Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za devatero paneláky a devatero naftovými řekami v idylickém smogovém údolí žil byl jeden vdovec bezdomovec Václav, zkrachovalý podnikatel, který měl tři syny Propana, Butana a Sulfana.
Chlapci to byli silní a statní, radost pohledět (ne nadarmo se nejstarší z nich - Propan tu a tam přiživil boxem), avšak jak by se u dnešních teenagerů dalo předpokládat, byli dosti rozverní a svého otce a jeho papírové chýše v Masarykově ulici se moc nedrželi. Raději vyráželi do ulic, sem tam se dostali na nějakou tu diskotéku, každou chvíli pořádali s obyvateli jiných skládek mohutné boje za účelem rozšíření svého území i do sousední Stivínovy ulice. Kupodivu se jim dařilo a poměrně brzy svého cíle dosáhli.
Jejich otec však s jejich úspěchy nebyl spokojen. Nelíbilo se mu, že jeho synové vyhrávají boje silou a ne rozumem, který všichni tři postrádali. Přičítal to za vinu sobě...on nedokázal poskytnout svým ratolestem příslušné vzdělání.
Jen nerad se díval na to, jak jeho vlastní krev roste bez ladu a skladu, že se jejich mladé životy vydávají všanc nepříznivému osudu bez potřebné přípravy, ale nevěděl, co by mohl proti tomu udělat, a proto raději nedělal nic, zavřel se ve své papírové chaloupce a čekal na zázrak.
Nutno podotknout, že ten opravdu přišel.
Jednoho dne, tatínek Vašek se právě snažil ucpat si uši kouskem ponožky, jelikož už nemohl vydržet zvuk sbíječky, jenž se k jeho bydlišti nebezpečně přibližoval, najednou ucítil, že se stěna jeho přístřešku nezadržitelně bortí.
V uších ponožku, v očích vyděšený výraz a na hlavě stěnu svého obydlí, chudák otec, nevěděl, co se děje.
Během vteřiny se domeček zbortil úplně a otec konečně spatřil, co jeho pád zapříčinilo.
Vůz. Poměrně drahé fáro značky BMW.
"Co to má znamenat?" optal se otec rozzlobeně, když se konečně zbavil jak ponožky, tak stěny.
"Sorry...neviděl jsem, že tu někdo bydlí...přesahuje to do silnice...," vysvětluje holohlavý chlapík v zánovním saku vystupující z auta.
"No dovolte? Na tento dům mám povolení! A navíc, jedete jak kanec, jak si to představujete. Vždyť jste mě mohl zabít!" lamentuje otec Vašek a čeká, že je tu konečně příležitost k narušení jeho stereotypu v podobě očekávané hádky.
Nedočkal se. K jeho překvapení se ten holohlavý chlapík v zánovním saku rozplakal.
To otce dokonale vyvedlo z míry a začal chlápka otřásajícího se pláčem utěšovat:
"Nebojte, vždyť já se zase tak moc nezlobím... máte pravdu,trochu to přesahuje do silnice... notak...nebrečte už..."
Ale chlápek se však asi právě rozhodl, že začne usedavě vzlykat, a nedbaje otcova utěšování, pokračoval ve své činnosti.
"Ale už toho nechte..." zvýšil hlas Václav, domnívaje se, že na něj zabere autorita, kterou praktikoval na svých dětech "...takový velký hoch a on pláče! No tak, slyšíte mě? Nate..." řekne a vyloví z kapsy zimníku obrovský kapesník, jenž má do čistého opravdu daleko "...a pojďte, zvu vás k sobě...dáte si čaj...zrovna dneska jsem jeden celkem zachovalý sáček našel v kontejneru."
Muž měl pravděpodobně ještě oči plné slz a uši zalehlé svým vlastním nářkem, že souhlasil.
Bezdomovec Václav ho usadil na zrezlý kýbl, vrazil mu do rukou plecháček s čajem, a když se muž konečně uklidnil, zeptal se ho, co měl znamenat ten výstup venku a proč se hned rozplakal.
Chlápek zamáčkl poslední slzu, a jelikož pocítil k Václavovi důvěru, začal vyprávět:
"Víte...ehm..."
"Vašku...," doplnil ho Václav, "říkejte mi Vašku!"
"Dobrá...já jsem multimiliardář Jelínek...ale jinak mi říkejte Arnošte..." odvětil.
"Tak tedy...víte, Vašku,... já jsem totálně na dně...nechtěl jsem do vás vrazit, ale vůbec jsem se nesoustředil na řízení...chápejte..manželství v tahu, akcie klesají, přátelé mě opouštějí...a teď ta nejhorší rána...moje dcerka..." řekl a užuž se znovu ubíral k pláči.
"Jen neplačte...a povězte...copak se jí stalo?" zeptal se Vašek se zájmem.
"Nechci vás zdržovat svými starostmi...ale....ona byla moje zlatíčko, moje nejmilejší dítko... (i když jsem měl pouze jedno)...hýčkal jsem jí, jak jen jsem mohl...vyrostla mi do krásy...a pak se stane tohle..."
"Vaše žena se s vámi rozvádí a chce ji převzít do své péče?" skočí mu Václav do řeči dychtivě.
"Ne...a nepřerušujte mě, jestli se to chcete dozvědět!" okřikl ho Arnošt.
"Jednoho dne jsem se prostě vrátil z kanceláře domů...a moje malá princeznička nikde... Nijak mě to nevzrušovalo...častokrát byla u svých kamarádek...tedy spíše kamarádů, tudíž jsem usuzoval, že i ten den nastala podobná situace. Když ale nepřišla do třech týdnů, začínal jsem mít strach. To už se ta její návštěva trošku protáhla, říkal jsem si. To jí asi budu muset pořádně vyčinit, až se vrátí. Vydržel jsem ještě další týden, ale pak mi svědomí nedalo a začal jsem obvolávat její kamarády. Nespustil jsem na ně hned, kde je moje dcera...nechtěl jsem vypadat jako otec-hysterka, ale nejprve jsem si s každým pohovořil o běžných záležitostech a teprve posléze jsem se nenápadně zeptal, zda-li netuší, kde se moje Josefka nachází.
Bohužel, obvolal jsem skoro celý seznam a nikdo o ní nic nevěděl.
Rozhodl jsem se, že se uklidním na internetu, a šel jsem si na chvilku zachatovat s předsevzetím, že až se holka vrátí, pořádně jí potrestám. Nejprve jsem se podíval na svou e-mailovou adresu, jestli mi někdo nepsal, a zjistil jsem, že se v mé schránce nachází jediný měsíc starý e-mail.
Odolal jsem nutkání vykázat ho do koše a s velkým sebezapřením jsem si ho přečetl i bez sekretářky.
Sdělení v dopisu mě opravdu překvapilo. Byl to anonym a psal mi, že mou dceru Josefku unesl strašlivý robot Thylakoid a že se rozhodl využít ji pro své pokusy a snahy vytvořit člověkorobota a posléze se s ní oženit.
Chápej, Vašku, žádná zmínka, že chce nějaké výkupné...to by pro mě bylo to nejmenší...on mi prostě jen oznámil své záměry..." Arnošt se vysmrkal a pokračoval: "Rozhodl jsem se jednat...ihned jsem nasedl do auta a bezmyšlenkovitě vyrazil...neznámo kam...nevím, co jsem od toho očekával... a pak jsem narazil do vás...teda do tebe."
"Týý jojo...," neubránil se Václav údivu... "...a co hodláte dělat teď?"
"To je právě to, co já nevim..."
Václav se zamyslel...: "A co takhle najmout detektiva...nebo někoho statného, kdo by vám ji našel a vysvobodil?"
Arnošt zdvihl v zájmu obočí.
"Vidíš...to mě nenapadlo!" vyřkl, ale náhle znovu zesmutněl.
"Co je zas?"
"Ale kde ho mám vzít?"
"Vždyť jsi multimiliardář, to musíš mít detektivů na každém prstě deset,...ne?" vrtěl Vašek hlavou nad Arnoštovou zabedněností.
"No...to sice jo, ale všichni jsou nanic. Vesměs jdou pouze po penězích,...a i kdyby nakrásně mou Josefku našli, kdo říká, že jí dokážou také vysvobodit?"
"Hm...na tom něco bude....a co takhle vytisknout inzeráty, reklamy a podobně, že hledáš schopného člověka na nalezení své dcery a její následné vysvobození a že tomu, kdo ji vysvobodí dáš ...kupříkladu miliardu a svou dceru k tomu..." navrhne Václav.
"Ses zbláznil ne? Takhle plejtvat penězma...to si ji radši najdu sám a nebo si půjdu pro radu jinam..." zvedne se, práskne plecháčkem o provizorní lepenkový stoleček a povýšeně odchází.
Vašek jen zavrtí hlavou, mávne rukou, kopne nohou do stolku, přičemž vylije zbytek rozporuplného čaje, načež se natolik unaví, že se natáhne na spartakiádní lehátko, jež si nedávno vypůjčil z plavečáku, a usne.
Velké je pak ráno jeho překvapení, když vyleze ze svého kutlochu. Hned naproti se skví obří transparent, jenž hlásá: Vysvoboďte Josefku!!! Ten, jemuž se to podaří, dostane miliardu a Josefku k tomu!!!
Najednou kolem projede autobus, smykem vybere zatáčku a bahnem ohodí Václavův domov.
Václav se probere a spatří, že autobus je celý polepený fotkami mladé, asi osmnáctileté dívky, u níž jsou nápisy typu: Miliarda je dost, ne?!! Hledám silného zachránce!!! Zničte zlého Thylakoida!!!
To už se z nočního flámu přiřítí Václavovi synové. A že nejsou úplně potichu, je více než jasné. Překřikují se totiž a fantazírují, jaké by to asi bylo, kdyby měli miliardu.
Otec je okřikne, aby se ztišili, že prý ruší sousedy, a poté jim začne vyprávět, co se mu přihodilo.
"Tati, ty kecáš!" obviní otce nejmladší syn Sulfan.
"Fakticky nekecám..." hájí se "...a vůbec, jak to mluvíš se svým tatínkem, drzý synu!" vyčte mu Václav.
"Nejprve jsem myslel, že vás vyšlu na zachránění Josefky všechny tři...a kdo uspěje, ten uspěje...nebo, že to zkusí Propan, jelikož je nejsilnější..."
"Ne, já ne!" brání se jmenovaný. "Ty neznáš Thylakoida...ten se jen tak s někým nepáře..."
"Neznám," souhlasí otec "a ty snad jo?...A neskákej mi do řeči...usmyslel jsem se, že když je na mě Sulfan drzý, půjde on. Ať si ty svoje manýry zkouší na Thylakoida a ne na svého tatínka."
A tak si milý Sulfan zabalil ponožky do ranečku a ten pověsil na násadu od vysavače-opěrný sloup jejich obývací místnosti, přičemž ještě víc narušil strukturu baráčku, který už takhle vypadal dost zchátrale, a vydal se na cestu. Nezapomněl si však přibalit posledních pět korun z jejich rodinného rozpočtu. Hodlal si v Carrefouru koupit dvě housky, aby cestou nepošel hlady. Protože Carrefour ten je levnější!!!
Jenomže...kudy jít...toť otázka. Jak mohl tušit, kterým směrem se vydat. Ve Zlatých stránkách se robot Thylakoid nenacházel a k internetu nemá přístup...
Pak se zahleděl na smogem začerněné nebe a poté na nedalekou tepelnou elektrárnu, z jejíhož komínu se valil hustý černý dým směrem na východ.
"Hurá!" řekl si Sulfan, elektrárna mi dává znamení...půjdu tedy na východ!
Šel tedy cestou necestou na východ, kolem dvou soukromých skládek, zapovězeného radioaktivního lesa, obešel tři mrakodrapy a za dva dny se dostal k velkému naftovému jezeru.
"Co teď?" řekl si, "jak se teď dostanu na druhou stranu?"
Najednou se jezero začalo mohutně vlnit a posléze se z něj vynořila příšera Mitochondrie, podívala se na Sulfana a zeptala se: "Co tady oxiduješ?"
Sulfan se podivil nad její nezvykle vřelou otázkou a odvětil:
"Potřeboval bych se dostat přes jezero..."
"A co já s tím?"
"No...mohla bys mi s tím pomoc...," nadhodil Sulfan.
"A vlastně...proč ne...," rozhodla se Mitochondrie "ale co za to?"
"Já nevim, co bys chtěla?"
"Nový plavky...ale aby mi byly!" vyřkne Mitochondrie.
Sulfan si nejistě změří její proporce. "No...tak dobře...ale dám ti je až při cestě zpátky, souhlas?"
"Fajn," přijme Mitochondrie a převeze Sulfana na hřbetě na druhý břeh.
Sulfan pokračuje v cestě, načež přijde k elektrickému plotu.
"Jak dál?" říká si.
Najednou v křoví opodál něco zašustí. Sulfan se otočí a mžourá do toho křoví.
A tu vyběhne z houští přesně z opačné strany obří zmutované kuře.
Sulfan přestane mžourat do křoví, otočí se a nevěřícně se zahledí na kuře, které pozbývá veškeré peří.
"Co se ti stalo, mutante?" otáže se kuřete.
"Neurážej mě, nemůžu za to, jak vypadám..." zapípá obr mohutně.
"Tak fajn...já tě přestanu urážet, a ty mi pomůžeš dostat se na druhou stranu, platí?"
"Dobře," odvětí kuře a začne umělohmotným zobákem přeštípávat pletivo.
"Dík, kuře...a měj se!" rozloučí se Sulfan a pokračuje v cestě.
Ani se nenaděje a ocitne se u prázdné benzínové pumpy. Teda skoro prázdné. Hned na obrubníku rozkopaného chodníku sedí starý pán a vypadá opravdu smutně.
Sulfan k němu přijde.
"Dobrý den, dědečku!" pozdraví zdvořile.
"Dobrej, dobrej..." odvětí starý pán a znovu se zahledí na podrážky svých ošuntělých bot.
"Pročpak tady tak sedíte?" otáže se Sulfan.
"Ále...chtěl jsem si koupit benzín tady do svého Harleye, ale jak sis jistě všiml, nikdo tu není, a proto si ho koupit nemohu...další benzínka je asi 30km daleko... a to je to tu prosím non stop!" láteří děda.
Sulfanovi se dědečka zželí a řekne:
"Dědo, já jdu ke strašnému robotovi Thylakoidovi, takže se vám po cestě porozhlídnu po tom prodavači, jenž by tu měl sloužit, jo?"
"Dobrá, jsi hodný, jdeš správnou cestou, už brzy dojdeš k obrovské elektrárně robota Thylakoida, věřím, že to zvládneš, počkám tu na tebe...a ...počkej ještě...vezmi si tady tenhle kanystr, bude se ti hodit."
"Dík...já ho někde po cestě vyhodím...nashle."
Ještě další tři dny trvalo Sulfanovi, než se k elektrárně dostal.
Kanystr měl stále ještě u sebe, jelikož po cestě nenalezl žádný příslušný kontejner a bylo mu hloupé vyhodit ho už do takhle dost zpustošené krajiny.
Konečně se v dáli začal rýsovat obrys továrních komínů a posléze i budov Thylakoidovy elektrárny.
Sulfan přistoupil k hlavní budově a zabušil na monstrózní železná vrata, na kterých se skvěl nápis Thylakoid a.s.
Nic.
Zabušil tedy s větší razantností.
Zase nic.
Do třetice všeho dobrého i zlého, zkusil Sulfan své štěstí a použil k tomu kanystr třímající v levé ruce.
Vrata se s nepříjemným vrznutím pomalu rozevřela a Sulfan vstoupil dovnitř.
Rozhlížel se ze strany na stranu, zda nezahlédne něco zajímavého, popřípadě Thylakoida nebo Josefku.
Když už chtěl své snažení ukončit, rozevřely se malé dveře na konci chodby a v nich se objevil sám robot Thylakoid osobně.
"Co tu pohledáváš, bídný lidský červe!" optal se mile.
"Jdu si pro multimiliardářovu dceru Josefku!" opáčil Sulfan odvážně, i když se tak ve skutečnosti vůbec necítil.
"Chachá..." usmál se Thylakoid přátelsky "Ale to se ti nepovede...Josefka už je v laboratoři... momentálně naložená ve speciálním láku, takže bys ji asi těžko přenášel..." řekl, "...a navíc...nejprve by ses musel zbavit mě, a to se ti asi nepodaří..." vysvětlil robot ochotně.
"Uvažuješ poměrně logicky.." uznal Sulfan "...přesto se o to alespoň pokusím...když jsou za to takový prachy.."
"Dobrá, červe..."
"Jo...a prosim tě...když už se máme prát, tak já jsem Sulfan..."
"Fajn...těší mě, Thylakoid...tak tedy...ehm...dobrá Sulfane...můžeš si zvolit zbraň," prohlásil robot a ukázal na gigantickou prosklenou vitrínu, kde měl schované snad všechny zbraně, jaké existují. Od meče až po atomovou pumu.
"No...já nevím...tak třeba ten meč...," řekl Sulfan nejistě.
"Haha... upozorňuji tě, že každá z těchto zbraní je na mě krátká!"
"To se ještě uvidí!" zvolal Sulfan až přehnaně sebejistě...
Ukázalo se, že Thylakoid nelhal. Sulfan se držel opravdu dlouho...ale jelikož se Thylakoid neřídil tak úplně pravidly, která sám stanovil a nějakou chemickou látkou rozleptal Sulfanovi meč a posléze i kus ruky, Sulfan už přehnanou kuráží a původní silou neoplýval.
Robot neznal slitování. Mrskal po Sulfanovi jednu chemikálii za druhou. A když už měl Sulfan obličej skoro celý poleptaný a pod smrtonosnou palbou klesl k zemi, jedním ještě sloužícím okem zahlédl svůj kanystr. Pobral veškerou svou zbylou sílu, využil Thylakoidovy nepozornosti a natáhl se pro něj.
Pomalu se zvedl na nohy, rozpřáhl se a vší silou ho po robotovi mrštil.
Přiznejme si, byl to čin způsobený beznadějí a téměř zbytečný...dalo se předpokládat, že se kanystr od robotova krunýře pouze odrazí.
Ovšem k velkému překvapení obou zápasníků se víčko uvolnilo, odlétlo neznámo kam a z útrob Sulfanova kanystru vystříkla průhledná tekutina, kterou Sulfan správně identifikoval. Voda!
Poté se začaly dít nevídané věci. Robot zřejmě s tak silnou zbraní nepočítal, začal se všelijak kroutit a rezivět. Během pěti minut bylo po něm.
Sulfan se vydal do hlubin elektrárny a po chvíli objevil dveře s nápisem "Laboratoř".
Vtrhl do nich a nalezl Josefku zabalenou do bílého prostěradla koupající se v zeleném láku.
Jakmile ho spatřila, usmála se na něj, čímž poodhalila nahnědlý chrup, přičemž Sulfanovi prolétlo hlavou, že na fotce vypadala daleko lépe - zřejmě ji počítačem nepatrně vylepšili, říkal si.
"Ahoj, Josefko, já jsem Sulfan a přišel jsem tě vysvobodit...," představil se zdvořile.
"Jo aha...no tak jo...ale já myslela, že právě teď nastane ten správnej vodvaz...no ale když už seš tady...tak jdem," prohlásila a vylezla ze zeleného slizu.
A tak se vraceli směrem domů.
Najednou si Sulfan všiml na kraji betonové louky něčeho velikého, nevídaného,což pozbývalo veškerých tvarů i barev.
"Vždyť to je stan!" zvolal vítězně.
"A co má bejt...tak je to stan no...proč tak vyšiluješ?" optá se jemně Josefka.
"To teprve uvidíš." uklidní ji Sulfan, poněvadž ho právě něco napadlo.
Přistoupil blíže a všiml si, že hned vedle stanu se nachází lehátko, na němž se opaluje a spí všelijak začouzený, umaštěný a benzínem páchnoucí člověk.
Sulfanovi hned došlo, o koho se jedná a rozhodl se spícího pumpaře vylekat.
Zaběhne do křoví a metrákovou Josefku schová za elektrický sloup.
Potom za mohutného výskání a volání "Huš huš!" opět vyběhne ze své skrýše.
Plánovaný záměr se opravdu vyplní. Pumpař je vylekaný nadoraz a prosí Sulfana o slitování.
"Dobrá," řekne Sulfan "přestanu tě strašit, ale ty se znovu vrátíš do práce!"
"Ale já mám dovolenou...celej rok makám do úmoru, tak aspoň o tý dovolený chci mít klid..."
"To je sice hezký, ale jak k tomu přijde člověk, který si přečte vaši ceduli NON STOP?"
"Máte pravdu...měl jsem sehnat náhradu...ale když k té pumpě stejně skoro nikdo nejezdí...," skuhrá pumpař.
"Víš co? Mám nápad...teď půjdeš se mnou a prodáš jednomu dědečkovi benzín. Pak si měj dovolenou, jak chceš, platí? Jo a mimochodem, ten stan se zabavuje..."
"Ale proč?"
"Věř mi, potřebuji ho daleko více než ty!"
"Tak dobrá..." kapituluje pumpař a všichni tři se vydají k benzínce.
Pumpař prodá dědečkovi benzín, ten poděkuje Sulfanovi, že drží slovo, posléze nastartuje svého Harleye a odfrčí.
Dál už pokračují jen Sulfan s Josefkou.
Jakmile přijdou k elektrickému plotu, prolezou vyklovanou dírou a pozdraví kuře-mutanta, překvapí Sulfana, že drůbež má peří.
"To víš," vysvětluje mutant "díval jsem se tuhle na teleshoping a ukazovali tam výrobek proti vypadávání vlasů...jaký je rozdíl mezi vlasem a brkem...tak jsem to zkusil...a ono to pomohlo! Teď už aspoň nejsem holej mutant."
"Tak to ti gratuluju...no nic měj se...my musíme razit, abychom ještě stihli dojít ke švadleně. Tady Josefka si nechá ušít svatební šaty a já musím z tohohle stanu nechat spíchnout Mitochondrii bikiny."
Vzájemně si popřejí hodně štěstí a rozloučí se.
U naftového jezera už Mitochondrie nervózně přešlapovala. Ploutve se jí zarývaly do bláta, ale ona nedbala a nervózně vyhlížela Sulfana. Už si začínala zoufat, když tu jí Sulfan poklepal na masité rameno.
"Nazdar, Míťko...tak plním svůj slib, tu máš ty plavky..."
"Ou, děkuju ti, Sulfane,...konečně vyniknou mé ladné křivky!" prohlásila radostně, a protože byla v dobré náladě, převezla snoubence na druhý břeh.
Konečně dorazili domů. Sulfan odvedl Josefku rovnou k jejímu tatínkovi Arnoštovi a ten ještě toho dne zavolal Václava, Propana i Butana a uspořádal velkolepou veselku.
Všichni se radovali, hodovali. Arnošt obdařil Sulfana miliardou a pěknou panelovou vilkou.
Když se však Sulfan snažil svou manželku přenést přes práh svého nového domu, prohnul se tak, že dostal kýlu a strávil svatební noc v nemocnici.
A protože byl hodný, hned jakmile se uzdravil a bylo zas vše v pořádku, postaral se o svého otce i oba bratry.
Nechal jim postavit novou papírovou chalupu 4+1 s betonovou zahrádkou dosahující až do Stivínovy ulice.