Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedaleko odtud byla jedna malá vesnička, ve které kdysi před mnoha lety žil jeden samotář, pan Stanislav Mlok. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, až na to, že pan Stanislav Mlok většinu času trávil v místním kostele, právě díky němuž byla vesnice tak zamlklá, "strašpytlovská", utichlá a tmavá, jako by nad ní nikdy nevyšlo slunce.
Kostelík stál uprostřed malinké návsi se statnými lípami a javory a byl zasvěcen svatému Denisovi. Tedy se jmenoval kostel Svatého Denise. Byl postaven v barokním slohu a navenek působil velice dominantně, avšak zevnitř připomínal spíše starou, opuštěnou, špinavou a zašlou chatrč, do které nikdo po dlouhá léta nevkročil. A přece se velký pán Stanislav Mlok stal jejím pravidelným návštěvníkem. Ale co tam celé ty léta dělal, to nikdy nikdo nevěděl. Teď si možná říkáte, proč tam neuklízel, ale to opravdu nikdo netuší...
Jak už jsem říkala, pan Stanislav Mlok byl osamocený a zvláštní člověk, což se ostatně dalo tvrdit již z prvního dojmu. Byl vysoký okolo dvou metrů, jenže tenkrát se to ještě počítalo na palce. Jeho tělo bylo vyzáblé a na hlavě měl hnědé polodlouhé vlasy. Měl také hnědé oči, větší nos s jizvou a úzké růžové rty. Neustále nosil potrhané kostkované kalhoty, které mu mohly být krátké již v raném mládí. Na sobě míval černý kabát se záplatami nejrozdílnějších barev a na hlavě nosil klobouk. Zkrátka vandrák. Proč byl však tak potrhaný? O tom také neměl nikdo ani potuchy. Vypadá to, že se o Stanislava Mloka nikdo nezajímal, ale je to pravda či pouhý výmysl. Co když se Stanislav Mlok o ničí přízeň nikdy nesnažil, a proto byl po celý svůj život zalezlý v kostele?
Každý věřil, že z něj někdy nevychází ani na noc a někdo si začínal i myslet, že se do něj sv. Denis sám převtělil, i když ten spíše vypadal jako malý tlustý baculatý andělíček. Zkrátka baroko, však to znáte...
I když každý byl zvědavý na celé to dění v kostele, nikdo nikdy nenašel odvahu do něj vejít. Byl to přece revír sv. Denise a Stanislava Mloka. Nastane však jednoho dne ten radikální zlom a pravda vyjde najevo? Asi těžko, protože se po vesnici začalo také prohlašovat, že každý, kdo se dotkne veliké kliky dveří kostela, propadne se do země a ztuhne jako rampouch. Takovéto pohoštění tedy prý přichystá sv. Denis každému opovážlivci. Proč je však potom svatý? Asi se k němu modlí prokletý Stanislav Mlok, kterého se lidé začali bát.
Jednoho dne přijel na koni do vesnice muž jménem Béďa Obrtlík. Jeho styl oblékání byl podobný Stanislavu Mlokovi. Béďa Obrtlík necestoval příliš nalehko. Měl koně. Ten se jmenoval Láska, jinak mu Béďa nikdy neřekl. Láska měl tedy na zádech Béďu a Béďa na svých - měl tam něco? Ano, měl tam batoh. Vypadal spíše jako veliký knoflík a ani si nedovoluji tvrdit, co bylo uvnitř. V ruce Béďa Obrtlík držel staré hrábě, kterými škrábal Lásku za uchem.
Když Béďa přijel do vesnice, nikdo ho nepřivítal. Jakmile ho spatřil jeden sedlák, odvrátil svůj pohled a volal na svou ženu: "Xantipo, vzpoura. Vzpoura! Už jsou na nás dva! Běž raději domů." A tak byli všichni zabarikádovaní ve svých příbytcích a nikdo ven nevyšel. Béďa Obrtlík se s udivením zastavil u kostela na zdejší návsi, kde uvázal Lásku pod velkou lípou, usedl před ní a vyčkával. Čekal na to, až někoho potká, aby se ho zeptal, kde by se dalo nocovat. Ale spíše to vypadalo, že Béďa bude celou noc trávit na stromě. Když se už zešeřilo, náhle se na cestě objevil... No nikdo jiný než Stanislav Mlok. Když Béďa viděl, že se k němu Stanislav blíží, nasedl na koně a schoval se za strom. Pozoroval, co se bude dít a chystal se také Stanislava překvapit a vybafnout na něj. Když však Stanislav přišel na náves, tak usedl před kostel zády k Lásce a Béďovi. Dlouho jen seděl a zíral na kliku a dveře kostela. To nikdy předtím nedělal. Béďa byl zticha a jen tupě zíral na sedící postavičku. To zase nikdy nedělal on. Po nějaké době Stanislav Mlok začal tiše zpívat. To už to Béďa vydržet nemohl, sesedl z Lásky a potichu postoupil o krok blíže ke Stanislavovi a do večerního ticha pronesl: "Víte, jak osedlat hrábě?" Stanislav Mlok se vůbec neulekl, jen pomalu pootočil hlavou, zadíval se na Béďu Obrtlíka a ke všem divům promluvil: "Nu, základem je míti dobré sedlo, aby se hrábě cítili ve své kůži. Ale považte, vážený pane, kam chcete uvázat uzdu. A myslíte normální hráběta, nebo ty švédské. A ostatně to na nich hodláte jet jaksi vy?" "Já Vám je klidně i půjčím, to není problém. A sedlo seženu hned," dodal s naprostým klidem Béďa Obrtlík. "Dobrá Vážený pane, ale já sedlo nepotřebuji a navíc, já nikam jet nechci a neptejte se dál, já už nevím, co říct. Nebo vy jste někdy osedlal hrábě?" "Ne, ale podle mě je to stejné jako s Láskou!" "Láska? Tak tu jsem ještě nepotkal," zklamaně pronesl Stanislav Mlok. "Ale s tím vám mohu pomoci drahý příteli!" "Opravdu?" otázal se Stanislav. "Ano, hned ji přivezu," dobrosrdečně pronesl Béďa a jal se odvázat Lásku zpoza stromu. Když ji přivedl ke Stanislavovi, ten se jen vlídně pousmál a zůstal sedět. Béďa se ho zeptal: "Proč se smějete příteli?" "Ále, ona není abstraktní. Jsem rád, že není abstraktní," znovu se pousmál Stanislav a věnoval Lásce vlídný pohled. Béďa se také začal usmívat a oba se na sebe zadívali. Po chvíli se dali opět do rozhovoru. Stanislav prohlásil, že ho nikdy neměl nikdo rád a že on sám nikdy neměl někoho nebo i něco, komu by mohl svou lásku obětovat. "Já bych svou Lásku nikdy neobětoval!" vytasil ze sebe Béďa. "To bych se radši nechal sám otrávit." Stanislav Mlok se zase jen pousmál a řekl, že tím myslel mít někoho rád, ale Béďa "vyštěkl", že svou Lásku rád má Ddohromady to trvalo asi deset minut, než Béďa prohlásil: "Jo, vy myslíte jako ženský a příbuzný? To jste měl říct hned, drahý příteli!" Stanislav Béďovi opět obětoval jeden zářivý úsměv a navrhl: "Buďme si přáteli, vážený pane!" "Vždyť jsme přáteli." "Aha a jak dlouho?" "Od první chvíle, co jsem Vás viděl." "Á. Tak to jsem tuze rád," smál se Stanislav Mlok. A tak oba seděli před kostelem sv. Denise spolu s Láskou a bylo jim dobře. Mlčeli a bylo jim dobře.
Po nějaké chvíli se Béďa zeptal: "Proč tu sedíme? Vy tady takhle sedáváte často na chodníčku? A co ten kostel, chodí tam někdo na bohoslužby a tak?" "Néé, to už se tady nevede. Tady se každý modlí k tomu, abych se jim ztratil z očí a aby měli lepší manželky. Tady je totiž každá druhá Xantipa a to víte drahý příteli, jak to s tou jednou tenkrát bylo. Ne, ani si to nezkoušejte drahý příteli představit. To není jako ten váš věrný oř, nebo vlastně ořka, ořice..."
Po další chvíli se Béďa opět zeptal, k čemu tedy kostel je, když tam nikdo nechodí. Stanislav se odmlčel a řekl, že tam chodí on sám, jen on sám, jako jediný. Nato se Béďa otázal, co tam tedy dohromady sám dělá. "Dohromady nic, ale v srpnu sem se tam chystal vymalovat." Béďa se opět zeptal, proč ten kostel nevybílil už dřív a co ho vůbec vedlo tam chodit. Nemusel však ani čekat na odpověď, protože Stanislav Mlok právě sáhl na kliku, dveře se s hrozným skřípotem otevřely dokořán a oba tři vstoupili dovnitř. I s Láskou...
Celý vnitřek kostela působil trochu až morbidně, ale Béďa Obrtlík na sobě nenechal nic znát. Prošli po vínovém zaprášeném koberci mezi starými lavicemi a náhle se Béďa zeptal, proč je tu takový nepořádek a jestli si v něm Stanislav nějakým způsobem libuje: "A vy račte být také prase, drahý příteli? A ještě bych se rád optal, jestli je na tomhdle kostelíku něco zajímavého, delikatesního, nebo je jako všechny ostatní?" Když došli k oltáři, zadívali se všichni z malého okénka ven. Byla tma a Béďa si neodpustil další dotaz: "Vy píšete kroniku drahý příteli nebo tady grilujete kotlety?" Stanislav se očekávaně pousmál a prohlásil, že gril tady není, nanejvýše, že tu jsou katakomby a ty vedou až tam, kam sám nikdy nedošel, protože se bál, že tam na něj mohl čekat sv.Denis. Že v kostele hledal jen klid a útočiště, protože na světě se nenašel jediný člověk, který by se s ním bavil, porozuměl by mu nebo by o něj jakkoliv stál. Že tady četl a zpíval si s Denisem, ale aby Béďovi vysvětlil kdo to je, a proč si zpívat s někým, kdo je po smrti, tak na to Stanislav neměl už vůbec žádnou sílu.
Tak tam tak oba seděli a po chvíli zase začali rozebírat, jak to s těmi hráběmi vlastně je, a bylo jim dobře. Až tak, že z toho usnuli.
K ránu se probudili a rozhodli se, že spolu někam odejdou a Láska je bude všude doprovázet. A tak vzali za kliku kostela a vyšli ven. Lidé vykukovali z oken a tvářili se, jako by jim chtěli nafackovat. Oba však s naprostým klidem nasedli na Lásku a uháněli pryč. Pryč od těch lidí, někam daleko, hodně daleko, až tam, kde budou všichni šťastní.
A tak Stanislav Mlok našel svého celoživotního přítele Béďu Obrtlíka a oba bez sebe už nikdy neudělali jediný krok.