Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zamyšlení nad lidským tělem

Člověk je bytostí, která má tělo a duši. Jako jiní živočichové je schopen fyzického pohybu, může růst, rozmnožovat se a mít tělo. Tělo není nic, čeho by se mohl vzdát a být dál člověkem, je to jeho podstatná součást, prvek lidské bytosti.

Tělo není nějaká samostatná substance, kterou by člověk mohl nebo dokonce měl odložit a teprve pak začít opravdový život. Naopak k lidské bytosti tělo patří. A to, že duše a tělo patří spolu dohromady, není nic nepřirozeného, není to ani trest za nějaké dřívější provinění, kterého by se duše dopustila. Je to jednota. Společně vytváří člověka.

"Jako tedy k pojmu tohoto [konkrétního] člověka náleží, že je složen z této [konkrétní] duše a z toho [konkrétního] masa a kostí, tak také k pojmu člověka náleží, že je z duše, masa a kostí. Cokoli totiž náleží substanci všech jedinců spadajících do druhu, to musí náležet substanci druhu." (STh I, 75, 4, co)

V Sumě teologické, která je pro úplné začátečníky, se o tělu moc nepíše - jen ve vztahu spojení s duší se řeší vztah těla a duše. Více pozornosti se věnuje lidské duši a první otázkou je, jestli duše není materiální povahy...

Podle Tomáše Akvinského je duše principem života, v tom není žádná odlišnost oproti předchozí tradici, a říká, že duše je "prvním principem života bytostí, které žijí; živé bytosti (viventia) totiž nazýváme oduševněnými (animata), zatímco to, co život nemá, bezduchým." (STh I, 75, 1, co).

Být živým znamená mít duši, tj. stejně jako v antické filosofii.
Je sama tělesnost důvodem toho, že jsme živí? Můžeme říci, že sama tělesnost je principem našeho života? Určitě ne, protože vše tělesné by muselo být živé, tedy i stůl a židle...a všechna další tělesa by měla život, a to evidentně nemají, tedy princip života nebude v materiálním. Tomáš Akvinský z toho vyvozuje, že duše - jakožto první původ života - nemůže být tělesem.

Jaká je povaha lidské duše? Navazuje na Aristotela, odkazuje na jeho definici duše: Duše je uskutečněním přírodního ústrojného těla majícího v možnosti život. My však víme, že pro Aristotela je lidská duše smrtelná. Člověk je smrtelný, lidská duše při smrti zaniká, přechází z aktuálního stavu do potenciálního, a to úplně stejně jako duše živočišná nebo rostlinná.

Rostliny a živočichové - zde Tomáš Akvinský nemá problém přijmout to, co říká Aristoteles, ale pokud jde o člověka, tam uvažuje jiným způsobem. Duše rostlin a živočichů mají takovou povahu, že oživují své tělo a jsou s ním velmi úzce spojené, protože všechny svoje aktivity provádí skrze svoje tělo rostlinné nebo živočišné. Ke smyslovému vnímání jsou nezbytné smyslové orgány. Pokud někdo nemá smyslové orgány, není schopen smyslového vnímání, které samo je aktivitou duše. Ale ta si bez orgánů, bez tělesně odpovídajících součástí, nijak neporadí.

Ale u člověka Tomáš Akvinský nachází aktivity, které mají nemateriální povahu, tedy činnosti, jež může provádět lidská duše, aniž by k tomu potřebovala spolupráci lidského těla. Lidská duše je schopna poznávat přirozenost tělesných věcí, a to je aktivita, která není vázána na nic tělesného...

Příklady

Máme ústa plná nějaké chuti - nacpali jsme se čokoládou a v tuto chvíli nemůžeme cítit žádnou jinou chuť. Kdybychom se napili dobrého vína, nepoznáme, co je to za odrůdu, protože náš jazyk je plně zaneprázdněn tou čokoládou.
Barevné brýle. Vidím růžově nebo modře, ale ne skutečně; nevnímám barvy, jen zkresleně.

Když duše má být schopna poznat přirozenosti těles, tak sama nemůže být tělesná.
V této argumentaci Tomáš Akvinský ztotožňuje duši s principem intelektové činnosti: "Vidíme například, že jazyk nemocného, potažený žlučovitou a hořkou tělesnou tekutinou, nemůže vnímat sladké, ale vše se mu zdá hořkým. Kdyby měl intelektový princip v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávat všechny věci. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tedy nemožné, aby byl intelektový princip tělesem." (STh I, 75, 2, co)

Podobně je nemožné, aby rozuměl skrze tělesné ústrojí, protože pak by ta přirozenost onoho ústrojí bránila poznávání všech těles.
Příslušným orgánem je mozek - ten pro Tomáše Akvinského není adekvátní orgán, skrz který duše vnímá, přestože s ním nějakým dílčím způsobem může spolupracovat.

Jako by nějaká určitá barva zabarvila oko nebo nějaká určitá chuť ovlivnila jazyk.

"Samotný intelektový princip, kterému říkáme 'mysl' nebo 'intelekt', má sám o sobě činnost, kterou nesdílí s tělem. Avšak něco může samo o sobě vykonávat činnost pouze tehdy, když to samo o sobě subsistuje." (STh I, 75, 2, co)

Subsistence neznamená plnou samostatnost a nezávislost duše na těle. Znamená to, že duše má nějakou oblast svých aktivit, které jsou nezávislé na těle, které ani nejdou redukovat na tělo, a tedy člověka nemůžeme identifikovat s duší, nemůžeme říct, že člověk je duše.

Co se tedy stane s člověkem s tělem a duší po smrti?
Při smrti lidské tělo umírá a potom se rozkládá, to známe ze zkušenosti. Lidská duše nezaniká tak jako duše rostlin a živočichů. Je schopna nějaké samostatné existence díky tomu, že má nějaké svoje aktivity, které s tělem nejsou spojené. Tím v podstatě končí Tomáš Akvinský filozofický výklad, protože víc k tomu už říct nejde (jako filozof).

Kdybychom se ptali Tomáše Akvinského jako teologa, tak tam by mohl pokračovat, mohl by navázat tím, co ví z NZ a svým výkladem si pro to připravil půdu. Je to nejenom prostor pro nesmrtelnost duší, ale je tady prostor pro vzkříšení těla, což je poselství NZ.
To, jakým způsobem lidská duše přežívá bez těla, o tom moc nevíme - rozhodně to není plnohodnotný lidský život, ale není to ani zánik. Plný lidský život nastává až po vzkříšení těla, kdy člověk znovu dostává oslavené tělo - takto by odpověděl Tomáš Akvinský jako teolog.