Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, devatero pralesy a devatero moři, devatero statky a jednou dračí tvrzí, stálo rozlehlé a velmi živé království. Lidé tu měli všeho dost, nikdo si na nic nestěžoval a všechny morové epidemie byly už dávno zažehnány. A tak by se mohlo zdát, že zdejší král Bořek je spokojený a šťastný, a nic víc nechce. Jenže to je omyl. Protože král miloval lanýže. Víc než cokoliv na světě, více než svoji ženu nebo děti, dokonce víc než svoji vlastní zemi. A v jeho domovině - ačkoliv tak velké, plné lesů a luk - se lanýže prostě nevyskytovaly. A tak celé dny s hnijící závistí přemýšlel o královi sousední země, který si lanýži dokonce i vycpával peřiny a polštáře, spaloval je v kamnech a používal je na kupu dalších užitečných věcí, kromě jediné. Nikdy je nejedl, jen z jejich vůně se mu dělalo špatně. A právě to našemu Bořkovi vadilo nejvíc.

A tak v jedné obzvláště slabé chvíli, právě když na polámaný, umouněný papír kreslil inkoustem kulaté houby, vzpomněl si na svoji krásnou sestru Mášu, dosud neprovdanou. Byla chytrá a okouzlující, šarmantní a plná lásky k životu. Měla dlouhé ořechové vlasy, co rámovaly její růžový obličej, hluboké karamelové oči, tak akorát velký nos a plné rudé rty. Bledé paže vždycky volně svěsila podél štíhlého pasu a z přímého postoje byste jen stěží zahlédli konec jejích dlouhých, laních nohou. Pod sukní skrývala pár tak maličkých chodidel, že ve volném čase mohla nosit dětské bačkůrky a vždy šla tak tiše, že jste mohli slyšet její dech. Muži z celého světa v noci snili o jejím úsměvu a divokém upřímném pohledu, o tom zvláštním pocitu, který jste cítili, když se před vámi uklonila a pramínek vlasů jí při tom sklouzl z ramene. A právě tuto dívku se král Bořek rozhodl provdat za korunního prince Lanýžového království. Jen kvůli houbám.

Těžko říct, co by se stalo, kdyby se dověděl, že právě v tuto chvíli byla jeho sestra v kuchyni se sluhou, pomocným kuchařem Láďou. Chodila do kuchyně denně, ráda vařila a ochutnávala dorty, a tak se prostě muselo stát, že si všimne toho urostlého, světlovlasého mladíka v rohu, co měl na tváři bílou čmouhu od mouky a tak pěkně se usmíval. A od té chvíle trávili všechen čas tajně spolu, ve dne se schovávali v korunách stromů, až si na větvích vyseděli důlky a v noci se propalovali pohledem v kuchyni u slabého plamínku svíčky, když princezna znovu porazila kuchtíka v kartách. Anebo dělali spoustu jiných věcí, které můžou dva mladí zamilovaní lidé v noci dělat. A přesně proto běžela vyděšená Máša, když jí její bratr řekl o svém plánu, rovnou do kuchyně. Měla se vzdát svojí lásky kvůli lanýžům. Když ji Láďa objal, ještě se celá třásla jako poslední lipový lístek na suché větvičce, co se ze všech sil snaží udržet a slzy jí při tom stékaly po bledých lících.
"Něco vymyslím," zašeptal jí do ucha, protože on se nikdy nevzdal naděje. "Počkej tady..."
Ještě naposledy ji koncem prstu pohladil zápěstí a pak nechal její ruce sklouznout podél boků. Otočil se a byl pryč.

Vrátil se, když už skoro svítalo. Máša jemně oddychovala na dřevěné lavici, řasy měla ještě stále mokré od slaných slz. Sedl si k ní a pohladil ji po čele. Princezna otevřela oči a usmála se tím nejsmutnějším způsobem, který Láďa kdy viděl.
"Nebuď smutná, mám nápad," řekl jí a ruku stále ještě nesundal z jejího horkého čela. Máša se napřímila. "Můj děda býval loupežník, mám tady jeho pistoli," naklonil se blíže k ní, jako by je snad mohl někdo slyšet. "Co kdybych tvému bratrovi dodával lanýže, kolik jen bude chtít?" A to už Máša nemohla ani sedět, vyskočila a popadla Láďu za ruce.
"Král by udělal pro ty zatracený houby všechno," pištěla, až se dusila vlastními slovy, "to musí vyjít, prostě musí."

Princezna seděla ve své komnatě u okna, na klíně měla vyšívání, ale ještě nevyháčkovala vůbec nic. Byla tak nervózní. Potom uslyšela koňské klapání podkov o dlaždice a kola poskakující na nerovné cestě. Vyklonila se z okna, jak nejvíce to šlo, dokud nezahlédla Láďu, jak řídí kočár plný lanýžů. Měl být doručený jinému králi, ale kuchtíkova bambitka mu trochu změnila cestu. Máša vyrazila jako střela a běžela na nádvoří, jak nejrychleji to šlo. Tak už u plného kočáru nadšeně přešlapoval i král a ještě syrové houby tahal z vozu a okusoval je.
"Co za tohle chceš, chlapče?" zeptal se a kousek lanýže mu při tom vyletěl z pusy. Ale než stačil Láďa cokoliv říct, král vztyčil ukazováček do výšky a pokýval hlavou. "Nech mě hádat," zvolal, "chceš nějaký titul!"
Láďa se znovu pokusil odpovědět, ale stráže už jej tlačili na kolena a král s neomezenou gestikulací provolával na všechny strany: "Jmenuji tě lanýžovým sirem a věnuji ti jeden zámek kousek odtud!"
Král byl se svou volbou zřejmě spokojen, a tak se nový sir pokusil promluvit.
"Pane..." začal, ale opět mu nebylo dovoleno dokončit svoji myšlenku.
"Nech mě hádat," král naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil Láďovi číst myšlenky. "Potřebuji něco, čím si pojistím tvoje dodávky lanýžů. A já jsem bystrý, takže jsem dostal nápad!" pochválil se a všichni mlčky očekávali jeho verdikt. "Provdám tě za moji sestru! Jako sir si ji můžeš vzít a já budu mít jistou dodávku těch skvělých hub. Co na to říkáš?"
Láďa se usmál a vznešeně se uklonil. "Když si to jeho výsost přeje," řekl a jeho i princeznina duše v ten okamžik vybuchla radostí.

A tak se stalo, že má to daleké království oficiálního zloděje lanýžů, sira Láďu, který se svou ženou žije na malém zámku s obrovskými zahradami, kde si hrají jejich děti. Ta zahrada má několik vysokých dubů s větvemi blízko zemi a vysoko v koruně postavenou lavičku. V podzámčí nevaří sluhové, ale sir se svou chotí, a bohaté dámy a páni se sem za jídlem sjíždí ze všech koutů. Král Lanýžového království se naučil šetřit těmito houbami a královský kuchař už nemusí nikdy přemýšlet, co bude k jakému chodu. A tak všude všichni žili šťastně až do smrti.