Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Během rychlého rozvoje velkoměst na konci 19. století se pro zajištění efektivní hromadné dopravy stavěly krátké železniční tratě. První "podzemka", otevřená v Londýně roku 1890, byla kompletně vybudována pod zemí, stejně jako většina podobných systémů. Některá metra však měla i stanice na povrchu, jako například "subway" v New Yorku a pařížské "Métro".
Slovo metro pochází z francouzského chemin de fer métropolitain, což znamená městská železnice.
První linky, i některé v pozdější době, byly stavěny v prostoru mezi základy budov. To vyžadovalo oblouky s malým poloměrem, takže soupravy byly tvořeny několika krátkými vagony. Vagony byly také užší a nižší než na normální železnici, aby se zmenšily rozměry tunelů, a tudíž i náklady na stavbu.
Od roku 1890 byly téměř všechny vlaky metra poháněny elektromotory, instalovanými v některých vozech (někdy téměř ve všech). Soupravy byly napájeny nízkým napětím vedeným třetí kolejnicí umístěnou podél kolejí.
Vlaky fungují jako mnohočlánkové soupravy, přičemž všechny motory jsou řízeny z kabiny v předním vagonu. Většina podzemních drah je tvořena samostatnými trasami, které nejsou navzájem propojeny: cestující mohou přestupovat na hlavních přestupních stanicích.

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století byla většina podzemních drah rozšířena do rozrůstajících se předměstských oblastí. Městské správní orgány zavedly pro dopravu v nových čtvrtích provoz některých nových dopravních systémů. Předměstské trasy byly obvykle zčásti vedeny na povrchu.

V posledních třiceti letech byly podzemní dráhy rozšířeny a začala výstavba nových. Jen některé z nich, jako například Bay Area Rapid Transit (BART) v San Francisku v USA, poskytovaly komfortní podmínky dopravy. Některá rychle se rozvíjející města, jako například Hongkong, naopak budovala velkokapacitní metra. V současnosti existuje na světě asi osmdesát těchto dopravních systémů. Aby vzrostla efektivita, bezpečnost a atraktivita, bylo neustále zdokonalováno technické vybavení. Od sedmdesátých let dvacátého století je provoz souprav řízen centrálním počítačem. Signály se přenášejí kabely umístěnými podél kolejí. Od té doby byly vyvinuty některé zcela automatické systémy, jako je například Docklands Light Railway ve východním Londýně a Skytrain ve Vancouveru. Elektronické řízení trakčního proudu pro pohon a brzdění nahradilo odporové dekády. Vagony mají dnes hliníkovou konstrukci místo ocelové, čímž se snižuje váha a zvyšuje přepravní kapacita při nižším potřebném výkonu.