Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Osvětim, německy také Auschwitz, byl obrovský koncentrační a vyhlazovací tábor v Polsku, fungující za druhé světové války.
Byl zřízen 27. dubna 1940 na příkaz Heinricha Himmlera, což znamená, že letos tomu je 76 let od jeho samotného založení.

Tento tábor se později rozrostl o dva další.
Prvním z nich byl Auschwitz II - Birkenau, který leží asi 3 km od Osvětimi a jeho stavba byla zahájena v říjnu roku 1941 na území obce Březinka. Auschwitz II - Birkenau byl zároveň největším koncentračním táborem, a proto se úmrtnost právě v tomto táboře uvádí jako nejvyšší. Doložen byl počet 1,1 miliónu lidí, ale vzhledem k tomu, že Židů zde mělo být upáleno přes 2,5 milionu, je jisté, že konečné číslo musí být o něco větší. Některé odhady mluví až o 9 milionech celkem. Přesný počet mrtvých není dodnes znám, neboť záznamy o upálených v plynových komorách byly ihned zničeny.
Další dostavěný tábor, Auschwitz III - Monowitz byl primárně postaven jako pracovní tábor v roce 1942 v blízkosti chemických závodů Buna-Werke. Uvádí se, že zde měli vězni lepší podmínky než v předchozích dvou.

V koncentračním táboře Auschwitz II - Birkenau zemřelo také několik desítek lidí z mého rodného Dvora Králové nad Labem. Byli mezi nimi například Breuerovi, Eisnerovi, K. David, Kohnovi, Weissovi, Krausovi, Kühnelovi nebo O. Kozlíček.
Já jsem již čtvrtá generace od těchto událostí, ale i přesto je to pro mě stále velmi živé téma. Zhruba od 9. ročníku základní školy jsme průběžně seznamování s holokaustem. Mnohé z nás to natolik zajímá, že si o tom čteme různé knížky nebo koukáme na filmy. Uplynulo několik desítek let od těchto hororových událostí a my se s tím pořád setkáváme.
Při jedné hodině zeměpisu se nás paní profesorka zeptala, jakou barvu si vybavíme, když se řekne Německo. Není náhoda, že většině z nás se vybavila černá, neboť prohraná druhá světová válka prostě leží na srdci nám všem. Nikdo z nás neví, jak to tenkrát všechno probíhalo, ale můžeme si to aspoň zkusit představit díky všem těm možnostem, které teď máme. Webové stránky, knihovny, dokumenty, kazety a vyprávění od dědečků a jejich tatínků. Je dobré vědět, jak to tenkrát bylo. A každý z nás by to dokonce vědět měl. Už jenom proto, aby se tato událost nemohla nikdy znovu opakovat...