Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Řecké slovo μύθος v původním slova smyslu znamenalo promluvu, řeč nebo slovo. Řekové starých dob používali toto slovo pro označení jakéhosi smyšleného vyprávění, bajky či báje. Pro staré civilizace to znamenalo popis událostí, kterou lze charakterizovat tímto způsobem: daná událost se stala v čase prvopočátečním, dalo by se říci v čase mimo čas, tato událost dále vysvětluje a objasňuje určitou realitu a v neposlední řadě hlavními postavami jsou bytosti nadlidské, nadpozemské, jsou to bohové, zvířata nebo lidé s nadpřirozenými schopnostmi (héróové - hrdinové). Taková událost pak nemá hodnotu historickou, ale je předmětem víry. Mýtus je tedy vyprávěním, které přivádí na scénu nadpřirozené bytosti, popisuje nějakou událost z pradávných časů a dává nám klíč k vysvětlení něčeho, co existuje či probíhá ve skutečném čase. Současně také říká, jak a kde to vše vzalo svůj původ. Základním kamenem řeckých mýtů je velmi stará mytologie indoevropských národů, jež migrovaly z východu na západ a usidlovaly se podél Atlantiku a Středozemního moře. Řekové byli Indoevropané, a tak si do své nové vlasti přinesli také staré mýty. Území, kde se usídlili, bylo obydleno tzv. protohelénskými národy, které rovněž měly bohatou mytologii, kterou Řekové převzali a spojili s tou svou. Z kontaktu se semitskými národy také převzali část jejich mýtů a božstev, z čehož usuzujeme že "řecká mytologie je výsledkem syntéz a kombinací". Zvláštní je, že řecká mytologie je mnohem mírnější, co se týče hrůzu vzbuzujících prvků, jak je tomu u jiných národů. Bohové jsou zde velice lidští, a to tak, že mají lidské nedostatky i hříchy, ale také lidské ctnosti, což se nám může jevit jako velmi sympatické a blízké.

Od Chaosu k Diovi

Na počátku byl vesmír prázdný a pustý, vyplňovaly jej pouze mlhy, které zakrývaly slunce, měsíc a hvězdy. Hvězdy neměly určené své dráhy, proto se srážely, pak vznikly země a vodstvo. Vodstvo byl živel také nezkrotný, protože vody se přelévaly sem a tam a hrozilo tak zatopení země, která na vodě plula. Vše bylo smícháno a tvořilo Chaos. Z tohoto Chaosu povstala Gaia (země), jež dávala život všem tvorům. Když svět dostal svůj řád, zrodila Gaia Urana (nebe), horstvo a Ponta (moře). Gaia a Uranos poté zplodili 12 Titánů, kteří se jmenovali: Okeanos, Koios, Krios, Hyperion, Iapetos, Theia, Themis, Mnemosyne, Foibe, Thetys a nejmladší ze všech Kronos. Povstali ještě Kyklopové: Arges (jas), Brontes (hrom) a Steropes (blesk) a Hekatoncheirové, též zvaní Giganti, což byli obři storucí: Kottos, Briareos a Gyes. Těchto svých synů se Uranos bál a bál se i o svůj trůn, tak tedy své vzpurné syny svrhl do Tartaru. Tento jeho čin Gaia velmi těžce nesla, proto si zavolala všechny své potomky a řekla jim: "Milé děti, musíte se proti svému otci bránit. Už mnohokrát vám ublížil. Trápilo by mě, kdyby vám ještě škodil." Povstání proti Uranovi vedl nejmladší syn Kronos, jenž byl vyzbrojen srpem z pazourku. Tak spolu s bratry překvapil Urana ve spánku a tím srpem jej nemilosrdně vykastroval. Vše pak i se srpem vhodil do moře poblíž mysu Drepanon. Kapky krve z rány padly na zem, a ta porodila tři Lítice a Erinye, které jsou bohyněmi mstícími vraždy rodičů a křivé přísahy. Z té krve vznikly rovněž nymfy jasanu zvané Melie. Potom byli Kyklopové vysvobozeni Titány z Tartaru a Kronos byl odměněn vládou nad zemí. Jakmile se tak stalo, Kyklopy a Storuké uvrhl opět do Tartaru. Za ženu měl sestru Rheiu. Kronos a Rheia měli 6 dětí se jmény: Hestia, Demeter, Hera, Hades, Poseidon a Zeus. Kronos se obával, že některé z dětí by jej mohlo zbavit vlády a trůnu, a proto je ihned po narození polykal. Když se narodil Zeus, podala Rheia Kronovi místo dítěte kámen zabalený v plenách. Ten jej spolkl, aniž by něco poznal. Zeus pak vyrůstal na Krétě, kde o něj pečovaly lesní víly. Jakmile vyrostl v muže, vyhledal titánku Metidu, která mu radila při spiknutí proti Kronovi. Tak se Zeus stal Kronovým číšníkem a smíchal dávidlo s Kronovým medovým nápojem, jak mu poradila Metis. Kronos se zhluboka napil a vyzvrátil nejprve kámen a pak ostatní sourozence. Kámen dal Zeus umístit do věštírny v Delfách. Nastal desetiletý boj mezi otcem a synem. Zeus vyvedl z Tartaru Kyklopy a stooké obry, kteří dali Diovi jako zbraň blesk, Hádovi přilbu neviditelnosti a Poseidonovi trojzubec. Nakonec Zeus Krona přemohl, ale musel se ještě vyrovnat s netvorem Tyfónem, který měl 100 dračích hlav, ohnivé oči a sršel z něj oheň. Zeus mu svým bleskem upálil hlavy a svrhl jej do Tartaru. Následoval boj s Giganty a dvěma obry, který však také vyhrál Zeus. Vítězný Zeus se pak rozdělil o vládu nad celým vesmírem se svými bratry Hádem a Poseidonem. Zeus si vzal Heru a měl s ní sedm dětí těchto jmen: Athéna, Apolón, Artemis, Hefaistos, Áres, Afrodité a Hermés.

Pokolení lidské a jeho původ

Nejstarší mínění o vzniku člověka bylo takové, že jako země sama od sebe vydává stromy a rostliny, stejně tak vytvořila i lidi. Takto vznikají báje o lidech vyšlých ze země, o praotcích jednotlivých kmenů. Další domněnka je patrná z báje o Deukaliónovi a Pyrrze. Když se Zeus na lidi rozhněval pro jejich hříšnost, seslal na ně potopu a zachoval pouze Deukalióna a Pyrrhu na velikém korábu. Po devíti dnech a devíti nocích přistáli na hoře Parnass ve Fokidě. Po opadnutí vod se Deukalión tázal v delfské věštírně, jak má obnovit lidstvo. Věštkyně Themis mu odpověděla, ať hází za sebe kosti velké roditelky. Těmito kostmi byly zemské kameny. Tak tedy oba házeli; z kamenů hozených Deukaliónem povstali muži a z kamenů házených Pyrrhou ženy. Za dob básníka Homéra byla nejvíce rozšířená domněnka, že bohové (a zejména pak Zeus) zplodili první lidi. Proto jej Homér často nazývá otcem lidí i bohů. Poslední mínění je, že nějaká božská bytost udělala lidi z hlíny. Hesiodos tvrdí, že tímto způsobem povstala první žena Pandora. Podle nejvíce rozšířeného mínění je oním tvůrcem Prométheus. Titán Prométheus požádal Dia o souhlas se stvořením nových bytostí, které by oživily stávající svět. Po Diově souhlasu se tedy pustil do díla, neboť jeho představy byly zcela jasné: budou mít rozum a svobodnou vůli, budou se lišit dovednýma rukama a vzpřímenou chůzí, aby mohli hledět k nebi. V krásném háji našel hlínu a uhnětl podobu nové bytosti. Když byl hotov, bohyně Athéna dílo oživila. Ze země povstal nový člověk. Prométheus ještě vytvořil ženu a pak se vytratil. Nové pokolení se množilo celkem rychle, byli šťastní, neznali nemoci a měli lehkou smrt. Prométheus je učil pracovat, sít a sklízet, jen o bozích jim nic neřekl. Když tedy dostal za úkol naučit lidi úctě k bohům a pokoře, nesplnil jej. Když přišly problémy s oběťmi, bohové se rozzlobili a vzali lidem oheň. Prométheus ani tentokrát nenechal lidstvo bloudit v tmách. Vydal se na Olymp a v duté tyči oheň snesl na zem, která se celá rozzářila. Bohové zuřili, proto Prométheus uhnětl dívku Pandoru a bohové jí dali každý nějaký dar, tuto dívku dali za ženu jeho bratru. Výčet všech špatností, které přinesla ve skříňce a které i vypustila do světa kvůli své zvědavosti, byly: starost, bolest, zármutek, nemoci, hlad, smrt, nenávist, závist... Jen naděje zůstala na samém dně skříňky.

PRAMENY:

• AUGUSTA-BOULAROT, S. Slovník řecko-římské mytologie a kultury. Praha: EWA Edition, 1993
• GRAVES, R. Řecké mýty I. Praha: Odeon, 1982
• MERTLÍK, R. Starověké báje a pověsti. Praha: Svoboda 1972
• SASKA, L. F. Mythologie Řekův a Římanův. Praha: I. L. Kober, 1915