Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V dobách, kdy lidé bydleli nízko v úrodných údolích a živili se chovem zvířat a pěstování plodin, nebo naopak osidlovali prudké a téměř vždy zamrzlé svahy hor, žijíce jen z lovů divoké zvěře a trochy plodin, které stihli během krátkých slunečných období vyrůst, zůstávaly mírné svahy a louky neobydlené. Matka příroda byla jejich jediným strážcem a opatrovatelem. Na jedné takové louce kvetla léto co léto jedna květina...

Květina byla modrá s bílým středem a žádná jiná se jí v lesích a na loukách svou krásou a vůní nevyrovnala. Kromě své krásy a vůně získala od matky přírody dar řeči, který jí ovšem k ničemu nebyl, pouze k trápení. I když byla tak krásná, nebo možná právě proto, nikdo si k ní nepřičichl ani se k ní nepřiblížil.
"K čemu tak krásně voním, když nikoho nepotěším vůní, a proč jsem tak krásná, když nikdo neutrhne můj květ a nepotěší se s ním doma?" ptala se květina sama sebe každý den znovu a znovu.
Každý rok vyrostla, vykvetla a zase usnula pod sněhovou peřinou, ale po celý čas si jí nikdo nevšímal.

Až jednou sestoupil z hor mladík. Provedl velkou hloupost, a tak byl vyhnán z vesnice i svého domova. Šel, co noha nohu mine, nerozhlížel se kolem sebe, až sestoupil ze známých zasněžených hor k loukám na jejich úpatí. Bylo mu smutno, protože věděl, že své přátele, známé a rodinu už nikdy neuvidí.
"To by se musel stát zázrak, aby mě přijali zpátky," povzdechl si a sedl si na trávu.
"Jaký zázrak?" ozvalo se vedle něj.
Když se chlapec otočil, spatřil tu nejkrásnější květinu, jakou kdy viděl.
"Řekni jaký?" promluvila znovu květina.
Ještě nikdo se k ní tak blízko nepřiblížil, proto neváhala a na mladíka promluvila, jen aby hned neodešel.

Mladík se nejdříve velmi podivil, ale poté, protože neměl již co ztratit, začal květině vyprávět, co provedl a jak se u ní ocitl. Když skončil, byla už tma, a tak se rozhodl přespat pod širým nebem v přítomnosti té zvláštní a velmi krásné květiny.
Sotva se vedle květiny stočil na bok, usnul, zato květina celou noc přemýšlela, jak mu pomoci. Nakonec na to přišla, a když se ráno vzbudil, řekla mu: "Utrhni mne a dones vůdcům tvé vesnice. Říkal jsi, že v horách nerostou květiny. Budou mě považovat za zázrak. Má vůně jim bude připadat kouzelná. Jsem si jistá, že je to obměkčí a ty se budeš moci vrátit domů."

Dlouho chlapce přemlouvat nemusela, jelikož i ona mu předchozího večera pověděla o svém smutku. Po chvilce přemýšlení na její návrh kývl, opatrně ji utrhl a vydal se zpět do hor.

Když přišel zpět do vesnice, přivítalo ho nepřátelské špitání a nedůvěřivé pohledy. Jenže když předstoupil před vůdce, ukázal jim květinu a nechal je k ní přivonět, bylo po krátké poradě na prohřešek zapomenuto. Mladík byl velmi rád, že se dostal zpátky a květina měla radost, protože mu pomohla.
Jakmile květina u lidí uvadla, pojmenovali po ní na památku svou osadu. Jmenovala se Gentiana.