Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno plul po obloze velký dešťový mráček, ve kterém žila malá Kapička se svojí rodinou. Plula si tak nad zemí a z výšky pozorovala svět tam dole. Tolik se jí to líbilo, přála si seskočit dolů a skamarádit se s lidmi. Vždy záviděla svým sestřičkám, když se zatáhla obloha a ony mohly seskákat dolů! Jenže ona byla stále moc malá, a tak si musela na svou chvíli ještě počkat. Maminku však nikdy nepřestala přemlouvat, aby ji taky někdy vzala s sebou, ale ta jí tvrdila, že lidé jsou beztak zlí a že má být ráda, že zůstane doma v bezpečí. Avšak Kapička byla velmi tvrdohlavá a na zem se chtěla dostat za každou cenu!

A tak jednoho dne, když se zase obloha zatemnila a jejich soused pan Sluníčko šel akorát odpočívat, vloudila se Kapička mezi ostatní a čekala na povel, kdy mohou seskočit! Nikdo si jí naštěstí nevšiml, protože každý měl dost práce sám se sebou, pár zvědavců po ní sice nepřátelsky pokukovalo, ale Kapička si jich nevšímala. Konečně se všechny kapky vyskládaly do řady a čekaly, až je mrak vypustí! Kapička stála odvážně vepředu a samou nedočkavostí nemohla ani dýchat! A najednou...mraky se rozestoupily a kapky pomalu slétávaly dolů na zem. Kapička cítila, jak si s ní pohrává vítr, dívala se dolů na lesy, pole, louky, konečně to vše viděla zblízka! Tolik se těšila, až uvidí krásné barvy krajiny, rozesmáté tváře lidí a všechny ty střechy domů i auta, která nejsou seshora pořádně vidět.

Konečně se vznášela nad městem, míjela vysokou věž kostela, až sklouzla na studenou kapotu černého auta. Trochu se zachvěla nepříjemným nárazem a musela se snažit, aby nespadla na zem. Auto se najednou rozjelo a Kapička kolem sebe viděla vysoké budovy se spoustou oken, plno spěchajících lidi s deštníky a několik malých dětí, cákajíc se ve vznikajících kalužích. Kapička byla překvapená, kolik toho všude je. A lidé se vůbec neusmívali, jak říkával pan Sluníčko, tvářili se spíš naštvaně a všichni někam pospíchali.
Kolem ní projížděla i jiná auta, každé jinak velké i barevné. Kapička byla trochu vyděšená a vlastně ani nevěděla, kam jede. Auto vyjelo z města a jelo dál podél lesů a déšť pomalu ustával. Najednou auto prudce zabrzdilo a Kapička se skutálela dolů do měkké trávy.

V tu ránu jí bylo tak příjemně a zase se chvíli cítila bezpečně, všimla si i pana Sluníčka, který se nejspíš zrovna probudil a pozdravil ji svým hřejivým paprskem. Kolem ní byla jen zelená mýtina ohraničená hlubokým lesem, křišťálově čistý potůček tekoucí kolem a pár barevných voňavých květin.
Cítila se tak unavená, když vtom pocítila, že na ni něco spadlo! Něco jako kapka. Ale slaná kapka! Otevřela oči a opravdu! Vedle ní stála o něco menší slaná kapka.
"Kdo ty jsi?" zeptala se Kapička.
"Já jsem slza tohohle zajíčka," řekla druhá kapka smutně a ukázala na malého hnědého zajíčka, jenž stál nad nimi a usedavě plakal.
"Co se mu stalo?" zeptala se Kapička a se zájmem si zajíčka prohlížela.
"Nemůže najít maminku," odvětila slza a nešťastně se rozhlédla kolem.
Kapičce se zajíčka zželelo a rozhodla se, že mu ji pomůže najít! Hbitě sklouzla dolů k potoku a přeskočila z břehu na malý kámen vyčnívající z vody.
"Halóóó, vodičko? Neviděla jsi tady někde zajíčka?"
Kapky vody zvědavě zvedly zrak a tápavě si Kapičku prohlížely! "Co ty tu děláš? Svítí přece slunce, už bys měla být dávno pryč!" zamračily se a dál pokračovaly ve společném rozhovoru.
"Ale vodičko! Tamhle ten zajíček ztratil maminku, neviděly jste ji?"
Kapky vody se na sebe tázavě podívaly a potom se znovu neochotně otočily na Kapičku: "Ale viděly! Nějaký hnědý zajíc se tu byl napít a naříkal, že ztratil synáčka, šel tamhle tudy k lesu!"
Kapička se nadšeně podívala tím směrem a ihned seskočila z kamene zpátky směrem k malému zajíčkovi. Slyšela za sebou nespokojený křik kapek, že prý je nevychovaná, ale na to neměla čas, rychle pospíchala za zajíčkem! Ukázala malému nešťastníkovi směr, naskočila mu na hřbet a už pelášili směrem k lesu.
A opravdu! Jen co proběhli kolem prvních stromů, spatřili smutného zajíce. Zajíček se rychle rozběhl k mamince a radostně se objali! Kapička byla velmi šťastná, že jim pomohla, ale najednou si i ona vzpomněla na svoji maminku, i jí bylo najednou smutno a záviděla zajíčkovi, že má svou maminku u sebe!
Velký zajíc si všiml, že je Kapička nějaká posmutnělá, a když mu řekla, co se děje, jen se mírně usmál, vzal ji jemně do pacičky a donesl ji na malé opuštěné místečko v lese, kde skrz koruny stromů prosvítaly paprsky slunce.
"Jéé, pan Sluníčko," zaradovala se Kapička a nechala se položit na hebké místo v mechu.
"Tak se měj krásně, Kapičko, a děkujeme ti, doufám, že se zase brzy uvidíme!" usmál se zajíc a zamával Kapičce na rozloučenou.

Kapička nevěděla, co se děje, jen se najednou cítila hrozně slabá, jako by z dálky slyšela volání zajíčka, bylo jí teplo a příjemně, a když otevřela oči, viděla, jak se vznáší nad lesem, jak opouští město a jak se vzdaluje vstříc svému domovu a rodině. Možná měla maminka pravdu, ale i tak už se těší na své další dobrodružství!