Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, bylo jedno chudé město, kterému vládl tlustý a zlý starosta. Ve městě žilo plno dětí, ale ty neměl starosta vůbec rád, byl k nim zlý a zakazoval jim hrát si a nahlas se smát. Ten starosta neměl nikoho rád - jen sebe. Byl zapšklý a necitlivý.

Jednoho dne našel městský stráže na ulici malé dítě zabalené v hadrech, sebral jej z chladné země a donesl ho před starostu, doufajíc, že dítěti zachrání život a postará se o něj. Ovšem starosta ho i s dítětem vyhnal a hrozil mu, že pokud se dítěte nezbaví, čeká je oba smrt! Strážce se vyděsil a hledal, kam by mohl dítě uložit, aby ušetřil jeho život. Nakonec malé děťátko položit k chaloupce za kopcem, zazvonil na zvonek a zmizel. Když jeden z obyvatelů tohoto domečku otevřel dveře, nevěřil svým očím a přivolal k sobě a k malému nalezenci celou svou rodinu. Byli to malí skřítci, kteří ve svém domku vyráběli hračky, o nichž nikdo z města nevěděl. Skřítci dlouho přemýšleli, co s děťátkem udělají, ale nakonec se rozhodli, že si dítě nechají a budou jej vychovávat.
Klouček rostl jako z vody, pomáhal s výrobou hraček, učil se novým věcem a byl velmi výjimečný. Skřítci byli velmi hodní a o chlapce se starali jako o svého. Chlapec si je také proto brzy zamiloval a stali se šťastnou rodinou.

Ovšem v městečku za kopcem to vypadalo stále stejně a skřítkům to nedalo spát! Přemýšleli, jak by mohli chudým dětem pomoci. Až jednou o Vánocích je napadlo, že by své vyrobené hračky mohly odnést do města a rozdat rodinám. V tu dobu ale starosta zakázal všechny hračky! Vydal zákon, že děti musí své hračky odevzdat, jinak je i jejich rodiče čeká přísný trest. Avšak skřítkové se zlého starosty nebáli a rozhodli se svůj nápad uskutečnit! Poslali proto chlapce, aby se do města i s hračkami vydal a obdaroval všechny obyvatele a trochu jim tak svátky zpříjemnil. Aby nešel chlapec sám, vzal si na pomoc svého nejlepšího kamaráda tučňáka.

A vydali se na cestu. Šli docela dlouhou dobu, než se konečně dostali ke kopci, jenž odděloval jejich chaloupku od města. Na tomto kopci bydlel obávaný čaroděj Mráz, ale ani ten je neodradil a oni odvážně pokračovali dál ve své cestě. Z oblohy padaly stříbrné vločky sněhu a Vánoce byly skoro za dveřmi. Všimli si, že Mráz na ně zlověstně zírá ze své chalupy, ale nevěnovali mu moc pozornosti a pokračovali dále.

Netrvalo dlouho a chlapec i s tučňákem dorazili do města. Lidé se báli vyjít do ulic, všude byla tma a smutno. Pár tuláků se potulovalo kolem a žebralo o kousek chleba, jinak nebyl na ulici zhola nikdo. A tak začal chlapec chodit dům od domu a každé rodině dal několik ručně vyráběných hraček. Děti se bály hračky přijmout, ale nakonec neodolaly a radostně si s nimi hrály. Rodiče také chvíli protestovali, ale když viděli radost v očích svých dětí, nemohli jim to zakázat.
Jakmile obešli všechny domy, vydali se ještě se zbytkem hraček do místní školy, ovšem zde je čekala přísná učitelka, která je zastavila hned u brány.
"Co si myslíte, že děláte?" spustila na ně.
"Copak nevíte o zákoně, který zde platí? Okamžitě na vás zavolám stráže!"
"Ne, paní učitelko, počkejte..." usmál se chlapec a vytáhl z tašky překrásnou panenku. Natáhl ruku a podal jí ji. Učitelka ji několikrát obrátila v ruce a pak se dojatě rozplakala.
"Máte pravdu, je to nesmyslný zákon! Každé dítě si musí hrát! I já kdysi byla dítě, nesmí o to přijít!" otřela si uplakané oči a oba je objala. Nakonec sebrala i ona zbytek hraček a s úsměvem je dětem rozdávala - nemyslela na to, co ji za to může potkat, chtěla jen pomoci dobré věci.
Děti se začaly hrnout, bylo jich čím dál více a každý se dožadoval nějaké hračky, bohužel tučňák s chlapcem už žádné neměli, a tak se rozhodli, že se vrátí ke skřítkům, aby nabrali další hračky a zase se za dětmi mohli vrátit!

Vydali se tedy opět na cestu, pospíchali, co jim jen síly stačily, aby byli nazpátek co nejdříve. Ale jen co vylezli na kopec, objevil se před nimi Mráz! Chytil chlapce a nechtěl ho pustit!
"Vy jste vkročili na mé území a teď už z něj nikdy nevykročíte!" hrozivě se smál a chystal se chytit i tučňáka, když vtom vytáhl chlapec z kapsy poslední hračku - krásné dřevěné autíčko. Snažil se ho Mrázi ukázat, ale ten se vztekal a nechtěl o hračce nic slyšet! Chlapec však sebral všechny své síly a násilím mu strčil hračku do rukou. V té chvíli se výraz v jeho tváři už navždy změnil. V očích se mu zaleskly slzy a jen neslyšně zašeptal: "Takové jsem si vždycky přál..."
Tučňák s chlapcem se na sebe uvolněně usmáli a oba objali dojatého Mráze, pochopili, že je hodný, jen mu chybělo trochu lásky. A tak se s Mrázem kamarádsky rozloučili a honem spěchali pro další hračky!

Když už se vraceli zpět do města, nečekaly je radostné děti, jak předpokládali, ale rozzuřený starosta s plnou stráží! Řekl jim, že u dětí objevil všechny ty hračky a za jejich protizákonné chování je čeká pouze vězení! Chlapec se ale nezalekl, zalovil v pytli hraček a vytáhl krásné barevné jo-jo. Podstrčil ho tučňáčkovi a ten jej donesl starostovi. Starosta ho sebral ze země, chvíli si jej mlčky prohlížel, výraz v tváři stále rozzuřený, až po chvíli si chlapec všiml, že se maličko pousmál. Nejdřív opravdu neznatelně, potom víc a nakonec zůstal s širokým úsměvem a radostně zvolal: "Vždyť máte pravdu! Dětství je nejkrásnější období života. Opět dovoluji dětem si hrát, všechny hračky jim budou navráceny a toto město musí být znovu šťastné!"
V tu chvíli se spustil obrovský jásot, děti křičely radostí, maminky plakaly dojetím a tatínci se potěšené smáli. A tak se slavilo. Slavilo celé město, dokonce i skřítci a Mráz. Všechno bylo znovu, jak má být! A od té doby na každé Vánoce přichází do města chlapec se svým kamarádem tučňákem a rozdávají dětem nové a nové hračky, které přes rok se skřítky vyrábějí.
A starosta? Ten si vzal paní učitelku a už nikdy nebyl na nikoho zlý!