Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl Shakespeare geniální, nebo jednoduchý? Je otázkou minulosti, nebo žije ještě dnes? Naleznout odpovědi znamená pochopit jednoho z největších dramatiků světa. Zabývala jsem se tímto tématem, protože mám k jeho textům velice vřelý vztah a také proto, že se mi naskytla příležitost vidět několik Shakespearových her. Studie jeho dramatické tvorby mě obohatila natolik, že jsem se rozhodla napsat o ní referát.

Shakespearova tvůrčí činnost se datuje od poloviny osmdesátých let 16. století. Záznamy o uveřejnění jeho první hry se vážou k roku 1592. Od začátku své tvorby byl Shakespeare pod silným tlakem kritiků, kteří mu vyčítali, že chce dosáhnout stejné umělecké úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním (Christopher Marlowe nebo Thomas Nashe). Naštěstí se těmto článkům nevěnovala moc velká pozornost a lidé na Shakespearovy hry dále chodili.

V letech 1593-1594 musel však Shakespeare práci na divadle přerušit, jelikož se začala šířit morová epidemie; což zapříčinilo dočasné uzavření většiny londýnských scén. Na tyto dva roky se Shakespeare uchýlil ke svému známému, southamptonskému hraběti, pod jehož ochranou se věnoval psaní poezie.

Rok 1595 ale opět přinesl nový vítr do plachet a Shakespeare se stal členem nové divadelní společnosti s názvem Lord Chamberlain's Men (Služebníci lorda komořího), kde působil jako herec a dramatik. V této době byl znám hlavně jako autor komedií a historických her.

Později se však do Shakespearova života začal vkrádat pesimismus, který byl důvodem k napsání jeho nejslavnějších tragédií. Před odchodem do rodného Stratfordu vytvořil ještě několik sonetů a romancí, které měly vyjadřovat jeho definitivní smíření se životem a se sebou samým. V roce 1616 Shakespeare umírá a svět tím přichází o největšího renesančního dramatika.

Velký Angličan odešel, ale jeho díla jsou tu s námi stále dnes. Snad každé divadlo má v repertoáru některou z jeho her. Jak je jen možné, že jeho Othello, Hamlet, Oberon a další přežili bezmála čtyři století?

Všechny postavy, kterým kdy Shakespeare vdechl život, jsou až neproniknutelně složité, ale zároveň v sobě mají jeden převládající charakterní prvek. Jako například již zmiňovaný Othello. Když se mezi lidmi řekne jeho jméno, snad všichni si vybaví chronicky žárlivého muže. Jeho žárlivost byla tak silná, že ho dovedla až k vraždě: "Vzpomínáš-li si na nějakou vinu neusmířenou dosud s hněvem nebes a s jejich milostí, pros za ni teď! Já tvého ducha nepřipraveného zabíjet nechci. Ten můj šátek, co jsem tak miloval a dal jej tobě, tys dala Cassiovi. Viděl jsem svůj šátek v jeho ruce! Zatvrzuješ mi srdce v těle, lhářko, a nutíš mě, bych sprostou vraždou zval, co učiním. Poctivý Jago se postaral o Cassiovu smrt. Děvko, mně do očí pro něho pláčeš! Konáno, dokonáno!" (k Desdemoně)

Další velkou figurou Shakespearových tragedií je nesporně král Lear. Zpočátku imperátorský vladař, jenž zavrhne svou nejmilovanější dceru a vyžene oddaného rádce Kenta, se zdá jako všemi nenáviděný a zatvrzelý zbabělec. Díky Edgarovi (který se přestrojí za chudého blázna) však Lear přichází na to, že se vydal na cestu sebepoznání. Vlastně jde o jakýsi předobraz poutníka, který klesá od pýchy k pokoře. Ukázkou nadčasovosti Learova charakteru je také jeho řeč: "Chudáci nazí, ať jste kdekoli, zbídačelí a zbičovaní bouří, bez střechy nad hlavou a hladoví, jak ochrání vás před slotou pár hadrů? Já na vás málo myslel. Kaj se Pýcho, vydej se živlům všanc, ať pocítíš, co cítí ubožáci, o nadbytek se s nimi rozděl, abys dokázala, že nebe může být i spravedlivé."

Jako poslední příklad bych ráda uvedla postavu Jana Falstaffa z komedie Veselé windsorské paničky. Falstaff je starý vysloužilý rytíř, který i přes svůj věk vyhledává povyražení, a proto se rozhodne napsat milostný dopis dvěma dámám z města. Bohužel se mu jeho úmysl nezdaří. Ženy se proti němu spojí a ještě s jejich manžely ho vytrestají a zostudí před celým městem. Falstaff je tedy klasickou ukázkou chlípníka, jenž se "chytí na vlastní lep". Neříká vám to něco? Co třeba Georges Feydeau a jeho Blboun? Nebo Pierre de Beaumarchais a jeho Figarova svatba?
I když Veselé windsorské paničky mají vůči ostatním Shakespearovým komediím velice zvláštní postavení. "Jsou veskrze neromantickým, zálibně žánrovým obrazem, který jadrnou pozemskostí všedního dne zaznamenává humornou formou život obyčejných lidí."

Pokud bychom měli pojmenovat alespoň jeden rozdíl mezi Shakespearovou komedií a tragédií, byl by to asi styl psaní. Shakespearovy komedie jsou psány prózou a jen občas se v nich objeví verše. Tragédie jsou složeny z blankversu, což je nerýmovaný sylabotónický jambický verš, který končí na přízvučnou slabiku. V anglickém originálu působí blankvers velice přirozeně, přitom v české literatuře se vyskytuje velice zřídka.

Myslím si, že právě blankvers je v Shakespearových dramatech ten geniální prvek. Verše sami o sobě dodávají textu úplně jiný nádech. Zvlášť když jsou surrealistické a moderní, jak to můžeme v jeho dílech vidět.
Všimli jste si? Moderní - moderní znamená nové. Shakespeare není zapomenutý, právě naopak. Je stále aktuální. Jak pro divadelní režiséry, tak pro hudební skladatele. Například Veselé windsorské paničky hudebně zpracovali hned dva autoři, Otto Nicolai a Giuseppe Verdi.

Od roku 1990, každé léto, když skončí divadelní sezóna, začíná v Čechách festival s názvem Letní shakespearovské slavnosti. Na různých místech republiky se hrají díla tohoto slavného autora a každý rok se objeví nové, moderní zpracování některé z jeho her. Proto si dovolím říct, že Shakespeare je geniální a nadčasový. Jak jinak si vysvětlit, že jsou jeho díla stále překládána, hrána a lidé o nich přemýšlejí?