Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Žil jednou jeden chlapec, který se jmenoval František, ale každý mu říkal Fando. Fanda chodil do šesté třídy ve stejném městě, kde bydlel. Ve třídě měl spoustu kamarádů, se kterými občas prováděl různé hlouposti. V zimě se klouzali na zamrzlém potoku nedalo školy. V létě si u potoku hráli, lezli po stromech nebo jinak dováděli. Taky rádi jezdili na kolech nebo na bruslích. Protože to byli samí kluci, ve škole neměli moc dobré známky, ale srdce měli na správném místě.
Jednou se jim ale stalo něco nemilého. Ve středu, když měli mít pracovní činnosti, těsně před zvoněním čekali na paní učitelku, až přijde ze sborovny. Stáli na odpočívadle mezi přízemím a prvním patrem, povídali si a smáli se. Paní učitelka se kvůli poradě malinko zdržela a tak přišla pár minut po zvonění. Odemkla učebnu a oni vešli dovnitř. Začala hodina a za úkol dostali vyrobit kočičku. Franta jí zrovna dokončoval ocas, když do třídy vešel pan ředitel a zavolal si paní učitelku na chodbu. Po chvíli se vrátila do třídy a zeptala se, jestli někdo něco neví o zničené nástěnce. Celá třída na ni vykulila oči a zeptala se: "O jaké nástěnce?" Nikdo nevěděl, o čem mluví. Paní učitelka přerušila hodinu a všichni se šli podívat na chodbu. Uviděli nástěnku, u které se ulomil hřebík a ona visela nakřivo. Jak nástěnka spadla, ještě poničila část zdi. Všichni na to koukali s otevřenými ústy. Když vcházeli do učebny, nic takového tam přeci ještě nebylo. Jak se to tedy mohlo stát?
Po chvíli se vrátili k práci a paní učitelka je vyzvala, ať se nebojí a přiznají se. Pan školník to po domluvě jistě rád opraví. Všichni mlčeli, nikdo nic nevěděl. Po krátké době se ozval zvonek oznamující konec hodiny. Potom přišli kluci z 8.A, nástěnku srovnali a sváděli její rozbití na Fandova kamaráda Pepu. Nikdo jim ovšem nevěřil. Vždyť Pepa byl přeci celou přestávku s nimi a nikdo si nevšiml, že do nástěnky nějak strčil. Ale kluci pořád tvrdili, že to byl on, že ho viděli a tak pan ředitel zakročil. Nechal celou Fandovu třídu po škole. Nakonec po škole nezůstali, zato dostali písemný trest. Všem to bylo líto, ale nemohli nic dělat. Nikdo jim nevěřil.
Na konci vyučování se Fanda ještě zdržel v šatně, protože nemohl najít tkaničku od boty. A vtom zaslechl podezřelé šeptání. Našpicoval uši a slyšel chlapecké hlasy z vedlejší šatny. Nejdřív je nechtěl poslouchat, ale pak zachytil něco podezřelého. Jeden z nich říkal ostatním: "To jsme to pěkně zařídili. Nikdo na nás nic nemůže svést. Všichni si myslí, že to byl ten malej ňouma z šestý třídy." Druhý mu odpověděl: "Jo jo, pěkně jsme to zařídili. To se nám povedlo. A nikdo nic netuší." To Fandovi stačilo. Potichu, aby ho nezaslechli, vycházel ze šaten. Vtom si ale přišlápl tkaničku, kterou si nestačil zavázat a s rámusem upadl. Ti tři kluci se za ním vyřítili. Začali se ho vyptávat, co všechno slyšel. Fanda se zakoktal a řekl, že nic neslyšel. Byla v něm malá dušička, vždyť jsou proti němu tři a ještě starší! Co si jen počne? Kluci si samozřejmě mysleli, že všechno slyšel a chce je vyzradit panu řediteli. Už se na něj chtěli vrhnout. V tu chvíli ale do šaten vtrhl pan školník se slovy: "Co je to tu za rámus? Už máte být dávno venku!" Pohled mu padl na Fandu, stále ještě ležícího na zemi, a tři kluky, kteří ho obestupovali. Ti se lekli a utekli. Fanda zůstal sám a utíral si slzičky. Pan školník k němu přistoupil a laskavě na něj promluvil. Fanda se uklidnil, sesbíral si své věci a pomalu s vydal domů.
Cestou si to ale rozmyslel a vrátil se do školy. Přece se jich nebude bát, už je přeci velký kluk. Šel rovnou do ředitelny, kde panu řediteli pověděl všechno, co slyšel. Ten ho pozorně vyslechl a pak ho poslal domů, aby o něj maminka neměla strach.
Druhý den si pan ředitel pozval k sobě ty tři kluky z osmé třídy. Ti už tušili, že něco ví a ke všemu se přiznali. Pan ředitel je nechal po škole a navíc dostali důtku ředitele školy. Kdyby se byli přiznali hned, tak špatně to s nimi dopadnout nemuselo. Šesté třídě se pak pan ředitel došel osobně omluvit a navíc je všechny za prožité trápení pozval do cukrárny. Celá třída byla šťastná, ale Fanda nejvíc. Nebýt jeho, všichni by si mysleli, že je Pepa uličník a lhář. Lhát se prostě nevyplácí!