Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze (pocházel ale ze Všetat) jako mladší ze dvou synů do rodiny cukráře. Otcova cukrářství, vyhlášeném svými výrobky po celém okolí, si však moc neužil. Ve třech letech viděl, jak otcův podnik zabavili a zlikvidovali komunisti. Otec (Josef Palach) nakonec skončil jako dělník v pekárnách.

Jan svého tatínka velmi miloval, již odmalička od něj slýchával o udatnosti českého národa, o chrabrosti postav českých dějin a podobně. Díky tomu si Jan Palach vypěstoval lásku k vlasti. Jistě i kvůli tomu se ve všetatské škole nejvíce zajímal o dějepis, četl hojně Jiráska i jiné významné autory (např. Verna).
V roce 1962 jeho otec zemřel na infarkt, z čehož se dlouho nemohl vzpamatovat; následky z jeho smrti si Jan nesl po celý zbytek života.

Taktéž v Mělníku na jedenáctiletce, což bylo v té době gymnázium, Jana hodně zajímala historie, v čemž jej podporoval profesor dějepisu, jenž ho přivedl k četbě naučných historických spisů. Jinak patřil Jan mezi průměrné studenty, největší potíže mu dělala ruština. Ve třídě měl pověst sice nenápadného, ale vysoce spravedlivého hocha, který nenáviděl jakoukoli křivdu a vždy se zastal slabšího.

Po maturitě nemohl do historie zblázněný osmnáctiletý Jan zamířit nikam jinam než na pražskou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy - hlásil se tam v roce 1966 ke studiu českých a všeobecných dějin, přijímačky sice složil, ale nevzali ho pro jeho "živnostenský původ". Zkusil to proto na Vysoké škole ekonomické, kde uspěl a začal studovat politickou ekonomii; sen o historii ho ovšem neopouštěl. Po dvou letech si jej splnil, když se mu povedlo přestoupit do druhého ročníku Filozofické fakulty na obor dějepis-politická ekonomie.

O letních prázdninách jezdíval Jan na zahraniční brigády, tak se také ocitl na stavbě slepičí farmy v SSSR. Navzdory všudypřítomnému strachu se tam proslavil zorganizováním úspěšné stávky českých studentských brigádníků, díky níž pracovní dobu zkrátili z deseti hodin na osm a také pak dostávali lepší jídlo.
Pár týdnů po srpnové okupaci odjel Jan na brigádnickou sklizeň vína do Francie, kterou si zařídil už předtím. Na rozdíl od řady jiných studentů ale neemigroval, nýbrž se vrátil domů.

Rok 1968 prožíval velice intenzivně, zúčastňoval se různých veřejných akcí Pražského jara a nadšeně sdílel jeho ideály i přísliby. Vpád okupantů 21. srpna ho zastihl doma ve Všetatech, hned se však sebral a spěchal do Prahy, aby se aktivně zapojil do odporu. Okupaci považoval za neodpustitelné násilí, s nímž se nelze nikdy smířit. Podílel se na veřejných protestech, přesto pomalu začal chápat, že ducha českého národa se pomalu začínají zmocňovat okupanti.
S tím se Jan Palach nemohl, ba ani nechtěl smířit! Bylo potřeba udělat velký čin, aby to pozdvihlo zdeptané národní sebevědomí.
"V historii jsou určité okamžiky, kdy je zapotřebí něco udělat. Teď je na to čas. Za půl roku, za rok už bude navždy pozdě."

Dopoledne 16. 1. 1969 napsal Jan na koleji dopisy vedoucím studentského hnutí a spisovatelského svazu: "Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň."
Pak odjel do města, dopisy hodil do schránky, koupil si kbelík a několik litrů benzínu, vyšel k Národnímu muzeu, polil se a zapálil. Hořící se rozběhl dolů náměstím, po několika metrech upadl, kolemjdoucí se ho snažili hasit svými kabát, leč marně...

Jan Palach zemřel o tři dny později, 19. ledna 1969, v pražské nemocnici na následky popálenin. Svým činem inspiroval studenty Jana Zajíce a dělníka Evžena Ploceka, kteří se později ze stejných důvodů také upálili.