Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejdříve uvedu antický vzor pro krásu, který se nazývá kalokagathia. Už z názvu je patrné, že krása a ctnost patří k sobě. Co není dobré, nemůže být krásné, a naopak. Při aplikaci na člověka vznikne krásný a ctnostný (dobrý) jedinec, harmonicky vyvážen tělesnou i duševní složkou - je duševně i tělesně krásný, dobrý, ctnostný a statečný. Ve zkratce se tedy jedná o duševní a tělesnou harmonii a dokonalost.
Tuto kalokagathii můžeme spatřit i v učeních Sókrata, Platóna i Aristotela.

Sókratés, který hledá podstatu věcí, se táže, co to krása je. Nehledá však, co je krásné, ale onu "věc", která dělá věci krásnými. Hledá krásu samu o sobě (dialog Hippias větší). Avšak i když hledá podstaty věcí, zaměňuje libovolně pojem dobro (agathon), krásno (kalos), ctnost (areté), pravdu (aletheia), užitečné, libé, rozumné atd. Co je dobré, to je krásné. Co je ctnostné, to je rozumné... Je tady vidět spojitost s kalokagathií. Samotnou krásu vymezuje jako něco libého každému vždy a za každých okolností.

Platón proti tomuto staví ve "středním období" své ideje. Existuje idea krásy a idea dobra. Obě dvě jsou vlastně shodné. Idea dobra, jako nejvyšší idea, obsahuje i ideu krásy. Krásu viděl v míře, symetrii a harmonii, tedy v geometrii, na které založil svou Akadémii. Krásné tvary, přímé linie a křivky jsou totiž přirozeně stále krásné samy o sobě (dialog Filébos). Avšak toto je krása materiální, ta stojí nejníže, pak je krása duchovní. V Symposiu tvrdí, že nejkrásnější věcí je moudrost. Nejvýše tedy stojí krása ideální (idea krásy), k té dojde člověk pomocí rozumu. Kontakt člověka s krásou v něm vzbuzuje lásku. Existují proto určité stupně lásky, které jsou propojeny s cestou ke krásnu:

1. poznávání jednotlivého těla
2. poznávání více těl
3. krása duše druhého člověka (už ne těla)
4. krásné činnosti, jednání, zákony
5. krása poznání
6. idea krásy

Jen idea krásy je věčná, čistá, božská a dokonalá.

Aristotelés se o kráse vyslovoval jen příležitostně. Avšak v jeho Rétorice se nachází definice: "krása je tím, co je samo o sobě cenné zároveň pro nás příjemné". Podle něj umělec dokáže ukázat (napodobit = mimesis) věci krásnější, než jsou, ale i ošklivější, než jsou. V tomto se do protikladu staví Platónovo mimesis: umění (kromě božského básnictví) je napodobováním napodobenin, výtvory stojí ještě níže než tento svět. Aristotelés také říká, že některé věci, které jsou nám ve skutečnosti nelibé, například smrt, pozorujeme na jevišti s určitou libostí. Tímto se vlastně vyjadřuje k relativitě krásy.
Teorie krásy není u Aristotela rozvitá, ale je součástí teorie o umění. Známým Aristotelovým výrokem je také: "Jednota v rozmanitosti." (lat.: In varietate concordia). Aristotelés se pokusil problémy krásna systematizovat, vznikla tak Poetika, ze které se dochovala jen první část. Je pro něj krásné také to, co člověka spojuje s přírodou a vesmírem; to, co je v souladu s přírodou; to, na co nahlížíme z pohledu rozumu a s jehož podstatou zároveň můžeme žít v souladu.

Všichni tři filozofové tedy vnímají dobro a krásno jako prolínající se atributy, které se nevylučují, jako určitý pojmově sloučený celek. Svou teorii však rozvíjejí jinak. Sókratés na podstatě, Platón na idejích a Aristotelés na umění.