Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Z hudebních nástrojů je na nejvyšším stupni dokonalosti skupina nástrojů strunných smyčcových, k nimž patří housle jako nástroj sopránový, viola jako altový, violoncello jako tenorový i barytonový a kontrabas jako nástroj basový.

Nejvýznačnějším smyčcovým nástrojem jsou housle. Pro své mnohé přednosti jsou nepostradatelné jak v hudbě orchestrální, tak v komorní nebo sólové.
Housle vznikly v prvních desetiletích 16. století z nástroje zvaného lira da braccio. Důkazem toho, že lira da braccio byla předchůdcem houslí, je tvar tohoto nástroje příbuzný houslím i jeho ladění v kvintách (oproti odlišnému tvaru a kvarto-terciovému ladění starých viol).

Housle, na nichž se tón nuzuje smyčcem, se skládají z ozvučené skříňky zvané trup nebo též korpus, k němuž je připevněn úzký vyčnívající díl, který je 24 cm dlouhý a nazývá se krk. Trup je dlouhý 35,5 - 36 cm a skládá se ze dvou nebo více klenutých desek spojených luby. Obě desky, zvané dno (z javorového dřeva) a víko (ze dřeva smrkového) mírně přečnívají, aby se snáze mohly zdvihnout při opravě nástroje. Luby i desky jsou po stranách vykrojeny ve tvaru písmene C a v horní i dolní části polokruhovitě zaobleny v ladný a souměrný celek. Jenom dno v hořejší části vyčnívá v polokruhovitý výčnělek, zvaný plátek, jenž kryje místo, kde je vsazen krk. Postranní výkroje jsou zakončeny mírným prodloužením, které slouží jako ochrana v nejchoulostivějších místech. Ve víku jsou výřezy v podobě písmena F. Obě desky jsou obyčejně ozdobeny tzv. vykládáním, tj. dvěma vsazenými dřevěnými černými proužky, jejichž účel je ochranný proti případně pokračujícímu naštípnutí poškozené desky.
Uvnitř houslí jsou rohové sloupky (růžky), jako podpěry lubů, špalíky a protiluby, rezonanci podporující basový trámec a podpěrný kolík tzv. duše. Ten slouží také k podpěře vrchní desky, na kterou mocně tlačí obě nožky kobylky (intenzita tlaku 4 houslových strun na kobylku se rovná zatížení 28,42 kg - při normálním ladění 440 Hz). Krk, na němž je připevněn ebenový hmatník, je zakončen hlavicí zvanou šnek nebo ulita. Před hlavicí je prohnutý žlábek, v jehož otvorech se nachází čtyři kolíčky, sloužící k napínání (vytahování) strun. Na kraji žlábku, tj. na horním konci hmatníku, je příčný, mírně vystupující schůdek zvaný pražec. Struny jdou přes kobylku ke struníku, v jehož otvorech jsou zakotveny uzlíky. Kobylka je dřevěná destička, zaoblená podle tvaru hmatníku a stojící na dvou nožkách na horní desce, asi uprostřed mezi výřezy F. Její nynější tvar se připisuje Antoniu Stradivarimu. Struník je připevněn silnou strunou, vedenou přes spodní pražec, na struníkovém kolíčku, vsazeném ve spodní části houslí do lubu.

Trup houslí i jeho hlavice jsou nalakovány speciálním houslovým lakem barvy zlatavě žluté až ohnivě tmavočervené. Zvláště nástroje starých italských mistrů vynikají překrásnou barvou a trvanlivou jakostí laku. Názory o jeho vlivu na kvalitu tónu se různí. Mnohé - přehánějící jeho význam - byly již pečlivými zkouškami vyvráceny. Jisté je, že dobře nalakovaný nástroj na kvalitě zvuku nic neztratí, avšak špatným lakem lze mnoho pokazit. Správný lak má mít trvanlivost, oslnivost barvy, jež má vyzdvihovat a náležitě zdůrazňovat zvláštní přednosti ve složení dřeva, má být ohebný a pružný, aby nepřekážel v rozkmitu chvějných ploch. Jedna z důležitých funkcí laku je také ta, že lak chrání dřevo před poškozením, ať již před velkým teplem nebo velkou zimou, vlhkem nebo suchem. Rozlišujeme laky lihové a olejové.

Kromě normálních houslí, zvaných celé, se vyrábějí také (zvláště továrním způsobem) i housle menších rozměrů, zvané dámské, jejichž velikost je 7/8, stejně jako žákovské housle tříčtvrteční, půlové i čtvrteční. Jejich tón je slabý až titěrný, protože jejich rozměry neodpovídají fyzikálním požadavkům.

Smyčec měl původně tvar primitivního luku s nataženými koňskými žíněmi jako tětivou. Jeho vznik souvisí se vznikem i vývojem smyčcových nástrojů vůbec. Do Evropy se dostal asi v 8. století. V 15. století se podoba smyčce již docela podobá tomu dnešnímu, ačkoliv je ještě stále hrotitý a dosti ohnutý. Tento tvar přetrvává u smyčce do 18. století. Na dalším zlepšení smyčce pracovali proslulí Arcangelo Corelli, Giuseppe Tartini a dále také Wilhelm Cramer nebo Giovanni Battista Viotti. Největší zásluhu na zdokonalení však má francouzský nástrojař François Tourte, též zvaný "Stradivari smyčce", jenž věnoval zvláštní péči při výběru dřeva a přesnosti jeho zpracování. Dbal na to, aby prut smyčce byl náležitě pružný. Jeho zkušenosti vědecky zpracoval francouzský houslař Jean Baptiste Vuillaume.