Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když si představím první máj, vybaví se mi krásně rozkvetlá kvítka s bělavou barvou dopadající na oděv vášnivě zamilovaného páru pod rozkvetlou třešní. Dílo Máj však není jen oslavou tohoto jarního dne, ale i úvahou o smrti.

Ruka geniálního autora K. H. Máchy napsala tuto poemu v jambickém verši, netypickém pro český jazyk, přesto unikátním a krásném.
Hlavní hrdina se podobá krajině, v níž se děj odehrává - vášnivý, nespoutaný.
Upoutá nás také jednoduchá zápletka, nad kterou zcela převládá lyrická hodnota textu. Přestože je kniha dost krátká, nabídne nám pohled do čtyř zpěvů a dvou intermezz s odlišným prostředím, časem a motivem.

Příběh nás zavede do půvabné krajiny u jezera, kde čeká líbezná mladá dívka Jarmila na svého milovaného Viléma. Po dlouhém čekání se však dočká někoho jiného. Na své loďce připluje plavec s oznámením, že zítra Viléma popraví za jeho hrozný čin - vraždu vlastního otce, svůdce Jarmily. Ta následně spáchá sebevraždu skokem do jezera, aby unikla popravě svého milovaného.
Příběh pokračuje ve věži na hradě, kde si odsouzencova mysl pohrává s myšlenkou na smrt. Snaží se proto myslet na něco hezčího, a tak přemýšlí nad svým dětstvím, když byl jako malý kluk vyhnán otcem, vyrostl a stal se loupežníkem.
V krátkém dramatickém intermezzu nás upoutá sbor duchů, těšících se na nového člena a chystajících se na jeho slavnostní pohřeb.
Druhý máj se stane pro Viléma dnem posledním, protože ho na kopečku před zrakem veřejnosti popraví. Umírá s myšlenkou na svou milovanou zemi, ve které vyrůstal.
V dalším intermezzu uslyšíme nářek loupežníků, truchlících nad smrtí jejich pána.
Příběh uzavírá příjezd poutníka, jenž se po několika letech vrací na místo popravy a zamýšlí se nad osudem člověka, jehož lebka před ním leží.

V díle se objevuje několik rysů romantismu.
Jako typický rys romantismu se mi jeví hlavní hrdina, vyvrhel společnosti. Dalo by se o něm mluvit jako o zbytečném člověku, jelikož se stal loupežníkem a společnosti na obtíž. Svého činu lituje, i když si myslí, že neměl jinou možnost.
Půvabná krajina je stejně důležitým rysem jako hlavní hrdina. Působí na nás svou kouzelnou tajemností, vtahující nás do děje. Zvlášť důležitý a výrazný mi připadá kontrast lásky a smrti, který je i hlavním motivem a skrývá velký význam. Nejvíc se rozvíjí ve druhém zpěvu.

Dramatičnost Máje je tvořena pomocí přímých řečí postav. Monology, objevující se v textu, zvyšují napětí a pomáhají nám lépe porozumět myšlenkám honících se Vilémovi v hlavě. Jako příklad se nám naskytuje ukázka z druhého zpěvu, když Vilém pochybuje, jestli Jarmila o jeho blízkém skonu ví: "Že truchlí? - pro mě? - pouhý sen! Ta dávno neví o mně."
Dalším dramatickým prvkem jsou intermezza neboli mezihry psané jako divadelní hry.

Pojďme se důkladněji podívat na jádro celé básně, druhý zpěv. Vyvrcholení celé básně začíná monologem vězně, bezradného a slabého. Dozvídáme se o jeho životě v tlupě loupežníků. Trápí se myšlenkou na smrt a na prázdno, které následuje po ní. Uvědomuje si, že už nikdy nespatří svoji dívku a už nikdy se nebude procházet svojí rodnou krajinou. Napětí postupně graduje, což je důsledkem stavby vět a interpunkce. Vězeň se stále víc a víc utápí v žalu. Omdlévá vyčerpáním, přičemž opakuje svůj životní příběh. Ten uslyší i strážný, jehož rozpláče k slzám.
"Tu k ustům vězně ucho své přiklonil správce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál."
V této části se podle mého názoru nachází vyvrcholení. Vilém, ač se zdá být zbytečným, rozpláče neznámého člověka svým dojemným příběhem.

O Máji se někdy mluví jako o nihilistickém.
Ve druhém zpěvu se objevují pochmurné pasáže, například první odstavec o padající hvězdě. Tato metafora má vyjadřovat lidský život, který jednoho dne skončí. Další znepokojující pasáž jsem nalezl v monologu Viléma. Domnívá se, že po smrti ho nečeká nic jiného než prázdno.
"Bez konce ticho - žádný hlas - bez konce místo - noc - i čas - - - to smrtelný je mysle sen, toť, co se 'nic' nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. - - -"

Jak už jsem se zmínil, na konci druhého zpěvu se Vilémovi podaří rozesmutnit strážného. V tom vidím ukázku soucitu a porozumění. Jako další velmi důležitý důkaz, že Máj nepatří mezi nihilistická díla, jsem vybral ukázku ze třetího zpěvu při popravě Viléma, když žádá mraky, aby pozdravovaly jeho milovanou zemi. Následně s myšlenkou na jeho krásnou zemi umírá. Musela pro něho mít vysokou hodnotu.
"Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!"
Ačkoliv se autor pesimisticky vyjadřuje k otázce, co bude po smrti, ukazuje nám, abychom si vážili každé chvíle prožité na téhle planetě.

Mácha byl podle mého názoru nejen geniální, ale také vlastenec. Dokazuje to předzpěv, ve kterém vychvaluje český národ: "Věrný syn i bratr náš, dobré Čechů srdce máš."
Tímto předzpěvem s lidovým původem chtěl Mácha dosáhnout, aby se Máj dostal k většímu počtu lidí. Hezkým příkladem vlastenectví je již zmíněná ukázka ze třetího zpěvu o milované zemi.

Chtěl bych věnovat chvilku pozornosti čtvrtému zpěvu. Hlavním tématem se stává poutníkovo setkání s hlavním hrdinou a zamyšlení nad osudem tohoto člověka. Poutník při vzpomínce na jeho dětství začne plakat, čímž autor zdůrazňuje, jak je dětství krásné, ale pomíjivé. Opakuje se zde znovu lyrická pasáž z prvního zpěvu. Celý děj si tak znovu můžeme zrekapitulovat a přemýšlet nad jeho významem.

Ve čtvrtém zpěvu se vyskytuje hezký odstavec, který jsem zvolil jako filozofický základ díla. Můžeme si povšimnout přirovnání lidského života k poutníkovi mizícím v dáli. Konečnost života a láska k vlasti. Kontrast působící na nás svou hloubkou.
"Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!"

Jak již víme, vězeň miloval svoji vlast nadevše. K přírodě měl krásný vztah, jelikož v ní vyrůstal. Na svou milovanou přírodu vzpomíná v cele, kdy se s ní má rozloučit. Jeho poslední myšlenka byla na jeho milovanou vlast.

V díle můžeme naleznout různé umělecké prostředky. Ve čtvrtém a třetím zpěvu se vyskytují oxymórony vyjadřující rozpor nebo paradox (zborťené harfy tón; umřelé hvězdy svit; mrtvé milenky cit). Líbí se mi časté užívání personifikace, kdy neživým věcem jsou přisuzovány lidské vlastnosti (vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý z hloubi smál). Krásné mi připadají i metafory. Jako příklad jsem vybral spojení naznačující, že plavec vesluje (štíhlé se veslo v modru koupá). Můžeme si povšimnout i básnických přívlastků neboli epitet. Ty se rozdělují na konstant (lampy rudá zář) a na ornans (bledé jasno). Onomatopoie neboli zvukomalebnost se v básni vyskytuje také. Zajímavou onomatopoií je spojení zdůrazňující hlásku ř (nocí řinčí řetězů hřmot). Důležitým uměleckým prostředkem se stává často opakující epizeuxis (tam žádný - žádný - žádný cíl).

Celou interpretaci bych zakončil svým hodnocením. Máj mi připadá krásný a jedinečný. Přestože se nejedená o jednoduché čtení, doporučil bych ho všem milovníkům skrytých významů a poezie. Čtenáři tohoto díla musí být pozorní a trpěliví. V Máji můžeme nalézt různé myšlenky. Mě nejvíc zaujala tato: Važ si svého života, než navždy skončí! Každý může v Máji objevit něco úplně jiného. Já v něm vidím zajímavé spojení slov, zamyšlení nad osudem a důkaz, že čeština je nádherný jazyk. Co v něm vidíte vy? Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!

ZDROJE INFORMACÍ:

• https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/29/98/19/maj.pdf - Máj (bez doslovu Pavla Všáka)
• https://www.databazeknih.cz/knihy/maj-253979?odb=2 - hodnocení čtenářů (nejlépe hodnocené)
• https://youtu.be/BaAfJCagzh0