Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Daleko odsud, až ve vzdálené Kovidélii, se rozprostíralo království, kterému veleli rádci a jejich loutkou byl král. Všechna rozhodnutí dělali za něj, beztak už měl spoustu let a vyslouženou přezdívku "Král děda". Rádcové za jeho zády vykrádali královskou pokladnu a zatajovali zvýšení daní, aby sami profitovali a králi nic nedali. Takhle to táhli hezkých pár let.

Jednou zemi potkala strašlivá choroba, mor, se kterým si nikdo nevěděl rady a lidé pozvolna umírali. Tím rádci ztráceli daně, a tak chtěli úmrtím zabránit. Zakázali tedy lidem stýkat se s ostatními a zároveň po nich chtěli, aby daně nechávali přede dveřmi. Na jídlo a na vodu rádci nemysleli, však oni sami se promenádovali po prázdných ulicích a hodovali v prázdných hospodách, kde ještě zbylo nějaké to jídlo. Mezitím jejich lidé obcházeli dům po domu a vybírali u dveří daně.

Po nějakém čase ale peníze z daní došly.
"Jak to?" ptali se rádcové sami sebe, a tak se vydali najít odpověď. Navštěvovali lidi doma s vojáky, aby tomu přišli na kloub. Lidé si stěžovali, že nechodí do práce a tudíž nedostávají peníze, jenomže rádce to nezajímalo - platit se má vždycky, i když se nic nevyplácí, to jinak nejde. Bezradní lidé tak museli nekompromisním rádcům vydat své úspory, aby neměli problémy s vojáky. A rádcové se dál mohli radovat jako předtím.

Jenomže při oněch pochůzkách se jeden ze tří rádců nakazil morem, stejně tak pár vojáků. Jakmile to ale ostatní zjistili, bylo již pozdě. Rádce umíral, ostatní byli nakažení a všechny pluky byly postaveny mimo službu. Jen král, který jediný dodržel izolovanost od ostatních, se cítil skvěle. Tak skvěle, že se rozhodl podívat na svou pokladnu, kterou měli na starost jen rádcové. Ti ovšem nyní leželi na smrtelných postelích. Jakmile ji otevřel, mohl dostat infarkt, byla téměř prázdná, přitom rádcové jej ujišťovali, jak praská ve švech. Král se po mnoha letech pořádně naštval a dal si pro ně poslat. Marně.

Rádcové, dříve plní radosti a hlavně lakomosti, umírali a dali by poslední kalhoty, aby je někdo uzdravil, jenomže lék neexistoval, a tak zanedlouho zemřeli. Z královských vojáků zbyla jen hrstka. Král dostal dobrý nápad a ihned ho nechal rozhlásit po celé zemi: "Od zítřka zůstaňte všichni doma, nevycházejte ani na zahradu a okna dlouho neotvírejte, před dveře vám každé ráno bude postaven chléb a džbán vody, vše financováno penězi, co zbyly po zesnulých rádcích, placení daní je zrušené. Král vás prosí, abyste uposlechli, jen tak můžeme mor porazit. Musíme být silní, vzkazuje."
Tuto zprávu trubači roznesli po celém království a v lidech překvapivě vzbudila radost, nečekali, že jejich král bude ještě jednou znovu vládnout a navíc mnohem lépe než rádci. Hlavně uvítali zrušení daně a vítězství rozumu nad hamižností.

Lidé krále poslechli a pár měsíců takhle žili, až mor zemi opustil a mohli se opět vrátit do práce a veselit se ze života. Ta chvíle pocitu uvěznění a odříkávaní stála za to. Stále děkovali králi a klaněli se mu. Ten vládl zemi ještě pár let a pak jej nahradil někdo nový, ale ten smrtelný mor se již nikdy více do Kovidélie nevrátil.