Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jurij Alexejevič Gagarin (Юрий Алексеевич Гагарин) se narodil 9. března 1934 ve vesnici Klušino asi dvě stě kilometrů západně od Moskvy jako třetí ze čtyř dětí rodiny tesaře místního kolchozu.

Jurijovo dětství poznamenala světová válka, celý kraj obsadili Němci, starší sourozence odvlekli na nucené práce.
Po válce se Jurij učil slévačem, odkud ho vybrali k dalšímu studiu na technické škole. Tehdy to také začal zkoušet v místním aeroklubu, nakonec létání zvládl spíš silou vůle než bravurou, nicméně ho přijali na vojenskou leteckou akademii.
Absolvoval ve třiadvaceti (1957) s vyznamenáním a jako poručík byl odvelen na murmanskou základnu stíhacího letectva za polárním kruhem, kde bylo létání v drsném podnebí často velmi riskantní. Jurij to však zvládal, přestože musel řešit ještě svůj osobní problém. Měřil totiž pouhých 158 cm, což mu při přistávání omezovalo výhled z kabiny a zplošťovalo horizont. Dával si tedy na pilotní sedadlo polštářek, s nímž přistával jaksepatří.

Cestu do vesmíru Jurij zahájil ve chvíli, kdy ho v pětadvaceti vybrali mezi budoucí kosmonauty. Všichni museli mít bezvadný třídní původ a také malou postavu, aby se vešli do nevelké koule pilotní kabiny, jejíž stísněné rozměry určovala hlavice rakety, projektovaná původně pro termojadernou nálož. Jinak na prvních kosmonautech nic zvláštního nebylo, jak říkal šéf jejich výcviku: "V kterémkoli leteckém pluku bylo možné vybrat dvacet takových pilotů."
Vedoucí sovětského kosmického programu Koroljov spěchal. Věděl, že i Američané chystají let člověka do vesmíru. Stranický příkaz zněl jasně: Vyletět aspoň o pár dní dřív! Bylo ještě třeba vybrat prvního kosmonauta - hlavní pilot Gagarin, náhradník Titov.

Nikdo netušil, jaké nebezpečí v kosmu číhá, psychologové dokonce tvrdili, že jakmile člověk uvidí rodnou planetu z takové výšky, přijde o rozum. Kosmická loď byla řízena automaticky, ruční řízení připadalo v úvahu jen při vážné poruše.
Z kosmodromu Bajkonur v kazašských stepích odstartoval Jurij 12. 4. 1961 sedm minut po šesté hodině ranní světového času.
"Jedeme!" zvolal, když se jeho Vostok 1 odlepil od země a během stoosmiminutového obletu Země si pak pohvizdoval populární Šostakovičovu píseň "Vlast to slyší, vlast to ví, kam její syn teď letí."
Ještě během letu Jurije zdola povýšili, odstartoval jako nadporučík, při přistání už byl majorem.

Agentura TASS měla prý připraveny tři zprávy. Oslavnou, když to vyjde. S prosbou o pomoc při hledání, kdyby se loď zřítila někdy po startu. A i jednu o tragické smrti prvního kosmonauta, kdyby se nevrátil. Vzhledem k naprostému utajování komunistických neúspěchů lze však pochybovat, zda by se o Jurijovi veřejnost vůbec dozvěděla, kdyby byl nedoletěl. Právě tohle neprodyšné zamlčování faktů vedlo k domnění, že o vzlet do vesmíru se pokoušelo více kosmonautů již před Jurijem, to se ale nikdy neprokázalo.

Když se Jurij snesl na padáku do povolžské stepi, svět se divil a jásal. Jurij se stal ikonou komunistické propagandy, mladého kosmonauta chtěl najednou každý vidět, pozdravit ho, potřást mu rukou. Při cestách po světě, z nichž vůbec první vedla do Prahy, ho všude vítali tak srdečně jako nikdy žádného Sověta. Setkával se s mocnými a slavnými, rázem se stal celebritou. Pak si ovšem ošklivě rozsekl čelo, oficiálně o přímořská skaliska při záchraně tonoucího, ale mluvilo se i o skoku z prvního poschodí z nějakého večírku, přesto to bylo k něčemu dobré. Přestal dělat mediální opičku a vrátil se k práci, toužil prý znovu do vesmíru, bohužel se mu to už nikdy nepovedlo.

Jurij Gagarin zahynul 27. 3. 1968 při běžném cvičném letu ve stíhačce. Neil Armstrong, který se poprvé procházel po Měsíci, poté napsal do pamětní knihy ruského kosmického střediska: "Jurij Gagarin nás pozval do vesmíru."