Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už je to dávno, co v rajském sadu,
Nachýlilo se k mravnímu pádu.
Já přímo vidím, jak v loubí
Praotec náš se s pramátí snoubí
Sdíleje s ní milostnou duši,
Netuše, že Pánbůh to tuší...
Ty ďáble, ty hade, ty pekelný spratku,
Já proklínám tě, aby tvou matku!
Tys to byl, kdo jablko líče,
Lidstvo sved v područí chtíče!
(Robert Burns, Oslovení ďábla)

Snad o žádném jiném stvoření nebylo napsáno a povězeno tolik jako o ďáblovi. Dějiny jeho zrodu se táhnou staletími, světadíly i kulturami. Ďábel byl zatracovaný, spílaný, zlořečený i obávaný, ale na druhé straně opěvovaný, uctívaný a oslavovaný. Ďábel je zapřísahán nejen u pouličního stánku, ale i u slavnostního oběda. Ďábel zapustil kořínky do myšlení lidí a oni sami ho neustálým vzpomínáním a vzýváním ponoukají k daleko horším "kulišárnám"... Za tímto věčně se opakovaným vzýváním pekelných mocností se ukazuje neuvědomělá snaha o potlačení představy zla jako nevyhnutelného přívlastku ďáblova (Wall, 1993).

Ale jak ďábel, respektive ďáblové vypadají? Předně mezi nimi není taková hierarchie jako mezi anděly, neboť tomu brání nepořádek a zmatení mezi nimi. Ovšem oni samotní přece jenom uznávají jako svrchovanou moc všeho zla a špatnosti Satana. Své filiálky má rozprostřeny po celém světě jako jakási satanská velvyslanectví. Můžeme se tak dočíst o Satanově velvyslanci ve Francii - Felfegovi, Tharung je ve Španělsku, v Itálii je Hutgin, ve Švýcarsku Martinet a v Turecku Belial. Mezi přední Satanovi spolupracovníky a hodnostáře je třeba započíst Dagona, jenž je hlavním almužníkem, dále bankéře Asmodea, představeného kleštěnců Sukkora Benotha, divadelního ředitele Kobala, vrchního ceremoniáře Vedeleta a dvorního šaška Nybba.

Teologové si dali velkou práci s vysvětlením takzvané ďábelské trojice. Arciďábel se svými dvěma pobočníky představují Trojici zla. Arciďábel, tedy Satan, je prvním z nich. V apokalypse je líčen jako velký červený drak se sedmi hlavami, deseti rohy a se sedmi korunami na svých hlavách. Jeden z pobočníků vystupuje ze země, druhý z moře. To je symbol všeobecného panství Satanova. Pobočník z moře má také sedm hlav a deset rohů, ale má deset korun, hlavy má obdařené jménem "rouhání", a ze své lví tlamy zvrací téže rouhání. Tělo má levhartí, ale nohy medvědí. Druhý pobočník, vylézající ze země, má jen jednu hlavu a dva parohy.

Tato představa ďábelské trojice se dočkala četných středověkých vyobrazení. Často na nich můžeme vidět ďábla se třemi obličeji, které znázorňují dokonalost a úplnost neřesti zla.

Vznik a počátky zla jsou kladeny do doby stvoření světa nebo těsně před tím. V okamžiku, kdy Bůh řekl "Budiž světlo!", vznikli andělé, duchové světla. Někteří z nich se vzbouřili proti Bohu a Bůh je potrestal. Někteří učenci kladou dobu pádu andělů do prvního, jiní až do druhého dne Stvoření. Tuto myšlenku zastávají především Židé, kteří hlásají, že právě to je důvod, proč druhý den Stvoření (jako jediný) nebyl prohlášen za dobrý. Co se týče ostatních dnů, "viděl Bůh, že to bylo dobré."

Člověk byl stvořen, aby zaplnil místo vzniklé odchodem andělů. Je proto logické, že náhrada padlých andělů člověkem vzbudila v Luciferovi závist, a napříště si zvolil jako vhodný terč svého zlého snažení právě člověka, aby skrze něj zmařil záměry Boha.

V Izaiášově proroctví je vyjádřena představa Lucifera původně jako serafína, tedy jednoho z prvních v hierarchii andělů, jejichž výsadou bylo stát nejblíže trůnu Nejvyššího. Zločin, který způsobil, tkvěl v tom, že se nechtěl spokojit se stáním, ale dychtil v přítomnosti boží sedět. Ovšem existuje ještě jiný výklad Luciferova hříchu... "Když byli stvořeni andělé, tento serafín nadšeně zapěl chvalozpěv. Bůh ho za ten živelný zpěvní projev pochválil a už jen pomyšlení na to, jak se před ostatními vytáhl, ho v jeho vlastních očích povzneslo natolik, že si začal vymýšlet, že je přinejmenším roven Stvořiteli. A tu na nebesích nastal rozkol na frakce: andělé se postavili buď na stranu Boha, nebo proti němu. Někteří pak vychytrale vyčkávali, jak to dopadne, hodlajíce se připojit k vítězné straně. Těm chytrákům se pak dostalo přízviska "váhavci" - a posléze shledali, že se tak projevili na roveň vzpurníkům, s nimiž pak sdíleli týž osud." (Wall, 1993)

Místo, kam byl Lucifer s ostatními "nehodnými" anděly svržen, se nazývá Peklo, obvykle zobrazované jako zející tlama příšery chrlící oheň. Cestou se on i jeho pacholci proměňují. Černají, ruce a nohy se jim mění v pracky, nehty v drápy, nosy v zobáky, až konečně ztrácejí svou původní podobu a pohlcují je plameny pekla. Z bývalých andělů jsou čerti.

Peklo se nachází pod zemí nebo v ní. Je to přesný obraz teorie, že všechno špatně je nízké a tudíž zásadně pod dobrým. Vchodem do tohoto strašného místa je zející tlama ohnivého draka, která polyká všechny hříšníky, které je ďábel a jeho pochopové s to ulovit. Všichni se shodují v tom, že podnebí je tam úmorně horké, kraje pusté, bez rostlinstva a vodních toků. Teologové rozvinuli celou soustavu a organizaci pekla a pečlivě je popsali. Tak dokonale, že Erasma Rotterdamského přivedli na myšlenku, že "vědí o tolika odděleních a filiálkách pekla a očistce a líčí tolik rozmanitých druhů a stupňů trestů a mučení, jako by s tou pekelnou oblastí byli sami velmi dobře obeznámeni."

Lucifer je obvykle zobrazován s řetězy, je jimi připoután ke svému pekelnému sídlu. Jak se zmiňuje evangelium Matoušovo - je "ve věčných řetězech". Není svoboden, nemůže se volně pohybovat a uskutečňovat svoje nekalé záměry, je násilně omezován vyšší mocí, než je on sám. K provedení svých pekelných úmyslů může jen vysílat pacholky. Ostatní čerti mají svá charakteristická jména, jak je popsal Dante ve své Božské komedii, a to například Svůdce, Zlomyslník, Hrdopych, Vzteklík, Kaňour, Drakapoud, Klevetník, Náfuka, Mrzout, Běsňák, Kazisvět aj.

Sv. Nikodém poprvé rozlišuje mezi Belzebubem a Satanem ve svém evangeliu. Belzebub je knížetem pekel a Satan je kníže pán smrti. V evangeliu se u pekelných bran pře Satan s Belzebubem, že mu prý přinese toho, kdo uloupil peklu mnoho duší, o nichž se domnívali, že je mají zcela ve své moci. Avšak Belzebub se ulekl, když slyšel, že míní Krista a zapřísahal Satana, aby ho nepřinášel, neboť - jak se svěřil - "již pouhá síla jeho slova nesnesitelně ruší a dráždí mne i celou mou družinu..." Ale jak se dohadovali, ozval se za nimi mocný hlas silnější než hrom a vichřice dohromady: "Otevřete brány, knížata, vejde Král slávy!" Belzebub poděšen vyhodil Satana z pekla a nařídil mu, aby si to s Kristem sám vybojoval a zamkl pekelnou bránu. Ale mučené dušičky uvnitř to uslyšely, řetězy jejich popraskaly a všichni spravedliví chopivše se za ruce byli vedeni ke slávě věčné...

Ačkoliv všechny ďábly spojují stejné cíle, přesto si stále lezou do zelí a způsobují si tak vzájemně újmy.

Sám ďábel má mnoho podob. Je výrazný rozdíl mezi východními a římskými ďábly, a to jak v křesťanských, tak v pohanských zemích. Východní typ je zvířecká příšera, západní je spíše lidštější.

Nejranější způsob popisování a zobrazování ďábla bývá v podobě hada. Po poklesku Adama a Evy byl had potrestán. Předtím se had pohyboval vzpřímeně, často tedy bývá znázorňován se dvěma nohama a křídly. Bůh ho odsoudil: "Po břiše svém plaziti se budeš a prach žráti budeš po všechny dny života svého." Muslimové tradují, že strážci nedovolili vlézt ďáblovi do ráje, a tak ďábel žádal různá zvířata, jedno po druhém, aby ho tam odnesla. Všechna jej odmítla, jen jediné - had, souhlasilo. Za to ho právem stihl Boží trest.

Na těch nejstarších obrazech je had zobrazený skoro jako lidský tvor, kdy zlý duch vylézá z hlavy posedlého. Na těch pozdějších při pokušení mívá had hlavu obrácenou k Evě, což má symbolizovat, že Eva podlehla jeho svodům jako první. Někdy mívá had dvě hlavy, jednu otočenou k Adamovi, jednu k Evě. Každá z těch hlav má tvář, a to vždy tvář opačného pohlaví, k němuž je přivrácena a svádí to opačné pohlaví. Může mít i korunku na hlavě jako znak Arciďábla.

Občas se Satan vyvinul v hydru nebo příležitostně i v sedmihlavou bestii. V jednom řeckém rukopisu z 11. či 12. století jsou ďáblové namalováni jako černoši.

Východní ďábel je zosobněním příšernosti a zrůdnosti. Jeho intelektuální schopnosti bývají vyjádřeny mnoha obličeji po celém těle, jeho neúnavnost a činorodost je symbolizována množstvím paží a nohou. Bývá obdařen rysy či tělesnými částmi lva, levharta, medvěda, kozla, býka nebo orla, aby tak vynikla jeho inteligence, síla, krutost a rafinovanost.

Západní ďábel je východním v mnoha směrech ovlivněn. Bývá velikánský, vždy ohyzdný, s dlouhými zuby a velkými ústy, jimiž obvykle přežvykuje hříšníky. Často stojí vztyčen nad krvavou louží, jež má představovat krvavou výheň, v níž se mrskají těla hříšníků jako "rybky ve vodě". Na některých obrazech z Byzance v obou dlaních drtí těla hříšníků a má kolem obou ruk propleteny hady, kteří chrlí oheň a dokončují tak dílo zkázy. Někdy má i místo rukou a nohou orlí pařáty.

Teprve od 13. století, s nástupem renesance, už ďáblovo vzezření není tak hrozné. Jeho podoba se zlidštila, až na to, že má rohy a křídla. Nesmíme ale zapomínat i na mnohem vábnější podobu ďábla, a to na ženu, "nádobu hříšnosti". "Žena jest branou do pekel, cestou k nepravostem, žahadlem škorpionovým a nepotřebným tvorem...", jak se vyjadřovali někteří kazatelé. Ne nadarmo říkali francouzští teologové "ďábel v ženě". Vychytralý ďábel již poznal, že jenom strašení nestačí. K ulovení hříšných dušiček dospěl k daleko protřelejším lepům... "Pokouší sladce, na pohled krásná, vtělená nevinnost a lehce ovládnou slabé člověčí srdce!" Zjevně vědí, o čem mluví...

Gerald z Walesu, odvolávaje se na svého Mistra Petra Manducatora, praví, že ďábel nikdy nevnukl do hlav církevních otců větší zlomyslnost, než když je přiměl, aby kněžím zakázali ženitbu. Stav vnuceného celibátu dokořán otvírá dveře pokušení skrze tento druh ďáblů...

Ďábel nás, křesťanskou kulturu, provází již velmi dlouho. Zpodobnění zla v postavě ďábla přispělo k lepšímu pochopení Boha, jeho opaku. Ďábel je nositelem všech neřestí, zlých vlastností, myšlenek a činu, Bůh je jeho protikladem, je vtělená láska, mírnost, odpuštění. Ačkoliv se ďábel původně mohl podílet na Božím životě a těšit se z Jeho přítomnosti, jeho veskrze lidské vlastnosti se staly předmětem jeho pádu, a to doslovně. Spolu s dalšími podobně smýšlejícími anděly byl zavržen a propadl Peklu. Aby se již z Pekla nikdy nedostal, je k němu přikován řetězy a své úmysly může činit jen prostřednictvím padlých andělů, nyní obrostlých srstí a zčernalých. Metaforicky řečeno, kdo z lidí bude dělat špatné věci a žít špatně, stihne ho trest. Z potrestaného ďábla se tak stává nástroj trestu pro ostatní lidské hříšníky. A je to nástroj v rukách Boha, tudíž ďábel chtě nechtě vlastně naplňuje Boží úmysly. Peklo, rozdělené na několik oblastí, má vyloženě pozitivní akcent. Zbavuje svět otrapů, závistivců, vrahů a neurvalců, a naplňuje touhu po spravedlivém potrestání a odplatě. Trestáním lidí je zároveň trestán i Lucifer sám, aspoň podle některých vylíčení, neboť duše hříšníků "jsou odporné". Představa ďábla vzbuzovala v lidech silné emoce, představa toho, co se stane po smrti, byla a je vlivnou motivační silou ke konání dobrých skutků. Zajímavé je, že nejvíce hřešili často právě ti, kteří kázali Boží slovo a ostatní strašili pojednáním o smrti. Možná tedy duchovní rozjímáním bystře rozpoznali adekvátnost své věrouky a zcela veřejně a "kacířsky" podobu ďábla užívali k zastrašení a ovládání mas a k získání nebývalého majetku. Ačkoliv toto zjištění staví víru v ďábla, potažmo ke spravedlivé odplatě, vině a trestu, do pochybného světla, přesto i nadále bude otázka zla, nejen současného, usměrňovat lidské konání. Neboť člověk ví, že stačí vlastně pár chvil a otázka trestu se rozuzlí - smrtí...

POUŽITÁ LITERATURA:

Messadié, G. (1996). Obecné dějiny ďábla. Odeon. Překlad: D. Navrátilová.
Wall, Ch. (1993). Kniha čertů a ďáblů. Cesty. Překlad: V. Miltner.
Cavendish, R. (1994). Dějiny magie. Odeon. Překlad: E. Karásková.
Bible
Mellan, J. (1924). Mluviti zlato. Hubínek.