Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo, nebylo, žil jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Když královna čekala dcerušku, rozhodl se ulovit pár koroptví na zámeckou hostinu. Pustil se daleko za jelenem, leč zabloudil. Ani se nenadál a přišla noc. A tak byl král rád, když na jedné mýtině narazil na chalupu, v níž přebýval uhlíř se svojí ženou.

Král povídá, jestli by ho nechtěl z lesa na cestu vyvést, že se mu bohatě odmění.
"Rád bych vám pomohl," řekl uhlíř, "ale jak vidíte, žena bude brzy rodit, nemohu odejít. Lehněte si na půdu na seno a ráno vás doprovodím."
Brzy poté se narodil uhlířovi synáček.

Nečekaný host oka nezamhouřil, a proto si všiml, že hodiny odbíjejí půlnoc. Koukne skulinou ve stropě, a co nevidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako v mdlobách a okolo děťátka stály tři staré babičky, celé v bílém, každá měla v ruce svíci rozsvícenou.
První povídá: "Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství."
Druhá přichází ke kolébce a říká: "Já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který zde nahoře na seně pobývá."
Poslední sudička přistoupí nad synáčka: "A já ti vkládám do kolébky peníz, abys byl nejen bohatý, ale i šťastný."
Nato babičky svíce zhasly a odebraly se do lesa.
Byly to sudičky. Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Až do rána neusnul a přemítal, co provede.

Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost.
"Och, můj ubohý sirotečku," naříkal, "co si nyní s tebou počnu?"
"Dej mi to děťátko," praví král, "já se o něj postarám a ty až do smrti nebudeš muset uhlí pálit."
Uhlíř svolil a král slíbil, že si pro syna pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu, jak krásnou má dceru. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: "Půjdeš tam a tam do lesa, kde v chalupě uhlíř zůstává, dáš mu peníze a on ti svěří malé dítě. To dítě vezmeš a utopíš jej!"

Služebník šel, vzal dítě do košíku a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil jej i s košíkem do vody. Král myslel, že se děťátko utopilo, jenže nestalo se tak: plulo v košíku po vodě a rybář, co na břehu seděl, ho vytáhl z košíku a donesl své ženě.

Léta plynula a z malého dítěte vyrostl muž na ženění. Všichni mu říkali Plaváček, protože jim po vodě připlaval. Jednou v létě jel okolo král. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podával, zarazil se král, hledě na něj.
"Pěkného hocha máš, rybáři," povídá, "to tvůj syn?" "Je a není," odpověděl rybář, "právě je mu dvacet let, připlaval po řece v košíku coby maličké děťátko."
Králi se udělaly mžitky před očima, zbledl jako stěna. Věděl, že před ním stojí ten, jehož dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, seskočil z koně a povídá: "Potřebuji posla do mého zámku a nikoho s sebou nemám, může mi ten mládenec tam dojít?"
"Vaše královská Milost poručí a hoch půjde," řekl rybář.
Král si sedl a napsal své paní králové list: "Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání popravit."
Pak to psaní složil, zapečetil a přitlačil na něj svůj prsten.

Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem. Než se však nadál, sjel z cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se začalo stmívat.
Tu potká starou babičku: "Kampak, Plaváčku, kampak?"
"Jdu se psaním do zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko, povědět, kudy vede má cesta?"
"Dnes už bez toho nedojdeš, je tma, zůstaň u mne na noc a ráno tě doprovodím."
Mládenec si dal říci, a sotva ušli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, v němž stálo: "Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat: můj to souzený zeť."

Když paní králová psaní dočetla, dala vystrojit svatbu a nemohla se na švarného jinocha vynadívat. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila.
"Vždyť jsi mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrážíš!" odpověděla mu žena a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír - všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a pravil mu: "Chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy děda Vševěda."

Děd Vševěd žil na planetě s přízviskem zlatá. Plaváčkovi nezbývalo než se vydat na cestu. Chodil křížem krážem, ale neměl ani ponětí, kudy se k Vševědovi dostane. Jednoho večera usnul v lese a najednou slyší cizí hlas: "Plaváčku, Plaváčku, jsem tvoje matička, i když jsem ti cizí, poradím ti, jak se dostaneš za dědem. Za devatero řekami staví tam loď, co nebe překoná. Doveze tě až k příbytku děda Vševěda..."

Když se ráno probudil, přišlo mu, že v noci na něj kdosi promlouval a vydal se tedy přes potoky a potůčky až na nevelkou mýtinu, kde spatřil nevelké plavidlo. Nasedl do něj a nechal se unášet vstříc zlaté planetě, kde již na něj čekal staříček se třemi zářivými vlasy na holé hlavě. Vševěd věděl, že hoch potřebuje jeho vlasy, ale rozhodl se chlapce ještě vyzkoušet, zda je jeho daru hoden.
Pravil: "Jinochu, dám ti tři hádanky, a pokud mi na ně správně odpovíš, dostaneš to, proč jsi přišel."

"První hádačka zní: Co každé ráno přijde, v poledne je nejvýše a večer mizí?"
Plaváček se zamyslel, ale po chvíli už měl odpověď na mysli. "Slunce, tvůj prvorozený syn ráno vychází, v poledne na nás shlíží a večer místo něj přichází bratr Měsíc."
"Inu dobře, první odpověď je tvoje," povídá Vševěd, "ale druhou otázku hned tak neuhodneš: Kolik mám dětí?"
Hoch počítá: "Slunce, Měsíc - to jsou 2 synové - a Duha, tvá nejmilejší dceruška. Tři potomky máš, Vševěde."
"Uhodl jsi," uznává děd. "A poslední hádanka: Kolik vlasů jsem měl před sedmi lety?" mne si vousy stařeček...
"Vždyť to je jednoduché. Každé dítě ví, že tobě, dědě Vševěde, naroste za každé dítě jeden zlatý vlas. A je tomu již osm let, co jsi pochoval syna Větra, když zahynul v bojích proti rodině draků, jež sužovala tvoji planetu a tobě vypadl jeden vlas... Odpověď zní: čtyři."
"Ach ano, vyhrál jsi Plaváčku, tu ti dávám své 3 vlasy, dobře s nimi nalož a šťastnou cestu!" smutně praví Vševěd.
Plaváček bere s úctou dar a spěchá do lodě, která ho odnáší zpět do království.

Když král viděl, že se Plaváček vrací i se třemi vlasy, padl mrtev na zem. Nic už nebránilo sňatku princezny s uhlířovým synkem. Na svatbu byl pozván uhlíř, rodina rybáře a mnoho poddaných. Všude se rozneslo, že na trůn usedl moudrý a spravedlivý král. Do království se sjížděly davy lidí, protože každý chtěl vidět mladého krále.

Jedné bezhvězdné noci se narodily královským manželům tři krásné děti. Dceru pojmenovali po maceše Plaváčka, Maruška. Prvnímu narozenému synovi se neřeklo jinak než Honza, to zase po starém uhlířovi, a nejmladší byl pro všechny Jaroslav, tak se jmenoval rybář, jenž kdysi našel košík na vodě. Když odbíjela půlnoc, sešly se u kolébek sudičky. Ale už se nikdo nikdy nedozví, co předpověděly královským dětem, protože té noci nebyl nikdo, kdo by věštby vyslechl.

Škoda, přeškoda, že je tomu tak dávno. Kdyby to bylo teď, vypravili bychom se do království a dozvěděli se, jak si vedl Honzík na trůnu, když už nemohl starý král Plaváček vládnout. Věřme, že kraloval alespoň stejně dobře jako jeho otec a našel si to nejmoudřejší děvče v široširém kraji...