Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

1) Období křiku
2) Období broukání
3) První slůvka
4) Chyby rodičů
5) Souhlásky a samohlásky
6) Proč?
7) Vývoj výslovnosti
8) Růst slovní zásoby
9) Shrnutí

1)

Prvotní křik, jímž novorozenec oznamuje svůj příchod na svět, není, jak už dnes víme, projevem bolesti nebo nějakého duševního života či nespokojenosti, ale jedná se o pouhou reflexní reakci, která nemá žádnou sdělovací hodnotu. Dítě vydává jen nahodilé zvuky bez aktivní účasti mluvidel. Můžeme však křik kojenců pokládat za průpravu k budoucímu užívání hlasu při řeči.

Teprve po několika týdnech života bývají nepříjemné pocity nebo bolest vyjadřovány křikem s takzvaným ostrým začátkem hlasovým. Od konce druhého měsíce bychom tedy mohli soudit náladu dítěte - ostrý zvuk vydává při nespokojenosti a jemný zvuk naopak při tom, když je spokojené. Ale okolí obyčejně považuje křik dítěte za projev nelibosti, a proto ho hned začne někdo z dospělých chovat, kolébat, houpat, apod. Dítě si však tuto souvislost velmi rychle dokáže uvědomit a začne své okolí tyranizovat a využívat. Východiskem je nechat dítě být, ono se vybrečí a vykřičí.

Velmi důležité je také mluvit kolem dítěte normálním a klidným, jemným hlasem, protože když dítě kolem sebe slyší moc intenzívní hlasy, samo bude později mluvit moc hlasitě, což může vést až k dětské chraptivosti.

2)

Po tzv. období křiku přichází takzvané období broukání. To je zpočátku pudové a je projevem spokojenosti. Jádrem těchto hlasových projevů bývá samohláskový prvek připomínající a nebo e, ze souhláskových prvků jsou to nejčastěji hlásky vznikající pouhým přibližováním a oddalováním rtů (bilabiály) - p, b, m (ebebe, bababa, ...) a zvuky hrdelní (často vznikají tím, že vzduchový proud rozráží sliny nahromaděné nad jícnem - grrr, gagaga).
Asi v druhé polovině prvního roku si dítě už žvatlá (napodobuje zvuky z okolí). Zvyká si navazovat s okolím kontakt pomocí řeči a začíná řeči rozumět.

3)

Obyčejně koncem prvního roku dítě vyslovuje svá první skutečná slůvka. Dívky obyčejně začínají mluvit dříve než chlapci a mladší sourozenci dříve než prvorození. První slůvka jsou u dítěte nejčastěji jednoslabičná (pa, haf, bé) nebo dvouslabičná (máma, táta, bába, papa).
A právě v tomto období dělají rodiče (nebo spíše příbuzní) další velkou chybu: snaží se dítěti co nejvíce přiblížit tím, že po něm opakují jeho zkomolené výrazy, mluví jako on, šišlají a napodobují jeho řeč. Stačí však pouze jedenkrát napodobit zkomolený tvar a dítě si jej pak osvojí a dlouho ho bude vyslovovat nesprávně.

4)

V 18 měsících už dítě obyčejně dokáže užívat zhruba 50 slov. Jsou to především různá zvolání, citoslovce, podstatná jména a označení děje nebo činnosti. Koncem druhého roku dítě vyslovuje již několik slov za sebou, tvoří své první věty. O sobě přitom často mluví ve třetí osobě.
A právě tady se dospělí dopouštějí další velké chyby: nutí dítě mluvit. Dětskou chuť k mluvení nelze nijak násilně vyvolávat, takovým úsilím bychom dosáhli jedině opaku - dítě by dostalo nechuť mluvit. Proto je špatné, když například matka vyzývá dítě: "Řekni máma, táta, apod." Správným postupem by bylo ukázat na osobu a říci dítěti: "Podívej, to je táta. Táta. Táta je to."
Další častou chybou je to, že dospělí dítě přímo opravují. Řekne-li dítě třeba slůvko "mašo" místo "maso", nepoučujeme ho tím způsobem, že řekneme: "To není mašo, ale maso", nýbrž řekneme mu: "Ano, to je maso, maso, ty chceš maso? Je to maso?"

5)

Nejlépe se dítě učí řeči na slovech, jež označují osoby a věci, které dítě může vidět, slyšet, čichat, ochutnat nebo si je ohmatat. Ze samohlásek je pro všechny děti nejsnadnější tvoření a, ze všech souhlásek p, b, m, dále d, t, n a ď, ť, ň. Obtížnější je pro děti vytváření sykavek, hodně dlouho trvá, než děti vysloví r a nejdéle ř.
V počátcích jsou pro ně nejvhodnější slova, v nichž se opakují samohlásky či souhlásky (máma, táta, bába, hajá, malá, teta, děda, papat, ...). Velmi dobře si děti osvojují slova zvukomalebná (haf, mé, bú, kuku, ššš, ...). Pro rozvoj dětského mluvení jsou velmi vhodné všelijaké dětské říkanky, písničky, popěvky, básničky, a podobně, neboť dětem se líbí jejich rytmus a rým.

6)

Obyčejně ve třetím roce se u dítěte objeví neustálé dotazy a otázky na vše, co se kolem něho děje. Velmi častou otázkou pak bývá: "Proč?" Dítě prochází obdobím, které vyžaduje největší trpělivost dospělých. Dítě se totiž ptá znovu a znovu na věci, jež už dávno zná. Dětská "proč" ovšem nejsou jen projevem zvídavosti a touhy po poznání, ale tyto otázky bývají zpravidla prostředkem k navázání kontaktu s okolím. A právě proto, když se snažíme dítěti něco vysvětlit, je důležité volit přitom jemu srozumitelná a jednoduchá slova.

7)

Obecně lze říci, že v prvních dětských slovech se souhláskové skupiny vůbec neobjevují, poněvadž dítě vytváří slabiky, v nichž je jen jedna souhláska: etě (ještě), va (dva), pína (špína), ... Teprve později dovede vyslovit dvě souhlásky za sebou, ale skupiny s větším počtem souhlásek stále zjednodušuje: zduch (vzduch), fjetlo (světlo), ...
Celkem častým jevem v řeči dětí je "přesmykování" hlásek nebo slabik, a to hlavně v delších slovech: lokotomiva (lokomotiva), filajová (fialová), mimoláda (limonáda), ...

8)

Stálými rozhovory s dospělými nebo i například se staršími sourozenci začne dítě během druhého roku rychle zvětšovat svou zásobu slov. Od konce druhého roku, kdy jeho slovník obsahuje asi 400 slov, jejich počet rychle vzrůstá. Růst slovní zásoby není pravidelný, po určitých obdobích zpomalení přichází opět období jejího dalšího růstu.

Většinou koncem čtvrtého roku (některé i později) již děti vyslovují všechny hlásky správně. Na počátku školní docházky by dítě mělo znát zhruba několik tisíc slov. To je ovšem pouze odhad, protože v této době už je obtížné slovní zásobu přesně zjistit.

9)

Srozumitelným způsobem objasňuje autor jednotlivá období mluvního vývoje dítěte od prvních okamžiků života a upozorňuje na nejčastější chyby, jichž se rodiče při výchově řeči u dítěte dopouštějí.

Na příkladech z praxe vysvětluje příčiny šišlání, nesprávné výslovnosti a jiných vad řeči, zmiňuje se o vlivu rodiny a okolí na správný, či špatný způsob mluvy i vyjadřování a podává cenné rady rodičům, jak působit na správný vývoj řeči jejich dítěte. Naznačuje také vhodný výchovný postup k osvojení řeči u dítěte a zdůrazňuje přitom zejména význam správného mluvního vzoru a dostatek sluchových podnětů k vyvolání a rozvíjení řeči.

ZDROJ INFORMACÍ:

Ohnesorg, K.: Naše dítě se učí mluvit. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991