Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Společnost mívá k postiženým lidem často postoj ambivalentního charakteru, což znamená, že obsahuje současně pozitivní i negativní citové hodnocení. Velkou roli zde hraje neinformovanost. Na jedné straně se postižení setkávají s přemrštěnou lítostí a přehnanou pomocí, která je snižuje na úroveň malých dětí, a na straně druhé se strachem, nepochopením, ignorací, nenávistí a především s předsudky. Obecně předpokládáme určité vlastnosti u všech postižených, aniž bychom je blíže poznali.

Samotní postižení se chovají jinak než většinová společnost, odlišně vypadají, často jsou poznamenáni navenek tělesnou nebo kosmetickou vadou, s některými se obtížně komunikuje. Právě i pro tato kritéria je hodnocení postižených spoluobčanů zkreslené.

Jakmile postižený jedinec opustí školu, omezuje se mu významným způsobem možnost sociálního kontaktu, a tím i šance získat přátele nebo partnera. Sociální deprivace vede k tendenci upínat se na jakéhokoliv člověka, jenž je z nějakého důvodu na blízku (osobní asistent, personál nemocnice, rodinný příslušník). Tato vazba bývá velmi silná, proto většinou jiný vztah odmítne. Hledání partnera komplikují také předsudky společnosti, jež většinově pokládá rodinu se zdravotně postiženým jedincem za dysfunkční.

Postižený jedinec není vždy schopen zvládnout nároky dospělosti. Není ve všech případech plně soběstačný, v případech těžkého zdravotního postižení nemůže nebo není schopen o sobě plně rozhodovat a nést za tato rozhodnutí zodpovědnost.

V dospělosti jsou důležité dvě role: zvládnutí profese a rodičovské role, které s sebou přináší velké nároky na sebevýchovu, orientaci v životě a sociální stránku osobnosti.

Jednu z krizí identity představuje nástup do zaměstnání a nová konfrontace se zdravou populací. Postižený jedinec je postaven do situace, kdy by se měl integrovat do společnosti. Příčinou problémů může být na jedné straně nezralost a nepřiměřenost očekávání od postižených, na druhé straně nepřipravenost zdravých lidí, jejich neinformovanost a přetrvávající předsudky. Řešením téhle situace se zabývá speciální pedagogika spolu se sociální prací a sociální politikou.

Choroba vždy mění sociální pozici nemocného, jenž ztrácí svou roli v práci, mění se jeho role v rodině, stává se závislým na péči ostatních. Není schopen plnit své povinnosti a ani se to od něj neočekává. Na druhé straně ztrácí některá práva, která mají zdraví jedinci. Snášení nemoci je často ovlivněno přístupem a chováním nejbližších lidí. Reakce na nemoc jsou také velmi ovlivněny vnějšími projevy, kupříkladu nápadným zhubnutím, ztrátou vlasů apod. Objevují se samozřejmě i jiné projevy, jako je ztráta schopnosti verbálně komunikovat, ztráta sociálního cítění a sociálních návyků...

Protože se nemocný mění jak svým chováním, tak i svou situací, není za těchto okolností pro blízké lidi jednoduché chovat se požadovaným způsobem. Kontakt s nemocným je pro zdravé lidi složitý z mnoha důvodů. Vědomí, že někdo blízký je nemocný, vyvolává negativní emoce, pocity bezmoci a někdy i pocit viny. Každé závažné onemocnění se netýká pouze nemocného, ale ovlivňuje celou rodinu.