Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo nebylo, v jednom kraji a v jedné vesnici žili dědeček a babička a ti měli 2 dcery.
První se jmenovala Květa a ta druhá Růženka. Květa byla chamtivá, Růženka poctivá.

Za jejich domem se nacházela veliká zahrada, o kterou se obě velmi rády staraly. Byla to ta nejkrásnější zahrada v kraji. Každý chtěl mít přesně takovou.

Chamtivá Květa si jednou řekla: "Proč by ta zahrada nemohla být jen má? Pracovala jsem na ní víc než Růža!" To ale nebyla pravda, nadělala na zahradě totiž více škody než užitku. Květa v domnění, že je ta nejlepší zahradnice, zašla za Růženkou, která právě vařila oběd, aby jí oznámila, že má zákaz chodit na zahradu. "Růžo!" zakřičela přes celou kuchyň, až Růženka leknutím upustila hrnec s polévkou na zem. "Ta zahrada za domem je jen má! Ty se tam už ani na krok nepřiblížíš, jasné?" dořekla Květa už normálním hlasem.
"Ale proč?" zeptala se ublíženě Růženka. "Protože chválu za krásu té zahrady může sklízet jen jeden. A to budu já!" rázně odpověděla Květa.
"Ale..."
"Žádné ale! Už jsem řekla..." A než odešla, tak dodala: "A ukliď tu polívku!"
Růžence už nezbylo nic jiného než uklidit rozlitou polévku a oči pro pláč.

Tak si chamtivá Květa přivlastnila krásnou zahradu. Od té doby už uplynulo několik týdnů. Ta krásná zahrada už nebyla krásnou zahradou, ale spíše pralesem. Květiny nebyly zalité (Květa tvrdila, že se rozbila konev) a většina z nich už byla uschlá. Ty, co ještě neuschly, si rostly, jak chtěly. Keře nebyly ostříhané (Květě se prý rozbily nůžky), tráva nebyla posekaná (Květa se vymlouvala na rozbitou kosu) a kam se člověk pohnul, zakopl o krtčí hromádky. Prostě to šlo se zahradou z kopce.
Nikdo už o té zahradě neříkal, že je nejkrásnější v kraji. Nejkrásnější zahradou teď byla zahrada Erika Motyčky. To Květu naštvalo. Nechtěla se doprošovat Růženky, aby dala zahradu zase do pořádku. Dodala si odvahy a zašla za místní čarodějnicí, aby jí poradila.

Když vešla do ponurého domku na konci vesnice, uslyšela jen vrzání dveří a mňoukání kočky. "Copak potřebuješ, Květo?"
"Ty mě znáš jménem?"
"Já znám každého a ty nejsi výjimkou, Květo. Co si tedy ode mě žádáš?"
Květa chvíli přemýšlela a pak vychrlila: "Když každého znáš, pak znáš jistě i mou sestru Růženu, že je to tak?"
"Ano, jistě."
"Dobře. Naše zahrada začala připomínat prales od té doby, co začala být Růženě fuk. Každý den tráva roste, už nevím, jak to zastavit. Poraď mi!" Její informace byla poněkud zkreslená, ale to už čarodějnice věděla.
"No dobrá, poradím, ale teď se zeptám na jednu otázku a jestli neodpovíš pravdivě, budeš pykat!"
"Jistě, ptej se!"
"Tak tedy, podle tebe začala Růženka zahradu zcela zanedbávat?"
"Ano," odpověděla zdráhavě Květa.
"Dobrá, jestli si jsi jistá odpovědí, vezmi si tenhle lektvar a polij s ním květiny. Do rána budou vypadat zase normálně."
Čarodějnice jí podávala lektvar ve skleněné lahvičce. Květa si ho vzala s odpovědí: "Ano, jsem si jistá, díky." Potom odešla.

Domů běžela, protože už byla tma, a také se nemohla dočkat, až polije květiny lektvarem.
Konečně to bylo domů jen pár metrů, ale kameny na cestě jako by se jí mstily, že neodpověděla pravdivě. Dosud se jim celkem šikovně vyhýbala, ale ten poslední byl hodně velký. Květa to neustála a zakopla. Lahvička letí vzduchem a už je pozdě ji zachytit, aby se nerozbila. Když se Květa zvedla ze země, uviděla, jak se lektvar vypařuje. Byl nenávratně pryč. Pro nový se už neodvážila, a tak šla domů.

Od té noci měla Květa jen samou smůlu. Rozhodla se, že se půjde Růžence omluvit a celou tu zarostlou zahradu jí zase vrátí zpět. Růženka na to odvětila: "Dobře, dám ji do pořádku, ale jen když mi s tím pomůžeš."
"A to musím?"
"Ano."

Květa se tedy dala do práce. Růženka ji chtěla vytrestat, a tak ji všemožně sekýrovala. Květě se to nelíbilo, ale co měla dělat. Za pár dní začala "zahrada" zase připomínat zahradu. A Květa se teď pro změnu celé dny oháněla tou, podle ní, rozbitou konví.

Jejich práce na zahradě se zanedlouho projevila. Jednou, když šla okolo paní Kopřivová, Květa ji pozdravila a ona hned nato odvětila: "Dobrý den, Květuško, ta vaše zahrada je zase krásná. Dalo to hodně práce změnit ten prales zpět na zahradu?"
Květa se podivila, jak je ta Kopřivová zvědavá, ale odpověděla: "To víte, práci to dá. Můžete to taky zkusit, jestli chcete. Práce je tu pořád dost."
"Ne, děkuji, Květuško, právě jsem byla u kadeřníka. Radši už půjdu. Mějte se."
"Na shledanou."
Květa se musela zasmát, ale byla ráda, že lidé už zase chválí jejich zahradu.

Ta už zase byla tou nejkrásnější v celém kraji. Květa si se zahradou užila své, a proto se začala věnovat vaření. Její první jídlo bylo však tak spálené, že toho radši hned nechala.
Nikdy se už nenašla hezčí zahrada než ta, na níž pracovaly Růženka a Květa. Byly zapsány do vesnické kroniky jako nejlepší zahradnice. A jestli se za ten čas nenašel lepší zahradník, jsou tam zapsané dodnes.