Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Horst Ludwig Wessel byl autorem mnoha německých písní, za řeč stojí zmínit zejména Horst-Wessel-Lied (rovněž známou pod názvem Die Fahne hoch = Vlajku vzhůru), která se stala jakousi hymnou německé říše na jeho počest.
Wessel byl příslušníkem SA. Jeden čas pobýval ve Vídni, kde verboval muže do SA. Nakonec se vrátil do Berlína.

Wessel byl věčným odpůrcem komunistů, pronásledoval je na každém kroku, uspořádal dokonce i několik akcí proti nim. To se mu posléze stalo osudným.

V úterý 14. ledna 1930 neměl Wessel co dělat, žádnou akci SA ani žádné sezení s přáteli domluvené neměl, takže se velice nudil.
Ráno, mírně po deváté, zavolal svému kolegovi, se kterým dříve uspořádal pár akcí, a poprosil ho, aby spolu zašli někam na sklenku, jenže on nemohl, byl zrovna nemocný. Wessel si tedy sedl ke stolu, kde se dal do psaní nové písně. Bohužel se mu to nějak nevedlo, vždy napsal pár vět a pak papír zmuchlal, zahodil a vzal si nový. Následně zjistil, že ten den už asi nic nevymyslí, z čehož byl velmi rozmrzelý. Pak se rozhodl jít ven na procházku, čili si oblékl kabát i šálu a vyrazil...

Na schodech se potkal se svou domácí. Wessel si jí snažil nevšímat, protože věděl, že je vdova po komunistovi, na jehož smrti se mimo jiné podílel. Odvracel tvář na druhou stranu, jenže ona ho zastavila.
"Pane Wessele," řekla, "byla bych moc ráda, aby už skončily ty večírky, co pořádáte ve svém bytě, nájemníci si už stěžovali, že jsou příliš hlučné, ale sami by vám to neřekli, jistě víte proč. Jejich blaho je i mé. Berte to jako upozornění, abyste se poučil..."
To bylo pro Wessela jako vosí štípnutí, celý zrudl, naštvaně se díval na domácí, po dlouhém mlčení zareagoval: "Je to vůbec možné!? Je tohle vůbec možné!? Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Víte to!? Tak víte!? Ne!? Tak já vám to povím! Jsem členem SA, nenávidím komunisty, stejně tak nenávidím i jejich manželky, vašeho manžela jsem zabil já! A mohu zabít i vás, když mne naštvete, ta vaše poznámka byla poslední nebo z toho tady udělám kůlničku na dříví!"
Domácí, celá udivená, odvětila: "To vy jste zabil mého muže? To vy?"
Wessel se k ní postavil blíže, nyní už s mnohem agresivnějším výrazem, vypadal, jako kdyby chtěl vraždit: "Podívejte se, paní domácí, váš muž byl komunistický zmetek, před smrtí stačil svým revolverem zabít dva naše členy, nebýt mého nože, který jsem mu zabodl zezadu do zad, zabil by jich mnohem více. Tak mi sakra povězte, co mi chcete vyčítat!? Mohu vás kdykoliv zabít. Kdykoliv! Mohu vytasit nůž a ubodat vás k smrti! Copak to nechápete? Tak laskavě už mlčte! Sbohem!" otočil se a odešel.
Domácí tam zůstala jen mlčky stát.

Po hodině se Wessel vrátil, venku pršelo, takže byl celý mokrý. Doma si osušil prádlo a lehl si, zimní procházka ho značně vyčerpala.
Po necelé půlhodině u jeho dveří někdo zazvonil. Wessel zbystřil, myslel si, že je to někdo z jeho přátel, okamžitě tedy utíkal otevřít.
Jakmile však dveře pootevřel, zjevili se před ním dva muži v černých kabátech s šálami přes tváře, jeden z nich měl v ruce revolver mířící přímo na Wessela. Ten na nic nečekal a okamžitě po mužích skočil, při čemž se mu podařilo oba porazit. Všichni spadli na podlahu, pistole se skutálela o metr dál. Wessel začal jednoho muže škrtit, druhého nohou oslaboval kopáním.
Náhle se však muž vyprostil z jeho rukou a Wessela hodil na zeď. Pak pohlédl na revolver, pokusil se k němu dostat, jenže Wessel jej v poslední chvíli uchopil za nohy. Snažil se z jeho spárů vyprostit a dostat se k pistoli, leč marně. Druhý muž, když viděl, jak má jeho kolega potíže, popadl svoji šálu, kterou přehodil přes krk Wesselovi a ten byl nucen upustit mužovy nohy, který měl nyní najednou volný prostor k pistoli. Wessel se pokoušel vyprostit ze šály, ovšem muž ji držel ještě pevněji. Když viděl, jak druhý muž popadl revolver, přehodil muže před sebe rovnou na toho, který svíral pistoli.
Jakmile byl volný, rozhodl se odtamtud raději uniknout. S křikem o pomoc prchal směrem ke schodišti, jenže jeden z mužů se probral, zvedl zbraň a vystřelil směrem na Wessela. Zasáhl jej přímo do hlavy, naštěstí se svalil těsně před schody. Oba násilníci se trochu polekali, jestli to někdo neslyšel, sebrali se a utekli. Umírajícího Wessela nechali ležet. Tomu se ještě povedlo odplazit ke svému bytu, aby zavolal pomoc, ale na prahu svých dveří upadl do bezvědomí...

Nakonec ho našli jeho sousedé po více jak dvou hodinách. Měsíc bojoval v nemocnici o život, k jeho smůle se však již z bezvědomí neprobral, nedovedl říci, co se stalo. Zemřel na následky svého zranění 23. února 1930 v Berlíně.

Později nacisté přišli na to, že domácí zavolala svým známým z komunistické strany, nějakému Albrechtu Höhlerovi a Erwinu Rückertovi, aby pomstili smrt jejího muže. Toto zjištění objevili až příliš pozdě, v tu dobu už byli oba muži mrtví, zemřeli při jednom útoku SA v roce 1933, domácí odjela roku 1932 do SSSR.
Wesselova smrt tedy zůstala nepomstěna. Za oplátku jej mnozí nacisté považovali za svůj vzor a uctívali ho.