Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Charles de Gaulle (celým jménem Charles André Joseph Marie de Gaulle) se narodil 22. listopadu 1890 v severofrancouzském Lille jako třetí z pěti dětí významné rodiny. V intelektuálním prostředí rodiny, kde byl dědeček historikem, babička spisovatelkou a otec gymnaziálním profesorem, slýchal Charles od dětství politické debaty, v nichž byl veden k nadšenému vlastenectví.

Charles si vybral vojenskou kariéru a po absolvování akademie záhy prošel krutou praxí. U Verdunu, v jedné z nejkrvavějších bitev první světové války, byl v šestadvaceti zraněn tak těžce, že ho jako mrtvého nechali ležet na bojišti. Byl zajat Němci, kteří ho po opakovaných útěcích zavřeli do pevnosti, kde poznal ruského poručíka Tuchačevského, později generála a Stalinovu oběť. Po osvobození se Charles ještě dobrovolně zúčastnil polsko-sovětské války, Poláci mu pak nabízeli skvělou kariéru, ale on se raději vrátil domů.

V jednatřiceti se oženil s o deset let mladší Yvonne Vendrouxovou, se kterou měl syna a dvě dcery, z nichž mladší zemřela v důsledku vážné choroby již ve dvaceti letech.

Mezi válkami působil Charles jako štábní důstojník, mimo jiné také u maršála Pétaina, který si ho oblíbil. S většinou důstojníků se Charles rozcházel v názoru na obranu země, když preferoval mobilní obrněné divize před statickou maginotovou linií (= pevnostní systém). Příchod Němců mu dal poté zapravdu, povýšili jej z plukovníka na brigádního generála, stal se náměstkem ministra obrany. Bohužel jeho návrhy (například dál řídit boj ze severní Afriky nebo vytvořit francouzsko-britský stát s jednou vládou i armádou) neuspěly, proto raději odletěl do Londýna.

"Francie prohrála bitvu, nikoli válku," oslovil Francouze z BBC krátce po příletu v památném proslovu. V rozhlasových výzvách pak průběžně pokračoval, založil hnutí "Svobodná Francie", stal se velitelem francouzských zahraničních vojsk a předsedou exilové vlády.

S příznivým válečným vývojem přesunul Charles svůj štáb do Alžíru, odkud po spojenecké invazi spěchal do Paříže. Vešel tam společně se spojenci a po triumfálním uvítání chvátal do své dřívější kanceláře na ministerstvu obrany, aby demonstroval nepřerušenou státní kontinuitu. Ve čtyřiapadesáti stanul na vrcholu, stal se šéfem prozatímní vlády, za půldruhého roku (20. ledna 1946) však odstoupil kvůli nesouhlasu s novou ústavou.

V roce 1959 nadešla znovu jeho chvíle, když ho země povolala do čela, aby vyřešil alžírskou krizi. Po zvolení velkou většinou lidí za prezidenta uvolnil Charles nadvládu v koloniích, reformoval ekonomiku a především upevňoval mezinárodní postavení Francie. Místo vazeb na USA dával přednost silné sjednocené Evropě. "Mou vizí je Evropa od Atlantiku po Ural, která bude určovat běh světa," prohlásil při zakládání Evropského společenství, na němž měl společně s německým kancléřem Adenauerem největší zásluhu.

Charlesovu období se říkalo "politique de grandeur", tedy politika vznešenosti. Leč také politika pokrytectví, třeba když odvolal Francii z vojenských struktur NATO (přesto byla země stále členem) nebo když při návštěvě Kanady zvolal "Ať žije svobodný Quebec!", čímž vyvolal zbytečné napětí. Na Charlese bylo také spácháno několik atentátů, ze kterých se mu povedlo vyváznout, kvůli jeho vysoké postavě s velkým nosem byl často zesměšňován karikaturisty.

V osmasedmdesáti Charlese trpce zaskočily bouřlivé demonstrace. Situace se pak sice uklidnila, to mu ovšem nestačilo, proto vypsal referendum o větším přesunu moci na místní úřady, aby se ujistil, zdali jej Francouzi podpoří. Po neúspěchu 28. dubna 1969 odstoupil.

Charles de Gaulle zemřel 9. listopadu 1970 ve svém sídle v Colombey-les-Deux-Églises. Jeho hrob dodnes zdobí odznak armády "Svobodné Francie", lorrainský kříž.