Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vrchlického sbírky Z hlubin (1875), Sny o štěstí (1876), Epické básně (1876), Vittoria colonna (1877), Symfonie (1878) a Rok na jihu (1878) se odchylují od soudobého modelu hlavně tím, že se osvobozují od národní služebnosti. Vyniká v nich subjektivní složka, promítaná do přírodních obrazů, s vlivem Hálkovy přírodní lyriky. V básních jsou oslavovány ideály umění a krásy. Ty představují protiklad všedního života. V básních se opakují tendence podobné například pro nástup Májovců, ale Vrchlický klade větší důraz na estetickou funkci poezie. Ze všech těchto sbírek je jasné, že do české poezie vstoupila silná a výrazná umělecká osobnost. Ta se ovšem střetla s kritikou, zejména ze skupiny kritiků kolem časopisu Osvěta. Ti jej kritizovali hlavně za kosmopoličnost. Nakonec však byl tento boj pro českou poezii prospěšný. Vrchlický a jeho přátelé kolem Lumíru si vybojovali svobodu uvádět k nám cizí umělecké proudy. Po tomto období se Vrchlický zaměřil na tvorbu, ve které chtěl obsáhnout vývoj celého lidstva v podobě zamyšlení nad smyslem dějin. Vzorem mu byl Victor Hugo a jeho Legendy věků. První sbírkou, jíž Vrchlický takto pojal, je Duch a svět (1878). Po ní následují dva díly Mýtů (1879, 1880), z nichž první díl obsahuje Legendu o sv. Prokopu, která byla později vydána samostatně. Do cyklu dále patří Nové básně epické(1881), Staré zvěsti (1883), Sfinx (1883). Někdy jsou zařazeny také Perspektivy (1884), Selské balady (1885), Zlomky epopeje (1886), Nové zlomky epopeje (1895), Bozi a lidé (1899), Votivní desky (1902) a Třetí kniha básní epických (1907). Některé básně z knihy Zlomky epopeje byly vydány jako samostatné knihy: Hilarion (1882), Twardowski (1885), Bar Kochba (1897) a Píseň o Vinetě (1906). Básník se také dostal k milostné lyrice. Kniha, která tvoří nástup do milostné lyriky, se jmenuje Eklogy a písně (1880). Verše jsou diskrétně zdrženlivé, protože jsou určeny pro tehdy mladou snoubenku. Také další sbírky, v nichž převažuje tato milostná lyrika (Dojmy rozmaru (1880), Poutí k Eldorádu (1882), Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Hudba v duši (1886), Motýli všech barev (1887), Čarovná zahrada (1888), Dni a noci (1889)), se obracejí k milované ženě, kterou povyšují na ideál, smysl života i tvořivé práce. Vrchlický někdy užívá velmi důmyslně strofických forem (ritornel, rondel, gazel, sonet). V roce 1892 vychází sbírka Brevíř moderního člověka obsahující básníkovo umělecké vyznání a obranu vlastní tvorby i projev nesouhlasu s hesly realismu. Vrchlický se dostává do tvůrčí krize, v jeho básních se začínají objevovat melancholické verše. Ve sbírce Okna v bouři (1984) se již objevuje v básníkovi zklamání ze sebe samotného. Zhroutilo se mu rodinné štěstí, básník žádá o klid. Bolest a zklamání potom již budou základním tónem skoro všech následujících sbírek. Během let však přejdou k rezignaci, naplňující lyrické knihy: Než zmlknu docela (1893-1895), Písně poutníka (1895), Skvrny na slunci (1895-1896), Překročen Zenit (1899), Žamberské zvony (1900), Já nechal svět jít kolem (1901-1902), Duše mimosa (1903), Tiché kroky (1904) a Svlačce na úhoru (1905). V prvních letech nového století se tvorba obrací zpět k životnímu jasu, jeho verš se znovu melodicky protepluje. Vznikají knihy Korálové ostrovy (1908) a Skryté zdroje (1908). V další sbírce se vzpíná k panteismu - Strom života (1909). A přece byl závěrečný básníkův akord disharmonický. Posmrtně vydaná sbírka Meč Damoklův (1913) odráží básníkovy duševní stavy před chorobou a pocity úzkosti. Nezapomeneme také na Vrchlického jako na dramatika. Ale se svými tragédiemi a komediemi dosahoval jen průměrných výsledků. Lyrická náladovost, okamžitá umělecká imprese a nedostatek smyslu pro osudovou logiku vývoje postav nedovolily básníkovi vytvořit účinné drama. Umělecky nejvýš stojí trilogie Hippodamie: Námluvy Pelopovy (1890), Smír Tantalův (1891) a Smrt Hippodamie (1891). Tato trilogie přibližuje stavbu antického dramata. Velkou popularitu získala veselohra Noc na Karlštejně (1884). Náměty z nejstarších českých dějin zpracoval Vrchlický v tragediích Drahomíra (1882), Bratři (1889) a Knížata (1903). Další historická dramata jsou veselohra Rabínská moudrost (1886) a drama Exulanti (1886). S oblibou sahal Vrchlický k antickým mýtům. Tak vznikla dramata Midasovy uši (1890), Smrt Odyssea (1882) a V duchu Dionysově (1900). Biblické látky využil Vrchlický v Trilogii o Samsonovi (1907). K antickému dramatu se vrací v komedii Pomsta Catullova (1887) a tragédii Julián Apostata (1885) o rozkladu antiky křesťanstvím. Době renesanční věnoval hru Soud lásky (1887) s postavou básníka Petrarky a drama Pietro Aretino (1892). Dlouhá je řada překladů Vrchlického. Některé jsou již zastaralé, ale v tehdejší době měly kouzlo spojit českého čtenáře s kulturou cizích jazyků. Přeložil stěžejní díla světové literatury: Danteho Božskou komedii a Goethova Fausta. Dále překládal známé spisovatele jako Shakespeara, Voltaira, Huga, Dumase, Byrona, Poa, Whitmana a mnoho dalších.