Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sokrates se narodil někdy v roce 469 před Kristem v Aténách jako syn sochaře a kameníka a porodní báby. Přesný přepis jeho řeckého jména zní Sókratés, což je ale v podstatě to jediné, co se o něm skutečně přesně ví. Všechny ostatní informace vycházejí ze spisů žáka Platóna a jiných autorů, přičemž se vyskytly i domněnky, zda Sokrates ve skutečnosti nebyl pouhou fiktivní postavou, tedy jakýmsi Járou Cimrmanem antického Řecka.

Po patřičném vzdělání těla i ducha nezbytného pro všechny aténské mladíky začal Sokrates zřejmě pracovat v otcově kamenické živnosti, ale jisté to není. Podle všeho se oženil s Xantippou, s níž měl tři syny. Xantippa proslula neméně než její slavný muž, dodnes je symbolem hašteřivé manželky, zda ale zaslouženě, to už je otázka. I když Sokrates prý sám rád vykládal, že naučil-li se žít s ní, dokáže už vyjít s každým.
Sochy a busty znázorňující Sokrata jako pěkného ošklivce má na svědomí Platón, který ho tak popsal, ačkoliv Sokratovu pověst nepřekonatelného pijana potvrzuje více zdrojů.

V mládí se Sokrates dokonce zúčastnil tří bitev (bitva u Potidají, bitva u Délia a bitva u Amfipole) a údajně byl i vyznamenán za statečnost. Možná za to, že zachránil život zraněnému vojevůdci Albikiadovi. V každém případě si však na svou vojenskou službu vzpomněl v obhajovací řeči před soudem, kterou pod názvem Obrana Sókratova zaznamenal Platón: "Každý ze soudců, který si myslí, že bych měl ustoupit od své filosofie, si musí zároveň myslet, že také vojáci by měli ustoupit, pokud si myslí, zda v bitvě padnou..."

Sokrates se zajímal o etiku, člověku se věnoval z mravního hlediska, každý měl podle něj právo na vlastní morální rozhodování i na kritické hodnocení sebe samotného i okolního světa. Podle Sokrata je člověk schopen rozpoznat vlastním rozumem, co je dobré, může se tedy naučit ctnostem, jež jsou předpokladem štěstí. Za ctnost Sokrates považoval moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost, což se dá popsat i dnes, horší je to s praktickým naplňováním, že?

Z Platónovy verze Sokratovy soudní obhajoby také pochází často citované: "Vím, že nic nevím." Ačkoli originál zněl poněkud jinak...

A jak se vlastně Sokrates dostal k soudu? Po těžké porážce, kterou Aténám v Peloponéské válce uštědřili Sparta a její spojenci, kritizoval Sokrates stav, v jakém se stát ocitl, dokonce přední politiky obvinil ze zločinů. Jakkoli byl oddaným aténským občanem, jeho cit pro pravdu mu nedal, aby přitom v lecčem nevelebil Spartu, čímž si samozřejmě dovolil přespříliš.
Sokrata zástupně obvinili z mravního kažení mládeže, bezbožnosti a vytváření nových božstev. Před soudem vyzval své tři žalobce, aby zanechali veškeré rétoriky a soustředili se na pravdu, sám pak mluvil skvěle, aniž cokoli ze svých myšlenek odvolal, ale nebylo mu to nic platné.
501 členů občanské poroty ho shledalo vinným většinou 281 hlasů. Nabídku útěku z vězení Sokrates odmítl s tím, že občan musí respektovat rozhodnutí státu a jeho institucí.

Sokrates zemřel roku 399 před Kristem, zabil se vlastně sám, když musel vypít číši bolehlavu. Už s jedem v žilách řekl svému příteli Kritónovi: "Dlužíme Asklepiovi kohouta, nezapomeň prosím ten dluh splatit." Vzhledem k tomu, že Asklépios byl řecký bůh léčení, zřejmě tím naznačoval, že i smrt je léčbou, osvobozením duše od těla.