Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno, v dobách vzestupu páry, stával v Praze na jednom malém plácku chudý hudebník, který si svou hudbou vydělával na živobytí. Hrával na flétnu, ale uměl i na housle. Častokrát kolem něho lidé prošli a objednali si u něho nějakou tu muziku, která se jim líbila, a nezapomněli jej štědře odměnit. Kolemjdoucí ho prostě měli rádi. A ačkoliv byl bez domova a žil na ulici, nikdo se jej neštítil, naopak, žasli nad jeho talentem, že ho nikdo nezná. Až jednou kolem šel jeden hudební kritik a jakmile uslyšel onu kouzelnou hudbu, hned ho vzal a odvedl ke svému příteli dirigentovi. To se ví, dirigent se trochu bál vzít kluka z ulice do orchestru, ve kterém hráli lidé povětšinou ze střední vrstvy i ti dobře situování, ale když zaslechl prvních pár tonů z jeho houslí a flétny, měl pocit, jako by poznal nového Mozarta. Sám se jej tedy ujal a zařídil mu klidný byt na Malé Straně v pokoji pro hosty v podkroví. Hudebník, ještě nedávno živoucí jen z chlebu a vody nebo z toho, co mu lidé nabídli, teď měl k dispozici tolik pamlsků a tolik peněz, o čemž se mu ani nesnilo. A i jeho talent ještě více stoupal, dirigent si ho natolik oblíbil, že se stal prvním houslistou jeho orchestru, což znamenalo velkou poctu. Jenomže úspěšní lidé se nikdy nevyhnou kritice a neoblíbenosti, jeho kolegové z orchestru jej začali nenávidět, jak je nadaný a že ho dirigent má jako za vlastního - pro ně to byl pořád pobuda z ulice, který k slávě přišel jako slepý k houslím a oni si to museli poctivě vydobýt. V jejich hlavách se postupně rodil ďábelský plán...

Jednou, když šel hudebník na zkoušku, vyskočil na něho odněkud zpoza rohu muž v kukle a sebral mu housle. Na zkoušce se tak musel omluvit, že hrát nemůže, ale dirigent se nenechal vyvést z míry a nechtěl o takový talent přijít, a tak z něj udělal prvního flétnistu. Původní první flétnista tedy utřel, což jeho soukmenovce ještě více popudilo.

Další den šel opět na zkoušku a znovu se stalo, že jej kdosi maskovaný oloupil o nástroj. Dirigentovi tvrdil, že hrát nemůže, že nemá nástroj, ale dirigent to s ním ani tentokrát nevzdal a zrušil druhé housle, aby je mohl dát hudebníkovi. Druhý houslista musel odejít, bez svého nástroje. Jeho kolegové se drželi, aby hudebníka rovnou neukamenovali.

Jednou pozdě večer se rozhodli, že se hudebníka zbaví, neboť jiné východisko už nevidí. Zašli tedy na návštěvu k dirigentovi a ptali se, kde je hudebník, že ho prý vytáhnou na procházku. Jenomže dirigent zakýval hlavou a následně jim řekl, že hudebník po zkoušce zmizel i se všemi svými věcmi, bez rozloučení. Kolegové ničemu nerozuměli, nicméně cítili úlevu, že nikoho nemusí zabíjet.

Když se vraceli domů, potkali nějakého mladíka, jak venku žebrá. Vypadal čistě a povědomě, tak se na něho podívali blíže a po chvíli v něm poznali hudebníka. Jenomže bez hudebních nástrojů jako by to nebyl on. Chudák moc dobře věděl, co si o něm kolegové myslí, a tak radši odešel. Muži se zastyděli, co způsobili. Zmizeli, ale po hodině se zase vrátili i s jeho nástroji, které mu dříve ukradli. Hudebník slušně poděkoval a začal hned hrát. Každý z mužů mu tam nechal nějakou tu zlatku. Když se rozcházeli, byli všichni šťastní - muži, že jim nikdo neleze do zelí a hudebník, že nikomu není na obtíž a může hrát pro ty, kteří opravdu jeho hudbu slyšet chtějí.