Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Život a doba sv. Františka Saleského

František Saleský se narodil 21. srpna 1567 na zámku Sales v Savojsku jako první ze 13 dětí paní a panu de Boisy.

Byla to velmi neklidná doba, protože církev prožívala tzv. kalvínovské schizma. Tato doba je rozmezím mezi katolicismem a protestantismem.

Františkův otec byl spíše prakticky založený, viděl jeho inteligenci a poslal ho tedy v šesti letech do školy na koleje La Roche.
Od roku 1575 studoval v Annecy a jeho pilné učení bylo odměňováno úspěchy. Zde přijal tonzuru.
Už ve 12 letech se rozhodl vstoupit do stavu duchovního, ale o tomto rozhodnutí neměl otec tušení.
Poté odjel na studia do Paříže, pravděpodobně kolem roku 1582. Po dvou letech studií humanitních věd složil bakalářskou zkoušku.
Vedle studia se také věnoval šermu, tanci, jízdě na koni a potají studoval sám i teologii. Prožíval ale duchovní krizi, protože pociťoval, že je zavržen. Tuto krizi vyvolala diskutovaná otázka o predestinaci. V 18 letech tato krize mizí díky Božímu zásahu.

Roku 1588 opouští Paříž z důvodu nepokojů, které zde vypukly a vrací se domů. Brzy ale opustil i domov a opět odešel na studia (do Padovy).
Roku 1593 přijal čtyři nižší kněžské svěcení v katedrále v Annecy.
Po Vánocích byl jmenován proboštem v Ženevě, která byla v rukou kalvínistů a František se ji snažil "dobýt" láskou. Na příkaz biskupa odchází na misie do Chablais. Kalvínisté mají toto území pod svou mocí a vše katolické odmítají.
Roku 1602 odchází do Paříže, kde působil jako diplomat u dvoru Jindřicha IV.
Roku 1606 založil spolu s Antoinem Favrem akademii v Chamberi.

V roce 1621 koná pouť do poustevny sv. Germana a touží žít v ústraní v kontemplaci.
O rok později cestuje opět do Francie, přestože byl již těžce nemocen. Při zpáteční cestě se zastavil v Lyonu, kde byl raněn mrtvicí, ale přesto stále přijímal věřící.
Naposledy se setkává s Janou de Chantal a dne 28. prosince 1622 umírá.

Byla to doba občanských, tehdy náboženských válek. V tehdejší době náboženství hrálo roli "alibi či záminky". V této době zvítězila reformace, vzniklo přes 20000 protestantských komunit. Protestanti byli masakrováni katolíky ve válkách od roku 1562. Šlechta se začala k protestantům (hugenotům) přidávat. "V důsledku politických intrik a náboženských válek je to doba velmi neklidná. Lid musí vyznávat stejné náboženství jako jeho vrchnost. Být biskupem - to samozřejmě znamená být apoštolem Ježíše Krista, ale znamená to také být obratný při vyjednávání s politickou mocí, aby u ní dosáhl respektu k právům církve."

O modlitbě a rozjímání podle svatého Františka Saleského

Ve své knize Úvod do zbožného života se František Saleský věnuje modlitbě a rozjímání ve velké části celé druhé kapitoly, která je nazvána Různé rady jak povznášet duši k Bohu modlitbou a svátostmi. Tématem modlitby a rozjímání se v této kapitole věnuje v celkem třinácti podkapitolách ze všech dvaceti jedna podkapitol. Namátkou vybírám některé zajímavé tituly oněch podkapitol: O nutnosti modlitby; Krátký návod k rozjímání; O vyprahlosti, která se při rozjímání vyskytuje apod.

"Modlitba staví náš rozum do Božího jasu a světla a naši vůli vystavuje teplu nebeské lásky. Proto nic jiného nemůže tak očistit náš rozum od jeho nevědomostí a naši vůli od jejich zvrácených náklonností, jež působí, jako právě modlitba: ona je tou požehnanou sprškou, jež působí, že se znovu zelenají a rozkvétají rostlinky našich dobrých přání, ona omývá naše duše od jejich nedokonalostí a v našich srdcích utišuje vášně."

Svatý František zdůrazňuje především vnitřní modlitbu srdce, kterou jsme ozařováni v něm, jím a pro něho. Dosáhnout toho lze, když jsme v rozjímání blízko Pána a pozorujeme, jak mluví, jak jedná, jeho záliby...a tím se naučíme jednat a chtít jako on. Modlitba se má provozovat denně asi hodinu dopoledne nebo ráno, nejlépe v kostele. Pokud máme málo času, můžeme modlitbu přesunout na odpoledne v hodinu co nejvzdálenější jídlu nebo pak odříkávat střelné modlitby a číst zbožné knihy.

Modlitba se má vždy zahájit představou Boží přítomnosti, modlitby Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím. Doporučuje se to naučit latinsky a odříkávat je pak ze srdce. Pokud máme dar modlitby rozjímavé neboli vnitřní, máme ji provozovat spíše, neboť je Bohu příjemnější a duši prospěšnější.

V celých šesti kapitolách své knihy uvádí František návod, jak rozjímat, který bych čtenáři jen krátce přestavila.
Důležitá je příprava, kdy se máme vžít do Boží přítomnosti, vzývat Boha o pomoc (např. žalmy, vzývání anděla strážného, svatých...) nebo si vytyčit tajemství pomocí obrazotvornosti - představíme si jádro tajemství, o kterém hodláme rozjímat.
Dalším bodem rozjímání jsou úvahy, kde je nutno zapojit rozumové chápání a povznesení našich pocitů k Bohu. Hnutí mysli a předsevzetí jsou třetím bodem rozjímání. Jsou to citová hnutí, vzněty, které je nutno proměňovat v předsevzetí, která platí pro náš život.
Závěrem činíme Bohu díky, něco mu nabídneme a poté se úpěnlivě modlíme a prosíme za církev, duchovní pastýře, rodiče, přátele a ostatní. Nakonec se ještě pomodlíme - Otče náš a Zdrávas - a uvijeme tzv. kytičku zbožnosti. A odneseme si z rozjímání pár bodů do nastávajícího dne z krásné vonné zahrady Boží, kterou jsme právě navštívili.

V dalších podkapitolách rozebírá sv. František vyprahlost při rozjímání, kde je třeba se touto vyprahlostí nebo neuspokojením z rozjímání či modlitby netrápit. Vyprahlost je především o věrnosti a povinnosti vůči Bohu. Dále mluví o ranních a večerních cvičeních, kdy se připravujeme na nadcházející den nebo si uplynulý den před křížem připomínáme.
V posledních třech podkapitolách se věnuje duchovnímu ústraní, střelným modlitbám a mši svaté jako vrcholu veškerých modliteb a veškerého rozjímání.