Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejznámější, nejsložitější a nejladnější krasopisná disciplína. Tak by se ve zkratce dala shrnout kaligrafie.

Samotné slovo, tedy KALIGRAFIE, má svůj původ v řečtině a je složeninou dvou slov: kallos (καλλος = krása) a grafos (γραφος = psaní). Jedná se tedy o umění krasopisu.

Když se podíváme do historie kaligrafie, dostaneme se do starověké Číny (400 - 200 př.n.l.), kdy se zde začíná vyvíjet písmo a tím i celá společnost. Kaligrafové byli totiž většinou umělci, básníci a malíři, kteří dovedli kaligrafii k dokonalosti, proto se dá mluvit o mistrech, a jak všichni dobře víme, učit se od těch nejlepších, to něco znamená. V Číně začaly vznikat také kaligrafické školy, a to v závislosti na období a panovnících. Císařové měli v kaligrafii zálibu a toto umění obdivovali, to znamenalo velký podnět pro vznik a rozšíření kaligrafických studií. Například za Sungů vycházel rozkvět kaligrafie mimo jiné i od císaře Sung Tchaj-cunga, který nechal založit Císařskou kaligrafickou akademii.

Kaligraf byl tedy specifickou osobností a bylo možné jeho dílo rozpoznat podle jeho rukopisu. Tento rukopis o něm mohl prozradit jeho způsob života, postavení ve společnosti, příslušnost k tradici a jeho vzdělání.

První historie písma se může datovat od prvních nápisů na bambusových odštěpcích, nápisech na kostech nebo želvích krunýřích, písmo se také lilo do bronzu, bylo na kamenných bubnech nebo na pečetidlech.

Kaligrafii velmi ovlivnil vynález papíru a jeho rozšíření po celé zemi (Čína), svou úlohu zde ještě hraje štětec a tuš (tato kvalitní čínská tuš se prý nedá smýt z papíru ani z hedvábí). Když tuš ztuhla, musela se s vodou rozetřít mezi třecími kameny.

Kaligrafie má zcela jinou podobu a výpovědní hodnotu v Japonsku, Číně a Koreji, kde spojením krasopisu se znaky (tzv. kandži) vznikají opravdová kaligrafická díla, která si tamní obyvatelé věší do výklenků svých domů (tzv. tokonoma).

Vzpomeňme ještě středověká skriptoria, což byly klášterní psací dílny pro mnichy, kteří zde opisovali knihy různých velikostí, hodnoty i důležitosti. Nejvíce se samozřejmě opisovala Bible - kniha knih, spisy světců a církevních otců.

Dnešní užití kaligrafie je různé - od svatebních oznámení, místenek a pohlednic, přes firemní loga až k jídelním lístkům. Patří sem funkční nápisy i ručně psané nápisy, ale i výtvarné umění.

Psané písmo bylo jediným způsobem vytváření psaných informací až do zavedení knihtisku. Knihtisk a tedy i rozšíření knižní produkce psaní nahradilo. Kaligrafie se tak dále udržuje v kancelářích v listinné podobě a umělecké tvorbě. Začíná tak éra latinkové kaligrafie.

Co je k dnešní kaligrafii třeba?

1. papír - papír by měl být co nejjemnější, aby nám v něm psací nástroj neuvízl (hlavně špička pera)
2. pera - pera jsou důležitější než násadky, protože určují výsledný vzhled písma; pera se od sebe odlišují svou pružností a různě tenkými hroty
3. inkoust a tuš - inkoust je řídká kapalina rozpustná ve vodě; na světle bledne, není stálý; tuš je podstatně viskóznější, stálejší na světle a vysoce krycí, protože se do ní přidávají pigmenty
4. voda - je třeba mít vždy připravenou sklenici s vodou k pravidelnému čištění
5. hadřík - z něj by se neměla uvolňovat vlákna, lze použít i papírové utěrky; slouží k čištění a k podložení pod nádobku s inkoustem či tuší

Velice důležité je správné držení kaligrafického pera. Násadka spočívá v prohlubni mezi palcem a ukazovákem, směřuje tedy vzhůru a představuje svislé prodloužení ruky. Úchop by měl být relativně pevný, protože při kaligrafii hlavní pohyb vychází ze zápěstí, respektive paže.

Kaligrafie je nekonečné hraní s množstvím písem a písmen. Stačí směle začít. Já třeba navštívila jeden odpolední kurz pro začátečníky v blízkosti mého bydliště. Po návratu z kurzu jsem přišla domů s tím, že se učím psát... Hleděli na mě jako na blázna, ale když jsem jim ukázala svou písanku a vše, co jsem to odpoledne zvládla, hleděli ještě více. Věřte mi, je to krása, akorát to chce cvik a trochu času.