Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zvu vás na podivuhodnou výpravu do "světa věcí". Jakých věcí? Co je to za "ptákovinu", mohl by se někdo zeptat. A já odpovídám, že je to svět těch nejobyčejnějších věcí denní potřeby, jako jsou tužky, houby, misky, vidličky, budík, ale dokonce i krém na boty. Je to výhradně noční svět. Každou noc ožívá a dějí se prapodivné věci. Já je viděl!
Vždycky večer, kdy dají hlídači (polštáře a přikrývky) vědět, že všichni lidé v domě už spí, se tento svět probouzí. Jeho členové žijí své životy a mají zážitky jako my lidé. Mají povahové vlastnosti jako lidé - jsou hodní, obětaví i galantní. Jen zlo se u nich neobjevuje. Pokusím se vám popsat, co se dělo té noci, během které jsem na toto přišel.
Jednoho večera (sice už hodně pozdního) jsem se náhodou probudil. Nevím, jak je to možné, ale věci si mě nevšimly. Ale já jich ano! A byl to vskutku omračující pohled. Vidličky hrály s kouskem zmuchlaného papíru fotbal proti nožům a rozhodčího jim dělala lžička. Musím říct, že vidličky byly ve značné výhodě, protože oproti jedné noze nože mají nohy čtyři. Však také na konci prvního poločasu vedly 7:1. Už je mi jasné, proč mi maminka pokaždé tak vyhubuje, že mám pod postelí pořád kousky papíru - ony to jsou zakopnuté míče z těchto nočních duelů.
Náhle jsem si uvědomil, že je mi zima na nohy. A hned jsem také objevil příčinu. V šeru za skříní si hověl zamilovaný pár on - pravá bačkora, ona - levá bačkora. Byli tak zabraní sami do sebe, že ani nezpozorovali, jak si je vyjeveně prohlížím. To je ale neslušné, náhle jsem si uvědomil a odvrátil oči na jinou stranu. A co to zase nevidím? Na mém stole probíhá opravdová školní hodina. V lavicích sedí tužky a pera, strouhátka, gumy, kružítka a pravítka. Starý tlustý sešit, sedící za katedrou z krabičky od sirek, je učí, jak správně psát dvojité vé a velké ř, jak dobře a čistě gumovat, jak ořezávat tužky, aby byly pěkně ostré a nelámaly se, jak vykroužit pěkné kolečko a narýsovat nádherně rovnou čáru. Náhle se pan učitel Sešit postavil a zahřímal hlubokým hlasem: "Kružítko ven! A zapamatuj si, že už nebudeš píchat slečnu Gumu. Víš, že to nemá ráda!" Přesně jako u nás ve škole, pomyslel jsem si.
Pak jsem si usmyslel, že se podívám po bytě, abych zjistil, na co zajímavého ještě narazím. Ještě jsem ani nevyšel z pokoje a zaslechl jsem rozhovor pana Šroubováka s panem Šroubem. Šroubovák si stěžoval, že od toho věčného otáčení a šroubování ho často bolívá hlava. Šroub měl naopak dobrou náladu, protože od obyčejného přidržování prahu bude brzy povýšen ke skříním a poličkám.
Na své cestě jsem pokračoval do koupelny. Právě se tam hádal pan Umyvadlo se svým bratrancem Kohoutkem. Spílal mu za to, že není pořádně utažený a od věčného kapání studené vody ho už prý bolí v krku a má rýmu. Také nadával slečně Bojlerové, protože je v ní pořád málo teplé vody a kdesi cosi. Ostatně celý večer jsem z koupelny slyšel křik a výhrůžky Umyvadla, jak byl pořád s něčím nespokojený.
Nechal jsem Umyvadlo s jeho malichernými spory a sešel dolů do kuchyně. Na dveřích visel nápis: Dnes velký letecký den! A hle, kolem hlavy mi proletěl létající talíř. A za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý. Byl to celý kvintet talířových akrobatů předvádějící náročný kousek. Vedoucí, zlatem zdobený, talíř letěl stále rovně a dvě dvojice talířů, každá na jedné straně, odletěly doprava a doleva, v kruhu nadletěly vedoucí talíř a přiletěly k němu z druhé strany. Přitom se dvojice těsně minuly přesně na vrcholu kruhu nad hlavním talířem.
Po nich startovaly ubrousky se svým oblačným baletem a další a další.
Když mě omrzel letecký den, šel jsem se podívat do obývacího pokoje. K mému údivu se tam nic nedělo. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, našel jsem jen jedinou věc. Byl to ten nejstarší předmět v domě a já nikdy pořádně nevěděl, co to vlastně je. Byla to asi půl metru vysoká socha z černočerného ebenového dřeva zobrazující podivného tvora s tělem koně, který měl na místě krku lidské tělo od pasu nahoru a rukama a hlavou. V pravé ruce navíc držel dlouhý oštěp.
Najednou se mě zmocnil zvláštní pocit tajemna prostupujícího celou místností. Když tu náhle na mě socha promluvila: "Nelekej se, prosím! Já jsem kentaur Mottob a jsem nejstarší věc v tomto domě. A ty jsi první člověk, kterému bylo dovoleno nahlédnout do našeho světa. Je to svět bez válek a zla, toho, co znáš ze svého světa. Jen občas se vyskytne výjimka, ale to jsou jen neškodné výkřiky do tmy. Sám jsi jistě potkal pana Umyvadlo."
"Ale, Mottobe, jakto že všechny ty věci...žijí?"
"Víš, my, věci - jak ty říkáš, žijeme na Zemi už od pradávna. Dokonce déle než člověk. Když se na této planetě objevili lidé, rozhodli jsme se, že jim budeme sloužit. Začalo to pazourky a kostěnými nástroji. Následovaly jehly a nitě, nože, sekery a oštěpy. A dnes už to sám znáš. Lidstvo se vlastně rozvinulo jen díky nám - věcem."
"Pověz mi ale, prosím, ještě něco. Proč právě já mám tohleto vědět. Proč se to nestalo někomu jinému, proč právě mě?"
"Na to můžeš být pyšný, že zrovna ty se mnou mluvíš. Ono je to tak. Vždy jednou za tisíc let je jednomu člověku na celém světě dovoleno pochopit to, co miliony a miliardy jiných mají zapovězeno."
"Jenže pořád si mi ještě neřekl jednu věc. Proč?"
"Víš, já sám nevím. Tradice, kdy vždy jednou za milénium smí jeden člověk poodkrýt roušku tajemství, je tisíckrát starší než já. A to už jsem na tomto světě 56 841 let. Ale teď už se s tebou musím rozloučit. Nezapomeň, co jsi viděl a slyšel, nashledanou nebo snad raději sbohem..."
"Ale Mottobe, počk......."
Hned potom se mi zatočila hlava a co se dělo dál, to už nevím.
Ráno jsem se probudil do úplně normálního dne. Začal jsem pochybovat, jestli se mi to jen nezdálo. Všechno bylo na svých místech. Nic zvláštního jsem nikde neviděl. Až v obýváku jsem zůstal stát jako opařený. Mottob byl pryč...!