Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V jednom malém království žil popletený král. Měl tři velmi krásné a chytré dcery. Jednou si k sobě zavolal tu nejstarší, osmnáctiletou Elišku. "Dcero, jsi plnoletá. Je na čase předat vládu. Jsi následovník trůnu. Musíš se vdát, a to hned. Když budeš stále zamčená na zámku, žádný o tebe ani nezavadí. Půjdeš do světa." Eliška se zděsila, pohlédla na chůvu a: "Ale tatínku, do světa přece chodí muži. Já, jako dívka, čekám, až nějaký krajánek půjde okolo. Do světa přece chodí jen pohádkové postavy," odmlouvala. Král však nechtěl nic slyšet: "Už jsem řekl. Popros chůvu o nějaké šaty a něco k jídlu a vydej se na cestu ještě dnes!" Eliška věděla, že otci nemůže odporovat.
Chůva našla ve svém velmi skromném šatníku nějaké staré otrhané šaty. Princezna nejdříve odmlouvala. Byla zvyklá na přepych. Nakonec ale musela poslechnout králův rozkaz.
Když vyšla ze zámku, zděsila se. Viděla to, co její oči nikdy nespatřily. Všichni lidé byli prostě oděni. Nevěděla kam jít, ale nechtěla zůstat mezi těmi, kteří neznali slušný šat.
Za malou vesnicí se vydala polní cestou k lesu. Co bude dělat v lese? Sama? Žije tam spousta bytostí. I přesto tam zamířila. Měla strach. Nejraději by se vrátila do zámku. Domů ale nemohla! Stmívalo se! Eliška bloudila temným lesem a nevěděla, kam má namířeno. Když se úplně setmělo, dostala strach. Rozhodla se, že dál už nepůjde. Ráno se vydá znovu na cestu. Sedla si na pařez. Chtěla spát, ale raději zůstala na pozoru. V lese bylo ticho. Princezna si neviděla ani na špičku nosu. Dlouho se nic nedělo, až si začala myslet, že její obavy jsou zbytečné. Lehla si do měkkého jehličí a zavřela oči. Ani se jí nepodařilo usnout. Co to slyší za zvuky? Po lese někdo chodí! Už je blízko! Posadila se. Polekaně se rozhlížela. Neviděla nic. Byla tma, ovšem Eliška si byla jistá, že tady není sama. Co teď? Když začne křičet, upozorní na sebe. Snad si jí "TO" nevšimne. Seděla mlčky mezi stromy a prudce oddechovala. Ten, kdo byl v lese s ní, musel něco hledat. Chodil pořád sem a tam. Bylo slyšet jen praskání větviček a zrychlený dech. Zdálo se, že odchází a po lese se opět rozhostilo ticho.
Princezna si oddechla. Takový strach ještě nikdy nepocítila. V zámku byla pod ochranou. Pro jistotu se ještě jednou otočila. Vtom jí srdce vyskočilo až do krku! Něco před ní stálo. Byla to živá bytost, to určitě. Měřila přes tři metry. Princezna nebyla sto něco říct, natož křičet o pomoc. Poté někdo promluvil. Znělo to jako hlas z dálky, ale Eliška si byla jistá, že to byl ten, co stál před ní. Nikdo jiný v lese přece nebyl! Nebo snad ano? Hluboký hlas se rozléhal lesem: "Není bezpečné toulat se v noci po lese. A sama! Běhá tady spousta skřítků, kteří nemají lidi rádi, princezno. Máte štěstí, že jste narazila zrovna na mě!" Eliška užasla. Ten tvor poznal, že je ze zámku. Stále však byla dost vyděšená, aby mohla něco říct. To už ale promluvil znovu ten obr: "Nedivím se, že jste vyděšená. Asi jsem se nepředstavil, promiňte. Jsem Markus, poloobr. Nejsem z tohoto lesa. Přišel jsem z Německa, kde náš les vykáceli. Pojďte, vezmu Vás s sebou do naší vesnice. Tady byste moc dlouho nevydržela." Obr vzal Elišku za ruku a táhl ji pryč.
Bylo zbytečné se vzpírat. "Co to děláte? Pusťte mě! Já nikam nejdu! Slyšíš mě, ty přerostlá horo masa?" Obr se zastavil. Prudce se otočil k Elišce čelem. Jeho tvář teď ozářil měsíc. Lekla se. Tak ošklivého tvora nikdy neviděla. Měl kulatý obličej, celý zjizvený. Velké oči měl podlité krví, jako by se popral. Byl zavalitý. Když znovu promluvil, už nebyl tak vlídný jako předtím: "Řekla jste 'přerostlá horo masa'? Kdybyste nebyla princezna, nechal bych Vás tu!" "Nepotřebuji ničí pomoc!" odsekla Eliška. V jejím hlase se však třásl strach. "Jste vyděšená! Sama byste těžko přečkala noc." Dál už se s ní obr nebavil. Zvedl ji, přehodil si ji přes rameno a pokračoval v cestě. Zanedlouho uviděli světlo z vesnice. Eliška už neměla strach, věděla, že jí obr neublíží. Kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal.
Přivítání ovšem nebylo moc milé. Markus Elišku všem s nadšením představil. To se ale ozval jeden z vesničanů: "To jsi přivedl do naší vesnice člověka? Markusi, copak jsi zapomněl, co nám lidé udělali v Německu? Jsou všude stejní. Už nechci znovu prožít ten pocit, kdy nemám střechu nad hlavou." Markus Elišku bránil: "Ale bratře. Je z nás k smrti vyděšená. Neublížila by ani mouše. Pár dní tu s námi zůstane." "To tedy nezůstanu!" vložila se do sporu Eliška. "Já musím jít do světa. Musím hledat lásku a štěstí!" Jedna poloobřice, která nevypadala tak hrůzně jako Markus, přistoupila o pár kroků blíž: "I ty hloupá. Do světa? To se projdeš. Víš, jak je svět veliký? A proč chodit pro štěstí tak daleko? Copak nevíš, že i láska leží většinou na dosah ruky? Musíš jen umět hledat. Vydat se do světa? Kdepak! Tam štěstí nenajdeš!" promluvila. Její hlas byl vlídný, ale zároveň výsměšný. Smáli se jí všichni.
Eliška tedy zůstala ve vesnici s poloobry. Za pár dní už jí vůbec nepřipadali znetvoření. Žila s nimi v jejich vesnici a velice se spřátelili. Naučila se jejich způsobu života a našla to, co hledala! Našla lásku. Zamilovala se do Markuse.
Po několika měsících společného života se rozhodla, že se vrátí domů a všem představí svého vyvoleného. Markusovi se to moc nelíbilo, ale protože Elišku miloval, byl ochotný udělat pro ni všechno. Jen aby byla šťastná.
Vrátila se do zámku a šla rovnou za králem: "Tatínku, našla jsem si muže. Tvůj nástupce se Ti bude líbit. Je to nenahraditelný muž. Jiného už nikdy nebudu milovat tolik jako jeho," sdělila mu nadšeně. "Přijde každou chvíli, jen chviličku počkejme." "Ale dceruško, měla by ses jít převléci! Přece nemůžeš lidu ukázat nastávajícího krále v těchto otrhaných šatech," řekl překvapený vládce. Na to už ale Eliška neměla ani pomyšlení. "Lid je také takto oděn. Alespoň mezi ně zapadnu. A můj vyvolený mě musí poznat." To už okny vnikl do komnaty zoufalý křik davu. Král přiběhl k oknu a pohlédl na zámecký dvůr. Lidé prchali na všechny strany a vyděšeně křičeli: "Obr! OBR! Je tu příšera!" Král zděšen tím, co vidí, začal křičet: "Stráže! Stráže! Vyvezte děla, zburcujte sousední království! Rychle!" Odklonil se od okna a začal usilovně přemýšlet, jak jen se mohl obr dostat tak blízko k zámku. Počítal muže, koně, děla a zbraně. "Jak jen si mohl troufnout až sem. Mezi lidi. A sám! Musel vědět, že budeme v přesile. V tom musí být nějaká léčka," hudroval král. To už ale k oknu přiběhla Eliška. Když zjistila, na koho král chystá celé vojsko, vyděsila se. Musela honem něco vymyslet. "Ale tatínku, ne! Všechno zruš, zapřísahám tě! Nic nepodnikej, to je on! To je můj muž!" král se zděsil. "Markusi!" křičela z plna hrdla princezna z okna a hned se rozběhla na nádvoří.
Přes všechny královy námitky se ti dva vzali. Markus jako silný a moudrý král vládl a Eliška se zanedlouho starala o malého synka. Navenek vypadal jako normální člověk, ani velký, ani malý, ale už jako batole měl ohromnou sílu po otci. Lid svého nynějšího vládce miloval. Chápal, co všechno potřebují a snažil se jim vyhovět. Také dal vysadit nový hustý les, kam se kdykoli mohli přistěhovat všichni ti chudáci z Německa. Mezi lidmi a obry už nepanovala nenávist a strach. Stali se přáteli a pomáhali si. Eliška s Markusem vládli moudře a žili šťastně na zámku dlouhá léta. Trůn převzal jejich syn, potom syn jejich syna a i teď tam stále vládne někdo z jejich rodu.