Zde stihlo vojáky zemětřesení, které je nesmírně vylekalo - většina z nich zažila něco takového poprvé v životě. Po krátké zastávce pokračovala vojska k údolí řeky Salef, u jejíhož ústí leželo město Seleulekie, sídlo arménského vládce Lva II., načež se vydala podél jejích břehů, nakonec jim však nezbylo než řeku z rozhodnutí císaře přebrodit. Předtím však společně usedli a popili vína.

Císař Friedrich se poté pustil do boje s rozbouřenou řekou, v jejích vodách však nalezl smrt. Dodnes se vyrojila spousta teorií o příčině císařovy smrti v Salefu. Císař Friedrich se tak posledním z monarchů účastnících se třetí křížové výpravy, který přijal kříž, a zároveň jediným z panovníků, který při výpravě ztratil život.

Menšina poutníků viděla v císařově smrti konec výpravy, začala si najímat lodi a vracet se domů. Větší část vojska si zvolila za Barbarossova následníka jeho syna Jindřicha Švábského a vyrazila dne 14. června 1190 opět na cestu. Císařovo tělo s sebou nesli v octovém nálevu. Když dorazilo vojsko do Koryka, rozdělilo se na dvě části - větší část se nalodila na pisanské, janovské a benátské lodi, které je měly dopravit do Sýrie, menší část se vydala do Tarsu, kde pohřbila vnitřnosti císaře Friedricha v místní katedrále svatého Petra a svaté Sofie. V Tarsu se zbytek armády znovu rozdělil a jedno z vojsk se nalodilo na koráby, které je přepravily do Tripolisu. Pozůstatek, ve kterém se nacházela i česká část výpravy, pokračoval pod vedením Jindřicha Švábského do Mamistry, kde je přijal Lev II. Zde onemocněl nový velitel vojska malárií, brzy se však zotavil a tak mohli vojáci pokračovat v pochodu, načež vstoupili 21. července 1190 do Antiochie. V této chvíli vypukla mezi poutníky úplavice, která způsobila smrt více než poloviny zbývající svaté armády. Mezi mrtvými bylo i deset předních osobností z vedení vojska, což způsobilo rozklad disciplíny vojáků - některé oddíly se dokonce rozhodly opustit armádu a vydaly se na cestu domů.

Někteří účastníci třetí křížové výpravy se rozhodli v Antiochii natrvalo zůstat a žádali tak o právo městského občanství. Bylo mezi nimi i několik málo členů české družiny. Vojáci, kteří se rozhodli pokračovat v cestě, se vydali směrem na jih k Tripolisu, kde se nalodili, aby po moři dosáhli Tyru. Během přeplavby se však tři koráby potopily. Již jen malý zlomek vojska, jehož polovinu tvořili Češi pod vedením Děpolda, dorazil v neděli večer 7. října 1190 k hradbám obléhaného Akkonu.

Jindřich Švábský se dohodl s Guidem de Lusignenem, bývalým králem Jeruzaléma, a Konrádem z Monsferratu, že ponechají u Akkonu posádku pro všechny případy a se zbytkem oddílů se pokusí zatlačit Saladinova vojska, která je ohrožovala. Dne 13. listopadu 1190 vypukla bitva poblíž pramenů řeky Belus. Muslimové sice začali ustupovat, ale rozhodli se ubránit důležitý strategický bod - most přes Belus u Auku. K mostu vyrazil zbytek výpravy císaře Barbarossy pod vedením Jindřicha Švábského a knížete Děpolda. Česká družina měla naposledy příležitost projevit se jako celek a nakonec přispěla k vítěznému výsledku bitvy, během které však padla více než polovina zbylých českých vojáků. Další vojáci zemřeli po střetu na následky zranění, mezi nimi byl i kníže Děpold, který odešel z tohoto světa dne 21. listopadu 1190. Zhruba po měsíci jej následoval i Barbarossův syn, Jindřich Švábský, který podlehl tak zvané "krvavé" úplavici.

Podrobné informace o konci české výpravy se nám nedochovaly. Z nahodilých pramenů víme, že mnozí čeští křižáci se vrátili domů - někteří již z Malé Asie, jiní až od Akkonu.