Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno žil jeden kovář. Kovář to byl vskutku srdnatý a nebál se ničeho, ani vlastní tchyně, a to už je co říct! Místní mu pak počali říkat Bezstrašný, neboť neměl žádný strach, ačkoliv on sám tuto přezdívku nenáviděl. Chtěl se bát, jenže nevěděl jak. Mnozí jej zkoušeli vylekat, vyskakovali na něj z křoví, tleskali mu za zády... A on nic, žádné emoce. Jednou mu kdosi mával před očima mečem, kovář mu ho bez okolků vzal, zlámal a zahodil. Takových lidí na dědině moc není.

Jednou potkal kovář hospodského, jak si chystá zavřít lokál, nadobro. Když se ho zeptal proč, hospodský mu odpověděl, že tu straší. V noci tam prý chodí duchové a přes noc všechno rozlijí a rozhází. Hospodský sám se už bojí a nechce se mu uklízet pořád ten svinčík, tak radši končí. Kovář ho ale zarazil a řekl mu, ať počká do zítřka, že se na ty duchy v noci sám podívá. Hospodský jej ani neodrazoval, věděl, že se Bezstrašný ničeho nebojí. Tak tedy souhlasil.

Večer si kovář sedl v lokále ke stolu, kde si nalil slivovičku, aby si zpříjemnil čekání na duchy. Zvenčí ho pak pozoroval hospodský ukrytý za stromem.
Čekal asi tak do půlnoci a pak to započalo - všechny okenice se rozevřely, všechny židle a stoly se počaly třást, kovář ale v klidu seděl a dopíjel svou štamprli.
Vtom ze země začaly vylézat davy duchů - mladí, staří, nespočetně mnoho jich vycházelo de facto z podlahy. Hospodský venku drkotal zuby, ale rozhodně ne zimou.

Duchové se usadili a počali do sebe lít alkohol. Jelikož duch je průhledný, pití teklo zpátky na zem. Kovář si pomyslel, jaká je to škoda, a tak na ně zavolal: "Nechte toho plýtvání a radši se vraťte zpátky do hrobu!"
Všichni duchové se na něj zaraženě podívali. Kovář seděl se založenýma rukama v hrdém postoji, načež na něj všichni vylítli, začali hulákat, kolem kováře lítaly židle i láhve, leč on nic. Duchové se podívali jeden na druhého, protože s takovým exotem se ještě nesetkali. Kovář dopil poslední kapičku a zvedl se, duchově zbystřili. Nadechl se a vzápětí zařval tak silně, že spadl lustr přímo přes duchy na zem. Ti se tak vylekali, že všichni do jednoho zmizeli v podlaze.
Venku ležel ve křoví ukrytý hospodský, celý strachy bez sebe. Hodně se mu ulevilo, když kovář vykřikl: "Pojďte sem, už jsou pryč!"

Skutečně tomu tak bylo. Ti duchové se už nikdy nevrátili a hospodský dále pokračoval ve své živnosti. A kovář sám si také uvědomil, že už ho nemůže opravdu nikdy nic vylekat a že ta přezdívka není docela tak špatná...