Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejdříve, než úplně začnu, bych asi měla odůvodnit, proč jsem si vybrala právě toto téma.
Pokud se třebaže pouhý obyčejný člověk ohlédne do minulosti, do světových dějin, i do historie svého národa, své země, všimne si mnoha podivných údajů. Je to právě období, kdy pronásledovali čarodějnický druh. Tato poznámka se může zdát nezajímavá, a svým způsobem neskutečná. Je to období napsané zlým černým písmem, vryté do kůže nevinných.
Celá tato záležitost je neobyčejně zdrcující. Vypovídá však pravdu. V těchto krutých a nelítostných dobách umřelo mnoho nevinných lidí. Právě proto si myslím, že je mou povinností vybrat si téma Hon na čarodějnice, z úcty k zemřelým, mrtvým, zavražděným...
Jak teď ale začít? Jsem doslova zahlcena materiálem. Nejdříve bychom si to měli uvést na pravou míru. Asi nejprve tím, kde se vlastně objevily ty první čarodějnice. Bylo to snad tak, že se nějaká dívka rozhodla někoho okouzlit? A když to náhodou vyšlo, řekla si: Ejhle, já umím čarovat! Jsem čarodějnice! Postavím si perníkovou chaloupku!?
No, tak to možná v některých případech bylo - nepočítaje tu perníkovou chaloupku samozřejmě. Ale když už to bereme od začátku, ráda bych se vrátila až na samý začátek, k úsvitu dějin lidské civilizace.
Kde se vlastně vzali čarodějnice? Představte si období, kdy ještě nebyly kostely. Nebyl křesťanský bůh. Zapomeňte na ukřižování. Vracíme se ještě mnohem dál.
Jelikož lidé vždy v něco věřili - v nějakého boha - byl tu samozřejmě za každých okolností někdo, koho by mohli uctívat. Lidé to tak asi už mají v povaze. Na začátku to byli pohané. Pohané, jak jistě víte, uctívali více bohů. Byl bůh slunce, bůh úrody, bohyně rodinného krbu, bohyně plodnosti atd.
V té době ještě nebyli samozřejmě žádné supermarkety. Žádné samoobsluhy, kde vám jídlo "leží u nohou". Ale kde jinde tedy sehnat jídlo? V té době nezbývalo člověku nic jiného, než se vydat do lesa a obstarat si to jídlo sám. Lovem.
Každý snad ví, že se lovilo v lese. Většina zvířat měla tenkrát ještě rohy, nebo parohy. A protože kvůli snad každé činnosti měl člověk svého boha, vznikl i bůh lovu. Měl velmi zajímavá jména - jako například Zelený muž, Listová maska (nosil listovou čelenku) nebo Robin z lesa.
Každý bůh měl i svou podobu. Určenou. Bohyně plodnosti byla tlustá, měla velká prsa - asi jako důkaz toho, že může kojit, a také byla většinou zvěčněna s dítětem v náručí nebo u nohou. Bůh lovu také musel nějak vypadat. A jak už jsem se zmínila, většina zvířat měla v lese rohy, či parohy (koza, jelen, kamzík). Právě z toho důvodu měl logicky i bůh lovu rohy.
Ale nastaly dny, kdy se křesťanství začalo projevovat. Byly to první dny, kdy křesťanství pomalu začalo nabírat na síle. Jelikož se každý hráč snaží zbavit svého soupeře, chtěli křesťané vypudit pohany. Bylo to z toho důvodu, že stará náboženství považovali za rivalské.
Snaha zbavit se soupeře je přirozená a církev útočila ze všech sil, ze všech stran. V nových náboženstvích to bývalo tak, že bohy starých náboženství považovali za špatné. Za ďábly.
U křesťanství to bylo přesně tak.
Celkem brzy potom pasovali boha starého náboženství - rohatého boha - za křesťanského ďábla. A samo sebou odtud pramenila ta myšlenka, že pohané jsou uctívači ďábla.
Tento způsob zdůvodňování podává církev jen tak mimochodem i dnes. Zvláště misionáři měli sklon označovat příslušníky všech kmenů, na něž narazili, za vyznavače ďábla, protože kmen uctíval jiné bohy než ty křesťanské. V té době vůbec nezáleželo na tom, zda jsou lidé milí, zlí, hodní, uctiví, pracovití, nebo šťastní. Museli být prostě obráceni na víru, kterou nechtěli přijmout.
Říká se, že v době, než křesťanství definitivně porazilo ve své bitvě nad pohanstvím, byla čarodějnice osobou ctěnou a váženou. Jen se na to podívejte. Lidé si k té babce kořenářce chodili pro radu. Pro různé bylinky. Vyhledávali ji pro útěchu, či kvůli nemoci, lásce. V naší české historii je i mnoho čarodějek, které byly poradkyněmi králů, věštkyněmi atd. Je mezi nimi například Libuše, věštkyně, která podle pověsti vystoupila na horu Říp s praotcem Čechem, a zvěstovala velké bohatství a slávu rodu Českému. Také říkala něco o velkém městu - tedy Praze. Další byla například její sestra, dcera Kroka, Kazi - čarodějnice a bylinkářka.
Jelikož je až moc, o čem bych ještě v referátu ráda napsala, vynechám to. Spíše se zaměřím na naši zem. Jak to tedy bylo s honem na čarodějnice v naší malinkaté české zemičce?
Inkvizice byla do Čech uvedena celkem později. Až v roce 1318. A vlastně tu v té době neměla nijak zvlášť velké postavení. Byl tam samozřejmě odpor širších vrstev i české šlechty. Tito panovníci a šlechta inkvizici bránili plně rozvinout pronásledování tolika lidí (tzv. kacířů) v takové míře, jako tomu bylo jinde.
Pokud skutečně došlo k nějakým soudním procesům s obžalovanými lidmi jako čarodějnicemi, nebylo to tak strašné a kruté jako v té době, která měla teprve nastat.
Jako typický příklad může sloužit proces, projednávaný v brně roku 1350. Jeden umírající muž se svému dosud žijícímu otci svěřil, že za jeho nemoc a smrt můžou vlastně dvě ženy. Po synově smrti otec samozřejmě obě ženy "prásknul". Byly předvolány před soud, kde se mělo poznat, zda to jsou skutečně čarodějnice, a zda se oddávají magickému dění.
Obviněné ženy se těšily dobré pověsti. O jejich údajnému čarodějnictví nebylo nikomu nic známo. Nebyly ani žádné stopy. Proto je konšel, který soud vedl, nechal předstoupit a umožnil jim přísahu dobré vůle a očistnou přísahu o nevině. Když tuto přísahu obě ženy podepsaly, byly propuštěny na svobodu.
Teď si představte, že jsme se v čase posunuli o takové dobré tři století dopředu po této příhodě. Kdyby se to samé totiž stalo na přelomu 16. a 17. století, ženy by podle mého názoru živé najisto nevyvázly. Inkviziční postup v této době by totiž pro ženy znamenal dlouhé dny, ba týdny (záleží na výdrži) na mučících nástrojích. Zaručeně by se dříve či později obě ženy doznaly k tomu, co ani neprováděly. Většinou to bylo z údajné soulože s ďáblem na Petrových kamenech.
V tuto chvíli bych se ráda zmínila právě o dalších zkouškách z čarodějnictví. Nepředstavujte si pod tím prosím žádný test jako je maturita, nebo přijímací zkoušky. Asi těžko nařčené osobě dali do ruky tužku, dali jí papír, a ona by si vesele zaškrtávala odpovědi, ještě s nabídkou za A, B nebo C.
Návody, tedy jak rozpoznávali nevinnou od vinné, byly podle mě podtrženy zcela primitivní logikou tehdejší doby. Tyto návody a zkoušky uplatňovali právě tehdy, když se daná osoba nechtěla přiznat. Byly to například vodní zkoušky. Osobu svázaly do kozelce a hodili ji do vody. Jestli plavala na hladině, znamenalo to, že je to čarodějnice, jelikož musí být lehká, aby mohla létat na koštěti. Když se potopila, samozřejmě zemřela, ale zato měla zákonitý křesťanský pohřeb.
Jinde zase podezřelé osoby pouze vážili. Čarodějnice byla například žena, která je lehčí než standardní kostelní bible. Ale byly ještě všechny různé jiné způsoby. Třeba když nebyla žena schopna zaplakat, byla usvědčena, protože jen nevinný člověk dokáže uronit slzu, čarodějnice PRÝ ne.
Představte si, že by nějaký takový inkvizitor zabil mučením usvědčenou vaši příbuznou. Takže nejenže by vás o ni připravil - nehledě na to, že ji zabil drastickým způsobem, oheň byl totiž podle nich jediný způsob jak očistit duši - vy byste ale museli za obviněnou i zaplatit. Například když vezmu jako příklad ceník arcibiskupa z Kolína na Rýnem - katovi za mučení 1. stupně se platil 1 tolar 26 albusů, za mučení 2. stupně 2 tolary a 26 albusů. Ale třeba za zastrašování ukazováním mučících nástrojů 1 tolar.
Další, co by stálo za zmínku, je bezpochyby kniha, která vyšla roku 1486. Kniha, sepsána dvěma německými mnichy, Jindřichem Krameriem, řečeným Institoris (1430?-1505), a Jakubem Sprengerem (1436?-1495). Kniha nesla název Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Tato kniha byla prý příšerně nudná. Skládala se ze tří částí.
V první části se autoři snažili rozptýlit pochybnosti o existenci čar a kouzel. Seznamují zde čtenáře, co všechno mohou čarodějnice svým dočiněním napáchat.
Ve druhé části jsou zobrazeny podrobnosti o ďáblově působení ve sféře a o tom, jak dovede zneužívat symbolů a obřadů posvátných všem katolíkům.
Třetí část je věnována spíše samotným inkvizitorům. Ukazují jim tu totiž jak správně zacházet a postupovat při vedení inkvizičního procesu. Je tu podrobně vysvětleno jak přesně postupovat při mučení a jak snadno a rychle vinu prokázat.
Ale i přes všechny tyto strašné věci musím dospět ke šťastnému konci, poslední zásady proti čarodějnicím byly zrušeny neuvěřitelně až roku 1951 v Anglii. Od té doby mohou lidé veřejně rozhlašovat, že jsou čarodějnicemi. Mohou konat veřejně sabaty a další rituály a shromáždění. Vždyť bylo také na čase. Podle optimistů zemřelo zhruba za tohoto období 250000 lidí. Podle realistů 2000000. A konečně podle pesimistů to bylo několik miliónů obětí.
Skončilo to všechno vlastně velmi šťastně. Čarodějnictví bylo náboženstvím, a vlastně ještě pořád je. Je také stále velmi živé. Je to samozřejmě z velké části díky tomu, že existují čarodějnické skupiny po celé Americe i Evropě.
Ano, čarodějnictví bude mít své velké místo nejen v minulosti, ale i v brzké budoucnosti.