Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když na světě ještě vládl klid a mír, nebyla města a ani auta nejezdila, kočičky se kamarádili s pejskama a babičky bydlely v roubených chaloupkách, kde každý den pekly lahodné koláčky, jejichž libá vůně bloudila po celém lese, okolí a kraji, přes pole, louky a potůčky, tak právě tehdy se náš příběh začal odehrávat...
Právě v jednom z těchto potůčků, kam častokrát doléhala vůně koláčků, bydlel ráček Šimon. Šimon byl celý červený, jako každý správný rak, a často si hrával s kamínky na dně krásného čistého potoka, který byl odjakživa jeho domovem. Byl to hodný, milý a krásný rak, až na to, že se od ostatních ráčků přeci jen něčím lišil. Jednou, když si zase hrával na vodním dně s nádherně lesklými oblázky, připlula k němu rybička Aninka. Aninka patřila mezi ty nejupovídanější rybičky v celém vodním království. Když už byla těsně u Šimona, povídá: "Hele... Projdi se." "Co prosím?" otázal se ráček zdvořile. "No, dělej, hni se!" zopakovala Aninka a popohnala Šimona ploutvemi, div se nepřeklopil na záda. "No tak jo, ale jen žádný spěch!" dodal Šimon a vyrazil na trať. Vtom rybička Aninka chytla záchvat smíchu. "Víš, co seš? Ty jsi normální Kar!" "Co prosím?" "No, Kar! To je Rak obráceně! Jsi obrácený rak, chápeš?" Nyní Šimonovi teprve došlo, oč Anince od začátku běží. Beze slova se od ní odvrátil a zalezl do skulinky mezi kameny, aby ho Aninka neviděla. Aninku však nikdy nic neodradí, a tak spěchala za Šimonem, a počala sem mu omlouvat. Ráček se po chvíli uklidnil a povídá: "Vím, že jsem jiný než ostatní, vím, že chodím popředu, jenomže...ono to jinak nejde." Dále Anince povídal, že ostatní ráčci chodí pozpátku, protože se chtějí lišit od ryb. Anince toto vysvětlení nestačilo a tak Šimon začal vyprávět...
Asi před stovkami tisíci račích let žili raci a ryby v jedné vodě, jako nyní. Avšak dříve na sebe stále žárlili. "Jak toto víš?" zeptala se Aninka. Prostě to vím! Neznáš Pepu Korýše? Neznáš, tak mlč, nebo to zapomenu. "Znám! Znám Pepu! Znám!" vykřikovala Aninka... Šimon ji odmlčel jediným pohledem a pokračoval ve svém výkladu...
No a tak si navzájem záviděli. Ryby záviděly nám krásnou barvu, dlouhé fousky a veliká klepeta. My jim zase veliké oči a ploutve. A neustále jsme se s nimi srovnávali. Jednou se Sumec Emil začal nad námi vytahovat a povídá, že má větší fousky než my. To nás velmi rozčílilo... Dále se vytahoval, že umí rychle plavat a že mi, ráčci, jsme pomalí. A takhle to šlo dál a dál. Rybičky z celého okolí se chodívali pravidelně předvádět před račí rodiny a ukazovali jim své rychlé plovací schopnosti.
Když vtom se jeden nejvyšší rak naštval a povídá: "My, my budeme chodit pozpátku! Už mám toho vytahování plné zuby! Oni jsou rychlé jako blesk. Velký kulový! Nemají styl. Oni nemají styl! Ale my! My začneme chodit obráceně, my si zvykneme, a ryby se s námi přestanou srovnávat. A my, my budeme vynikat na celé čáře." Jen co velevážený rak domluvil, račí životy se náhle změnily. Maminky učily své malé ráčátka chodit pozpátku, a ryby si navždy daly pokoj. Byly zahambené, a už nikdy se na nějaké vychlubování nezmohly. A styl račího chození se dědil z generace na generaci...
Šimon domluvil a Aninka se začala hlasitě smát. "Hele, víš, že seš pomalej?" povídá Aninka a usmála se. Šimon se taky pousmál, protože se rybička omluvila a dodala, že si prý dělala jen srandu. "Ale Šimone, proč zrovna ty jako jediný rak nechodíš jako ostatní? Dělej! Choď jako ostatní, ať mám stěry!"
Šimon se opět pousmál a povídá: "Víš, já žiji daleko od ostatních raků. Navíc... Já nikdy se s žádnou rybičkou nehádal a tak nemám zapotřebí chodit pozpátku. A upřímně...pozpátku mi to zas tolik nejde."
Po tomto rozhovoru chodila Aninka za Šimonem každý den a vždy si spolu hrávali od rána do večera. Bylo jim spolu dobře. Užili si spoustu legrace.
A naštěstí pro nás také vyplynula odpověď na naši otázku: "Proč raci chodí pozpátku?" Protože ryby neumějí couvat!