Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Král a královna očekávali příchod na svět svého milovaného děťátka. Královna porodila syna přesně o půlnoci ze starého roku na nový. Král byl ze svého potomka nadšený a začaly debaty o tom, jak by se měl jednou vážený panovník jmenovat. Král byl pro Patrika a královna pro Jeronýma. Rozhodlo se losem. "Princ se jmenuje Jeroným," hlásal královský pár světu.
O 10 let později, když měla probíhat oslava princových 10. narozenin, královna naposledy o půlnoci vydechla a nikdy už se neprobudila. Když se mladý Jeroným dozvěděl od svého komořího, že jeho milovaná maminka už nežije, rozplakal se. Nechtěl se účastnit své oslavy a předstírat, jak je šťastný z dárečků, když mu smutek rval srdce. Bylo mu na nic z celého královského dvoru, který skotačil a přežíral se specialitami z královské kuchyně. Nikdo si nevzpomněl na jeho maminku, jako kdyby nikdy nebyla a oni ji neměli rádi. Princ s otcem vycházel jako se svým nadřízeným, nikdy mu král neukázal, že ho má rád. Jeroným nevěděl, co bude dělat sám v království plném přetvářky a nepochopení, vždyť jen jeho maminka ho tu měla ráda a snad i jeho oddaný komoří. Princ se rozhodl pro útěk. Po skončení oslavy si šel lehnout a před spánkem se rozloučil s komořím a vysvětlil mu své důvody, proč odchází z domova. Sbalil si věci, po laně se slanil ze své komnaty, před kterou nechal král hlídat strážné, aby mu syn neutekl, když na oslavě byl zaražený a plný nenávistí ke království. Ale to už byl princ v královských zahradách a poslední překážkou k útěku mu byl vysoký plot. Naštěstí vedle něj rostl strom, který byl zasazen na počest Jeronýmova narození. Princ přeručkoval větve lípy a už se jen ohlédnout na svůj dosavadní domov a seskočil. Ještě chvilku se princ rozhlížel po zahradě, kde nechal vzpomínky. A tak se vydal do světa.
Nevěděl, kam půjde, ale jediné, co mu bylo jasné, je to, že v paláci by se užíral. Šel dlouho v noci, ale potom se přeci jen dostavila únava a na kraji lesa si ustal u pařezu. Ráno ho probudil nějaký stařec, který nesl z lesa nůši dříví. Chlapec nejdřív nechápal, kde je, ale potom se vzpamatoval a vzpomněl si na matčina slova: "Čiň pro druhé dobré, osud se ti nějak odvděčí." A tak ani chvilku neváhal a ochotně vyskočil a strhl starci nůši ze zad, aby mu ji mohl nést. Stařec se divil nad ochotou mladého chlapce a ptal se ho, kdo je a odkud je, přičemž si princ musel okamžitě něco vymyslet, protože přeci nebude vyprávět svůj příběh, když už ho zajisté začali hledat. Takže Jeroným - nyní Jindra - je synem muže, který radši oslavoval ve vsi narozeniny, než aby truchlil pro svou ženu, která zemřela při porodu. Musí se uznat, že Jeroným - promiňte Jindra - nedostatkem fantazie netrpěl. Ze starce se vyklubal mlynář. Chlapec se mu líbil, takže ho po dohodě vzal do služby.
Kalendář znovu otáčel poslední list roku a Jindrovi se zastesklo po osmi letech po otci. "Co asi dělá?" přemýšlel princ-mlynář při mletí mouky. Jeho myšlenky asi přinesly do dědiny o chvilku později zprávu, že král stůně se srdcem a jeho jediný syn Jeroným se za podivuhodných událostí ztratil a král už ztratil naději, že by žil, takže chce, aby království převzal nějaký urostlý mladík, který překypuje energií, moudrostí a nechybí mu sličná dívka, která by se stala příští královnou. Královští poslové vyvěsili ve vsi podrobnosti o soutěži - z každé vesnice mohl na zámek jen jeden jediný muž. Jak vybrat toho nejlepšího, o to se musí obce samy postarat. Jeronýma trochu bodlo u srdce, když viděl plakát, na kterém je on jako malý s otcem a vedle toho je soupiska dovedností, které by měl ovládat příští král.
Po této události se z Jindry stal samotář. Místo toho, aby chodil na zábavy a proháněl děvčatům sukně, každý večer sedával u rybníka za domem. Jednoho večera si tamtudy zkrátila cestu ze zábavy Jitka, dívka ze sousedství. Místo toho, aby odešla dál a nechala tam Jindru jako každý večer přemýšlet, z ničeho nic se zastavila a posadila se vedle něj. Chvilku spolu pozorovali, jak se měsíc odráží od vodní hladiny. Potom Jitka už ticho nevydržela a zeptala se Jindry, proč je poslední dobou takový zamlklý a potom si ještě posteskla: "Víš, já mám o tebe celkem strach, dřív sis u práce prozpěvoval a teďka jen sedíš a koukáš do rybníka. Stalo se něco?" Jindra nejdřív nechápal, proč se ho ptá, proč tu sedí taková hezká holka zrovna s ním. Cítil se s ní v bezpečí, jako kdyby si s ní dnes takhle blízko nepovídal poprvé. Tahle dívka ho omámila jistým kouzlem a on, než aby dál pozoroval půlnoční hladinu, jí pověděl, co ho už osm let trápilo. Začal poněkud nejistě: "Co kdybych byl někým jiným, než jak mě znáš?" Jitka se ale nenechala tak snadno vyprovokovat a odvětila: "A kým bys měl být, pokud se nepřetvařuješ a neříkáš, co bys nechtěl říkat? Nezáleží na tom, kdo jsi, ale jaký jsi? Ještě pořád si myslíš, že jsi někým jiným?" "Když tu teďka sedím s tebou, tak se mi svět zdá hned veselejší, ale přece jenom strašně dávno jsem udělal chybu-nechybu, a ta ovlivnila celý můj život a stále přemýšlím, co by bylo teď, kdybych tu nebyl a byl tam, kde bych měl být," dokončil svůj monolog a smutně se na Jitku usmál.
"Inu", začala nesměle Jitka, "a proč nezkusíš být tam, kde by jsi měl být?" Zvedla se a utekla domů.
Jindra, kterého poslední dny trápilo oznámení, že ho otec pokládá za mrtvého a že on sám je nemocný, přemýšlel, jak vidět otce, ale přeci jen se nechtěl vrátit domů jen proto, že viděl někde plakát o výběrovém řízení "na prince". Chtěl vidět, jak vypadá král po tolika letech, vždyť už si na něj jen matně vzpomíná, jediné, co si z něj určitě pamatuje, je jeho stříbrný plnovous. A hlavně chtěl vidět svého milovaného komořího a hrob své maminky. Jitka má pravdu, proč nenapravit chybu? Proč se nevrátit domů? Ale vždyť neví, kdo jsem anebo ano? Mám ji rád, ale přesto ji nechci jako královskou nevěstu, protože co když ve mně poznala prince a chce být za každou cenu královna? Jindra váhal nad tím, co dál udělá, ale věděl, že takhle už žít nechce, že se vnitřně užírá. Tam u rybníka se Jitka s Jindrou scházeli od onoho náhodného večera každý večer a přátelské povídání přerostlo v oboustranou náklonnost. Jindra se odhodlal a řekl Jitce o svých plánech, že se hodlá účastnit toho souboje o královskou korunu. Ona s tím nesouhlasí, přeje mu vítězství, ale zároveň se bojí, že ho ztratí a pak ona nechce být manželka panovníka. Jeronýma to trápí, proto se uzavře sám do sebe, ale po pár dnech Jitčina naléhání co mu je, jí vyklopí pravdu. Začne od toho večera, co se konala oslava jeho 10. narozenin a pokračoval přes to, jak potkal mlynáře, který ho pojal za vlastního, až po dnešek. Vysvětlil Jitce, že se takhle nemůže vrátit domů, i když by chtěl, že si musí své místo vedle otce vybojovat. "Jistě, teď už tvé podivné chování chápu," odvětila.
Na druhý den se Jindra přihlásil do soutěže o žranici, jak se tomu říkalo ve vsi. Všichni muži se smáli, co kdyby se náhodou stali králi země, tak co by dělali a co by změnili. Většinou to bylo plkání o ničem. Jen Jindra začal zcela vážně o tom, co by bylo pro zem potřeba. Viděl, co chybí v obci a okolí a podle toho soudil i ostatní části otcova území. Hlavní vašnosta vypadal, že jen nezávisle pozoruje dění, ale opak byl pravdou. Vybíral toho nej jejich vísky, aby je reprezentoval u královského dvora. Zvolal na spoluobčany: "Vy se tady jen předháníte v tom, kdo se na zámku více nacpete, než aby vás zajímalo blaho nás všech. Jste sobci, jen Jindra hned podával návrhy o tom, co by chtěl zlepšit. Proto se přimlouvám, aby nás reprezentoval u krále on, ale bude tu jeden háček!" "Jaký?" ozývalo se z davu. "Nesplnil jednu z podmínek krále, nemá přítelkyni." To už zasáhl Jindra a ohradil se, že ji má a poukázal na Jitku. Nebylo tedy pochyb, že na zámek jde pokoušet štěstí on. Za několik týdnů si pro něj přijeli ze zámku. Osobně ho vyzvedl jeho komoří, ale on se nemohl prozradit, ještě ne. Jen zalitoval, že ho nepoznal.
Na zámku bylo rušno, bylo tam hodně mladíků, kteří se chtěli stát králi a libovali si nad tím, jak je pro ně úžasné, že král ztratil syna a oni se mohou stát mocnými. Mezi mladíky ale bylo nasazeno několik špehů a ty zapisovali, kdo co řekl. Jeroným se zastal jednou krále, že ať udělal co udělal, nemá ho právo nikdo špinit, leda jeho vlastní syn. Tato slova vzbudila vlnu nepokojů. "Co si o sobě myslíš ty usmrkanče," spustil nějaký ozbrojený sedlák, který si hrál na vojáka. Svedla se bitka, kterou ukončil sám král a rozhodl se, že toho poctivého chlapce pojme za syna. Zvolal na Jindru: "I když vím, že mi nikdy nikdo nemůže nahradit syna, já tě za něj dnes hochu pojmu. Poklekni, staneš se mým nástupcem, pokud máš tedy přítelkyni." "Ano, králi. Mám." "Dobrá tedy, ať jsi od této chvíle mým synem a ať mi ten můj ztracený někdy odpustí. Tímto okamžikem tě začínám titulovat synu. Přijímáš?" "Ano otče. Byl to pro prince zvláštní okamžik stát se znovu princem. Na počest toho, že král pojal obyčejného mladíka s přítelkyní Jitkou za budoucí královský pár, pořádal hostinu. Na ní se Jeroným začal bavit se svým "bývalým" i stávajícím komořím a nějak si nedával pozor na pusu a ujelo mu několik slov. Zeptal se, co se dělo po jeho novoročním útěku. Komoří zbystřil, zpráva o ztracení prince se rozkřikla až o dva dny později, to by tedy znamenalo, že... "Pane králi, pane králi, právě jsem zjistil něco, co vás uzdraví!" "Tak mě nenervuj a mluv." "Pane králi, Jindra - teda Jeroným - je opravdu váš syn, váš ztracený syn!" Král se usmál, zalapal po dechu a začal se smát na plné kolo. Ještě se zeptal Jindry, jestli je opravdu Jeronýmem a nyní již dvojnásobným princem. Ten jen odvětil: "Ano, otče. A víte proč jsem tenkrát utekl?" "Vím, zesnula ti matka a já hlupák, abych vypadal pro lid jako autorita, slavil tvé narozeniny, i když se slavit neměly. Vítej zpátky chlapče a přijmi mou omluvu." "Přijímám, již je to dávno, co jsem vám odpustil." Král se jen pousmál a jako ze snu se zeptal: "A kdy mi představíš svou nevěstu?" Jeroným poslal pro Jitku a smutek a neštěstí z toho království jednou pro vždy vymizely.