Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za sedmero supermarkety, pěti panelákovými sídlišti a třemi továrnami žili byli dva sourozenci, Jenda a Marie. Čas dětské nevinnosti měli již pár let za sebou a nyní se protloukali obdobím puberty. Moc dobře se jim však nevedlo, jelikož nad nimi jejich macecha držela železnou ruku. Otec se jí bál, do výchovy nezasahoval a vše nechával na ní. Ona na děti neustále křičela a ukládala jim všelijaké domácí práce - leštění parket, luxování či vyndavání a vkládání nádobí do myčky. Sama nepracovala, celé dny trávila doma a její jedinou starostí bylo vyhledávat na Internetu drby o celebritách, nové "zaručeně úspěšné" diety a poslední módní výstřelky.

Jenda s Marií byli opravdu nešťastní a zoufalí. Východisko, které zvolili pro únik z reality a od rodinných problémů, ale nebylo z nejlepších.

Jednou, když byli společně na rockovém koncertě, se totiž seznámili s podivným individuem, jakousi babou. Trochu je překvapilo, že - nehledě na svůj pokročilý věk - se přišla bavit na takto hlučnou zábavu, ale brzy poznali pravý důvod její návštěvy. Co je však více udivilo, byl její vzhled. Dlouhé, šedé vlasy jí neupraveně trčely zpod černé čepice a přestože bylo v sále horko, měla na sobě plášť až ke kolenům se spoustou kapes. Když je oslovila, odpovídali jí zpočátku jen ze slušného vychování. Na její pozdravení "Ahoj děti" jí odvětili spořádaným "Dobrý den". Poté se chtěli otočit a jít pryč, ale ona pokračovala v rozhovoru: "Jak se máte? Zdáte se mi nějací smutní?" Marie byla starší a moudřejší a tak řekla: "Ale ne, to vůbec není pravda." Jenže baba na ní poznala, že lže a vyprskla: "Lžeš. Vidím vám tu usouženost na očích." Poté ztišila hlas a dodala: "Měla bych pro vás něco, co by vám zlepšilo náladu a pomohlo zapomenout na vaše trápení. Bez vedlejších účinků a pro tentokrát zadarmo." To děti zaujalo a obě dychtivě vykřikly: "Co je to?" "Perníček," prohlásila a když viděla nechápavý výraz dětí, vysvětlila: "To je takový moc dobrý rozdrcený prášek, který když požijete, tak se budete cítit volní jako ptáci." Jenda a Mařka ještě nebyli dostatečně rozumní a nechali se jí napálit. S radostí přijali bílé balíčky a hned je šli stranou ochutnat. Dětem se líbily ony slibované, uvolňující účinky a tak si vzaly na babu telefonní číslo, aby je mohla i nadále zásobovat.

Od té chvíle to však s nimi šlo z kopce. Jejich školní prospěch se rapidně zhoršoval a když neměly peníze na další dávku, kradly, kde mohly. Drogová dealerka se jim stala nejlepší přítelkyní a ony jí nejstálejšími zákazníky. Avšak po pár měsících už ani Jenda ani Marie neměli žádné úspory a i krádeže jim přestaly vynášet. Proto požádali babu, aby jim výjimečně dala dva balíčky zdarma a příště jí slíbili zaplatit trojnásobně. Ona, když viděla, že jsou na mizině a že už na nich víc nezbohatne, zmizela a děti ji nikdy víc neviděly. Brzy jim začalo být špatně a propadaly pesimistickým náladám kvůli absenci svých drog. V době, kdy jim již bylo tak zle, že mohly jen ležet v posteli, si macecha všimla, že je v bytě nepořádek a šla dětem vynadat. Avšak když vstoupila do jejich pokoje, byli její vyvdaní potomci první, kdo začal mluvit. Nevidíc už jinou možnost, jak se zbavit muk, ji požádali, aby jim sehnala dávku. Tak se macecha dovtípila, co se s nimi děje a okamžitě je poslala do protidrogové léčebny. Během těch tří měsíců, co byli pryč, si uvědomila, že jí vlastně moc chybí, má je ráda a bojí se o ně. Naštěstí vše dopadlo dobře a Jenda s Marií se vyléčeni vrátili zpět domů.

Od té doby už neměli žádné rodinné problémy, ba naopak. V rodičích měli oporu a domov pro ně znamenal bezpečné a bezstarostné zázemí, kam se vždy rádi vraceli.