Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč se dnes bavíme o zlatě a ne o nějakém jiném kovu, jako jsou třeba stříbro, cín nebo platina?
Chemická značka zlata - AU (Aurum) - pochází ze slova aurora, což znamená jitřní záře. Vyznačuje se chemickou stálostí, která vysvětluje jeho jas. Má vysokou hustotu, takže i malý kousek má velmi velkou hodnotu. Je tvárné i měkké, proto se využívá při zlacení, přičemž se používá tloušťka i pět miliontin palce. Pro představu, z jedné unce lze vytáhnout drát dlouhý až 50 mil nebo vyválcovat fólii o rozloze 100 čtverečných stop. Je nezničitelné a věčné, odolnost vůči oxidaci způsobuje, že i po staletích se tatáž krychle bude stále třpytit jako nová. Navíc jeho světové zásoby činí pouhých 150 tisíc tun, takže je příliš vzácné na to, aby se využívalo v širším měřítku.

Vstup na scénu

Zlato ovlivňovalo osudy lidí a národů, obchod a peněžní systém od biblických dob. Je s ním spojen příběh chamtivosti, válek, hospodářské prosperity i úpadku, který začíná symbolikou moci a vznešenosti, náboženskou a uměleckou rolí zlata a pokračuje jeho přeměnou na peníze a vrcholí zlatým standardem.

Zmiňovala jsem se o biblických dobách. V Bibli nalezneme více jak 400 zmínek o zlatě. Mojžíš, poté co sestoupil z hory Sinaj, rozbil tabulky s Desaterem přikázání, když viděl, jak Židé tančí kolem zlatého telete, symbolu nenáviděných Egypťanů. Z toho příběhu vidíme, že zlata měli Židé sice dost, ale k ničemu jim nebylo, protože nebylo přijímáno jako prostředek směny.

Když se podíváme do starověkého Egypta, zjistíme, že většina zlata pocházela z jihu a z Núbie, kde už 4000 let př.n.l. probíhala důmyslná těžba za pomoci otroků. Důmyslná v tom slova smyslu, že otroky ve většině případů hlídal někdo, kdo mluvil jiným jazykem, takže neexistovala možnost úplatků nebo domluvy. V této době bylo vlastnictví zlata výsadou králů. To usnadnilo faraonům, aby přijali roli bohů.

Postupem času, jak rostla potřeba peněz, vystřídalo zlato jako prostředek směny různé ulity a korálky. Jediný problém byl v tom, že se nevyskytovaly ani dva kusy zlata stejné váhy a ryzosti. K posouzení ryzosti se používal prubířský kámen, jenž vymysleli Lýdové, o nichž se zmíním dále. Prubířský kámen měl černou barvu (podobnou jaspisu), o ten zlatníci otírali zlaté předměty a vzniklou stopu porovnávali se vzorkovnicí, která obsahovala 24 jehel o různém poměru zlata a stříbra, zlata a mědi nebo všech tří kovů dohromady. Až poslední byla z ryzího zlata. Aby se zjednodušily obchodní transakce, byla vynalézána různá zjednodušení. Byli to Egypťané, kteří začali odlévat zlaté pruty s pečetí panovníka k peněžním účelům (4000 př.n.l.). A byli to také Egypťané, kteří jako první stanovili poměr mezi zlatem a stříbrem (1:10). Postupem času začaly i ostatní národy (Asyřané a Babyloňané) využívat metody zrychlující průběh obchodních transakcí.

Nyní se podíváme do Lýdie. Ta měla velmi strategickou polohu a obchod v ní doslova kvetl. Na počátku 7. století př.n.l. využívali Lýdové tzv. dumpy. To byly malé hrudky fazolovitého tvaru z elektra (slitina zlata a stříbra). Koncem tohoto století se z nich staly zřetelné kulaté mince. Tento nápad se rychle ujal a rozšířil na západ až do Řecka a stal se nedílnou součástí obchodu v oblasti Středozemí. V 6. století př.n.l. nastoupil na trůn v Lýdii Kroisos, jenž jako první zavedl bimetalický systém, který na dlouhou dobu převládl v mnoha zemích. Nechal mince z elektra stáhnout z oběhu, roztavil je a dal razit jen čistě stříbrné i zlaté mince stejné velikosti a hmotnosti. Tím Kroisos vytvořil první svrchovanou měnu v dějinách lidstva a zasloužil se o demokratizaci zlata. Zlato přestalo být doménou vládců a ocitlo se v rukou obyčejných lidí.

Za vlády Kroisose byli Lýdové poraženi Peršany, kteří zlato povýšili na prostředek směny (Lýdové používali zlaté mince v zahraničním obchodě, ale převažovala jejich funkce vývozního artiklu). Rozšířili využívání mincí v oblasti celé Persie a oběh jejich peněz byl doložen i na území Evropy, Afriky a Střední Asie. Také to byli oni, kteří přešli u vybírání daní od naturální k peněžní formě.

Ve 4. století př.n.l. utržili Peršané porážku od Makedonců, konkrétně od Alexandra Velikého. Ten rozšířil těžbu zlata a stříbra, dokázal pokrýt všechny běžné i mimořádné výdaje a vytvořil solidní finanční rezervy, čímž ze zaostalé Makedonie vytvořil nejmocnější impérium své doby. Na makedonských mincích byla z jedné strany vždy hlava některého z bohů.

Ve 2. století př.n.l. byli Makedonci poraženi Římany. Ti na oslavu dali razit nové zlaté mince, na kterých se poprvé v historii ocitla podobizna žijící osoby. Římané používali kovové peníze v mnohem větším měřítku než jejich historičtí předchůdci a dokonce někteří vojevůdci razili vlastní zlaté mince a vypláceli jimi žold. S přibývajícím využitím mincí bylo potřeba někde kov získávat. A protože kov nejde z ničeho vyrobit, o čemž se v průběhu historie přesvědčil nejeden alchymista, tak bylo potřeba otevírat nové a nové doly k uspokojení zvyšující se poptávky.

Po pádu Říma vznikly dvě samostatné říše - západořímská a Byzantská (východořímská) s centrem v Konstantinopoli. Byzantská říše trvala více jak tisíc let a zlato pro její obyvatele znamenalo jak viditelnou známku bohatství (zlatnictví bylo hlavním uměleckým oborem), tak i peníze. Zlato bylo povýšeno na prostředek života nebo smrti - v důsledku bojů na více frontách si jim vykupovali mír nebo je používali jako odměnu pro vojenskou pomoc (zajištění vnější bezpečnosti). Přišli s novou zlatou mincí, s tzv. bézantem, který můžeme nazvat jako dolar středověku, jenž se udržel více jak 700 let. Nejbohatšími dodavateli zlata byly núbijské doly, o které přišli v 7. století n.l., když se Núbie dala dohromady s Araby. I přesto do Byzance dále proudilo zlato z vítězných vojenských tažení, z úspěšného vybírání daní, řemesla a obchodu (zlatý bézant byl symbolem bohatství a finančního vlivu, ať už šlo o vojenské záležitosti nebo o oblast obchodu a řemesel).

V 7. století vtrhli Arabové na světovou scénu, a to prostřednictvím zlatých mincí - dinárů. Jejich první verze byla tak podobná bézantu, že tyto mince byly ihned přijaty. Na další verze byly tištěny citáty z koránu. Postupem času začaly dináry místo bézantu plnit roli důležité mezinárodní měny jak na arabských územích, tak i v křesťanské Evropě.

Jak jsem se již zmínila, vedle Byzance vznikla ještě západořímská říše.
V této době na tomto území nebyla role zlata tak důležitá, a to především proto, že Evropané měli k dispozici méně zlata a také díky jejich velké slabosti pro koření, hedvábí, kožešiny (absence ústředního topení) a koberce z Východu (měnili za otroky). Nejvýznamnější pokrok se odehrál v Británii a zasloužil se o něj král Offa, který začal v 8. století razit místo zlatých mincí stříbrné pence především díky tomu, že domácí zdroje zlata byly mizivé, zatímco ložiska stříbra v oblasti Cornwalu bohatá. Pence se ještě dělily na šilinky, což znamená v překladu odseknutý kus. Od tohoto století následoval nespočet zlatých a stříbrných mincí různých měst a států. Mezi nejvýznamnější jistě patří janovské zlaté - genovino (1252, čti ženovíno). Tato mince vážila 3,5 g a započala 600letou tradici mincí této váhové kategorie. Roku 1272 se zrodil zlatý benátský dukát, který byl nejproslulejším a nejúspěšnějším a vystřídal v roli mezinárodní měny bézant (po roce 1204 n.l., kdy ovládli Konstantinopol křižáci a bézant ztratil díky znehodnocování svoji ryzost a důvěryhodnost). Od 12. století způsobilost stříbra figurovat v menších transakcích a jeho relativní dostupnost přispěly k tomu, že si do poloviny 19. století uchovalo roli prvořadého mincovního kovu.

Ve 12. - 15. století se v Evropě zlepšovaly životní podmínky, kvetla řemesla a obchod a rozvinula se intelektuální výměna s Východem a především díky tomu se snížily zásoby zlata. Podle odhadů se z celkového množství zlata, ať již ve formě mincí, pokladů, ozdobných či náboženských předmětů, dala vytvořit krychle o straně měřící pouhé dva metry. Proto i malé množství zlata mělo obrovský vliv na trh se zlatem. A byla to především vidina velkého zisku, jež inspirovala k objevným plavbám v 15. století. V posledních deseti letech 15. století se rozloha tehdejšího známého světa zdvojnásobila a v dalších 25 letech ztrojnásobila.

Cesta k triumfu

16. století je charakteristické dovozem zlata a stříbra z Nového světa a "cenovou revolucí". Dovoz zlata a stříbra, směrovaný především do Španělska, nezpůsobil převrat v této ekonomice, a to především proto, že i když sem zlato a stříbro plynulo proudem, tak zde tyto dva kovy měly mezinárodní charakter, aniž by byly nějakým způsobem napojeny na domácí ekonomiku (přirovnáváno k chudákovi, jenž vyhraje sázku). "Cenovou revolucí" máme na mysli velkou inflaci, která nebyla zapříčiněna dovozem zlata a stříbra z Nového světa, ten ji jen o něco prodloužil.

V průběhu 15. a 16. století se tradiční koncepce peněz změnila. Vedle sebe existovaly jak veřejné peníze (mince ražené panovníkem), tak i soukromé peníze (úvěrové nástroje sloužící jako platební prostředek).

Na chvíli se podíváme do Asie, v níž byl vývoj zcela odlišný. Docházelo zde k akumulaci zlata a stříbra, neboť Asiaté se z drahých kovů uměli těšit. Zlato pro ně bylo příliš vzácné na to, aby mohlo sloužit jako peníze. Uvolnit ho do oběhu znamenalo totéž jako ohrozit stabilitu vlastní moci.
Čínský mincovní systém je pravděpodobně starší než západní (9. stol. př.n.l.). Razily se zde kulaté mince se čtvercovým otvorem z méněhodnotných materiálů a říkalo se jim "keš" (z tamilštiny). V devátém století vládl Číně Hien Cung a nedostatek bronzu ho zavedl k nouzovému řešení. Ano, byl to on, který začal peníze vyrábět z papíru a ubíral se stejnou cestou jako většina systémů založených na papírových penězích - cestou nadměrné emise oběživa a nekontrolovatelné inflace. Marco Polo si ze své návštěvy odnesl Cungovu proslulou větu: "A kdo se opováží tyto peníze odmítnout, bude potrestán smrtí!" Trvalo ještě zhruba 6 století, než Číňané dospěli k názoru, že je mnohem efektivnější hlídat objem oběživa za pomoci kovových peněz. Čína začala razit malé série zlatých mincí až v 16. století a až v roce 1890 se rozhodla emitovat stříbrné mince.

A nyní se vrátíme do Anglie. Mince, jež se do této doby razily, měly hladké okraje, a proto nebylo pro nikoho těžké od nich kousky odštípnout a na těchto kouscích následně vydělat. Tomu chtěl zabránit král Karel II., který v roce 1661 vydal výnos, jímž měla být ruční ražba mincí kladivem nahrazena mechanizovanou výrobou a okraje mincí zdrsněny nebo opatřeny nápisem. Sám se toho nedožil, ale nakonec k tomu došlo po 30 letech, kdy si tato opatření vynutila finanční krize.

Roku 1694 dosáhl schodek státního rozpočtu 20 milionů liber. Výsledkem bylo založení Bank of England, Velká mincovní reforma a výměna stříbrného standardu za zlatý. Ale vezmeme to postupně.
Roku 1694 byla založena Bank of England, aby kontrolovala jak zásoby zlata, tak i finanční vazby ke zbytku světa. Zároveň poskytla vládě půjčku 1,2 milionu liber, částečně vyplacenou v bankovkách.
V roce 1695 odstartovala Velká mincovní reforma, která měla zastavit dosavadní penězokazectví. Staré šilinky byly vyměněny za nové, které měly stejnou nominální hodnotu a vroubkované hrany. Vzniklou ztrátu z této výměny pokrylo ministerstvo financí (daňoví poplatníci). Konec této reformy byl 1. července 1697 a do té doby byly odevzdány mince v nominální hodnotě 4,7 milionů liber ve skutečné hodnotě nižší jak 2,5 milionů liber.
A poslední reakcí bylo nahrazení stříbrného standardu zlatým. To však mělo delší trvání. V roce 1695 přichází na scénu Isaac Newton, který se po závratné kariéře vědce dal na politiku a který byl pověřen, aby zpracoval zprávu o tom, jak zastavit odliv stříbra na Východ. Isaac vycházel z historie a sázel na zákon nabídky a poptávky. Nakonec došel k závěru, že by měla být nastavena cena současné zlaté mince (guineje) o 10-12 pencí níže. A jelikož byl Isaac Newton odborník na správném místě, tak 22. prosince 1717 vydalo ministerstvo financí výnos, v němž si vzalo Isaacův závěr k srdci. A co se nestalo? Hodnota zlata vzhledem ke stříbru nakonec opravdu poklesla, ale byla to cena stříbra, nikoliv zlata, která se pohnula. A po dalších dvě stě let až do Velké deprese (1931) setrvávala cena zlata ne stejné úrovni. Stříbrné mince do 30 let úplně vymizely z oběhu.

Ústup ze slávy

Konec zlatého standardu na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1797 se Francouzi pokusili vyvolat paniku v Británii tak, že se 1200 jejich ozbrojenců vylodilo u Fishguardu. A mělo to úspěch. Lidé se z obavy, že vypukne válka, vrhli na banky a chtěli své papírové peníze vyměnit za zlato. Na rozdíl od papírové měny je zlato ztělesněním peněz jako takových. V této době byly nejčastějším reprezentantem papírového oběživa bankovky Bank of England, jež byly pokryty zlatými rezervami "jen" ze 70 %.

Nakonec musela Dolní sněmovna vydat 9. března vládní nařízení pod názvem "Restriction Bill". Ten zbavoval Bank of England zákonného postihu, který by ji čekal v důsledku zastavení výměny bankovek za zlato. Zároveň stanovil, že všechny platby realizované prostřednictvím bankovek byly pojímány jako platba v hotovosti. A tak se stalo, že bylo poprvé přeťato fungující propojení mezi zlatem a bankovkami, které doteď výborně fungovalo, a ekonomika se stala plně závislou na papírové měně.

V tomto případě důvěryhodnost bankovek Bank of England nebyla nikdy zpochybněna, a to především proto, že panovala všeobecná víra, že bude obnovena volná směnitelnost bankovek za zlato. V tomto období usměrňovala Bank of England jakýsi virtuální zlatý standard. Především díky napoleonským válkám byl zlatý standard obnoven až v roce 1821 (při stejné cenové hladině jaká byla v roce 1797 při jeho zrušení), tentokrát již zakotvený v zákonech a pro zbytek světa představoval vzor na dalších téměř sto let. Od tohoto roku již nikdy nebyly bankovky kryty zlatými rezervami ve výši 70 %, ale maximálně ve výši 50 %. Důvěra ve zlatý standard spočívala v tom, že volné trhy charakterizované pohyblivou cenou zlata budou schopny fungovat lépe než komplikovaný svět politiky. A očekávalo se, že zlato bude udržovat systém šeků a bilancí na takové úrovni, že peněžní zásoby nebudou nikdy ani příliš malé, ani příliš velké.